Dětství bez příslibů formovalo odolné jedince
Přišli na svět v době, kdy život nesliboval žádné jistoty a nikdo nepřibíhal na pomoc při každém zakopnutí. Dnes odborníci na lidskou psychiku tvrdí, že právě tato tvrdá škola raného věku jim poskytla značnou výhodu.
Generace narozená v padesátých letech vyrůstala v prostředí, kde platilo jediné pravidlo: nespoléhej na to, že ti někdo pomůže. Nebyla to motivační fráze, nýbrž každodenní realita. Podle výzkumníků právě z tohoto prostředí pramení jejich psychická houževnatost, vytrvalost a schopnost zvládat situace, ve kterých mladší ročníky mnohem rychleji vzdávají.
Proč dětství v 50. letech fungovalo jako očkování proti problémům
Psycholog Donald Meichenbaum kdysi představil koncept takzvaného stresu v malých dávkách. Přirovnal ho k vakcinaci: kontrolovaná malá dávka ohrožení umožňuje vybudovat odolnost, místo aby člověka zničila. S příliš velkým stresem se člověk nevypořádá. Bez jakéhokoli stresu zase nerozvine žádné vnitřní zdroje síly.
U dětí dospívajících v padesátých letech byla tato dávka obvykle dobře vyvážená. Nešlo o velké tragédie, ale o sérii drobných komplikací vyžadujících samostatné řešení:
- odřené koleno bez okamžité záchrany – bylo třeba vstát a jít dál
- ztráta orientace cestou domů – člověk se musel sám zeptat a zorientovat se v terénu
- neúspěch ve škole či v práci – nikdo nepsal stížnost učiteli ani nadřízenému, náprava závisela pouze na dotyčném
Jednalo se o zvládnutelné problémy, které se opakovaly a daly se vyřešit. Co je zásadní – bez neustálého zásahu dospělých. Tímto způsobem dozrávalo něco, co nelze získat z příručky ani z aplikace v telefonu: praktická zkušenost, že „zvládnu to, i když je to těžké".
Generace padesátých let se neučila o odolnosti z prezentací – každý den trénovala samostatné překonávání překážek
Život nic neslibuje: jak to formuje myšlení
Psycholog Julian Rotter již v polovině minulého století zavedl pojem „místo kontroly" – pocit, zda mám vliv na vlastní život, nebo jestli ho řídí osud, druzí lidé či „systém".
Lidé se silným vnitřním pocitem vlivu častěji vynakládají úsilí, vracejí se po neúspěších a přebírají odpovědnost za svá rozhodnutí. Výzkumy ukazují, že s každou dekádou přibývá lidí s vnějším nastavením: „tohle se mi děje", namísto „tohle se děje také kvůli tomu, co dělám já".
Narození v padesátých letech téměř od dětství viděli přímou souvislost mezi činem a důsledkem. Neodevzdáš úkol – dostaneš pětku a nikdo to nezamete pod koberec. Splníš své povinnosti – dříve či později se dostaví výsledek, byť skromný. Málo obrazovek, málo „zkratek", málo ochranných sítí tlumících nárazy.
Když člověk vyrůstá s vědomím, že mu nikdo nic nedluží, snadněji přepne do režimu: „co mohu udělat já?", místo: „kdo může za to, že mi není dobře?"
Kdy očekávání z nás dělají pasivní cestující
Psychologové upozorňují na další změnu: roste přesvědčení, že život „má být" pohodlný, spravedlivý a přizpůsobený našim preferencím. Když tento komfort chybí, vnímáme to jako chybu systému, nikoliv jako běžnou součást lidské existence.
Takový způsob uvažování snadno rozrušuje víru ve vlastní vliv. Pokud každá nepříjemnost signalizuje, že je něco „špatně", je obtížnější vytrvat, když cesta začne stoupat. Je jednodušší říct: „tohle nemá smysl", než: „bude to náročné, ale vydržím".
Mýtus „čím hůře, tím lépe" versus skutečná psychická odolnost
V tomto bodě se často objevuje zjednodušení: „dříve bylo těžko, proto byli lidé lepší". Výzkumy tak přímočarou souvislost nepotvrzují. Velké utrpení dokáže člověka také zlomit, zejména když v něm zůstává zcela sám bez jakékoli opory.
Dobrým referenčním bodem je proslulá studie Emmy Werner prováděná na ostrově Kauai. Po několik desetiletí sledovala osudy téměř 700 dětí narozených v roce 1955, včetně mnoha vyrůstajících v chudobě, v rodinách s násilím či nemocnými rodiči. Přibližně třetina z „vysoce rizikové" skupiny vyrostla navzdory všemu v stabilní, odpovědné a empatické dospělé.
Co je odlišovalo? Nikoli samotný rozsah obtíží, nýbrž soubor ochranných faktorů:
- Silné pouto alespoň s jedním dospělým – dítě mělo někoho, kdo věřil v jeho schopnosti a byl emocionálně předvídatelný
- Příležitost k aktivnímu jednání – možnost rozhodovat, plnit drobné povinnosti, ovlivňovat část situací
- Aktivní, angažovaná povaha – dítě místo stažení do ústraní hledalo kontakt, řešení, zkoušelo to znovu
Samotné těžkosti nevychovávají odolné lidi. Je zapotřebí pocit, že „mám nějaké nástroje, nejsem úplně bezbranný". V reáliích padesátých let děti častěji zažívaly právě tuto směs: nelehký život plus přesvědčení, že v mnoha situacích musejí jednat samy.
Kde končí odolnost a začíná nárokový postoj
Psychologové stále častěji říkají, že opakem odolnosti není křehkost, ale postoj „mám na to nárok". Nejde o módní zesměšňování „nárokové generace", ale o konkrétní vzorec myšlení.
Pokud se učíme, že:
- nepříjemnost je chyba, kterou by měl někdo rychle napravit
- každé zakopnutí dokazuje nespravedlnost podmínek
- někdo „nahoře" by měl vždy zasáhnout
pak je stále těžší vidět smysl v dlouhodobém úsilí. Proč se snažit znovu, když předem předpokládáme, že překážky přesahují naše síly a měly by zmizet samy? V takovém klimatu se vytrvalost drolí a frustrace narůstá.
Generace padesátých let vyrůstala v kultuře, kde nikdo nesliboval záchranu. Paradoxně právě to poskytovalo větší pocit svobody jednání.
Jak to vypadá v praxi dospělého života
V mnoha profesních i rodinných příbězích se opakuje podobný motiv. Někdo opustí „jistou" práci a založí vlastní firmu. Náhle tu není oddělení lidských zdrojů, které vyřeší konflikt, není nadřízený, který učiní konečné rozhodnutí. Je tu jen on sám, jeho rozhodnutí a jejich důsledky.
Osoby s vnitřním pocitem vlivu popisují tuto etapu jako náročnou, ale posilující. Říkají přímo: „pochopil jsem, že nakonec všechno závisí na tom, co udělám nebo neudělám". Pro někoho zvyklého na stálou „oporu" může být tato zkušenost drtivá.
Co se současné generace mohou naučit od ročníků padesátých let
Nikdo rozumný netouží po návratu poměrů z doby před několika desetiletími se vším balastem tehdejších nerovností či rigidních společenských rolí. Psychologové spíše vybízejí k odlišení nostalgie po „starých dobrých časech" od jedné poměrně konkrétní lekce: vytrvalost se rodí z opakovaného střetávání s mírně obtížnými situacemi, kde má člověk možnost jednat.
To lze převést do současného života velmi prakticky:
- Dětství bez neustálé záchrany – občas stojí za to nechat dítě, aby se samo vysvětlilo učiteli, samo zavolalo v důležité záležitosti, samo napravilo svou chybu
- Trénink „být začátečníkem" v dospělosti – učení se hře na nástroj, novému jazyku, sportu, ve kterém jsme zpočátku slabí. Jde o osvojení si frustrace a pomalého pokroku
- Vědomé rozlišování mezi křivdou a nepohodlím – ne každý obtížný nadřízený, nepříjemný úkol či horší den znamená, že je třeba okamžitě utéct. Někdy je to prostě přirozená cena rozvoje
Mnozí terapeuti také doporučují malé každodenní experimenty s odpovědností: místo tvrzení „nejde to" změnit otázku na „co je v této situaci na mé straně?". Není to kouzelné zaklínadlo, ale systematický způsob posunu směrem k vnitřnímu pocitu vlivu.
Psychologické návyky, které narození v padesátých letech vstřebávali jaksi mimochodem, dnes vyžadují vědomé rozhodnutí. Paradoxem současného komfortu je, že k vybudování odolnosti je třeba dobrovolně vstupovat do mírně obtížných situací: od odložení telefonu na několik hodin po střet s úkolem, při kterém nám bude dlouho nepohodlně.
Pro mnoho příslušníků mladších generací to zní jako krok zpět ve vývoji. Pro psychology je to spíše návrat k zapomenuté dovednosti, kterou si ročníky padesátých let odnesly z dětství: přijmout, že život nic neslibuje – a přesto, nebo možná právě proto, zkoušet to dál.
