Nezištná pomoc má mnoho tváří
Ne každý dobrý skutek vychází ze skutečně čistých pohnutek. Psychologové identifikovali tři klíčové charakteristiky, které odlišují pravé altruisty od těch, kteří pomáhají s postranními úmysly.
V běžném životě narazíte na spoustu lidí ochotných podat pomocnou ruku. Jenže mnozí z nich očekávají vděčnost, pochvalu nebo alespoň dobrou pověst. Existuje však jiný typ osobností – pomáhají potichu, z vlastního rozhodnutí a často s nemalými osobními oběťmi. Právě tyto jedince označujeme jako skutečné altruisty a výzkumy ukazují, že sdílejí několik společných osobnostních rysů.
Co vlastně znamená pravý altruismus
Altruismus představuje sklon jednat ve prospěch druhých bez očekávání odměny. Zní to jednoduše, ale realita bývá složitější. Za zdánlivě nezištnou pomocí se často skrývá vlastní zájem, touha po obdivu nebo společenský tlak.
Odborníci na lidské chování rozlišují několik typů altruistického jednání, které se liší motivací i okruhem příjemců pomoci.
Čtyři podoby nezištné pomoci
- Ryzí altruismus – pomoc cizí osobě mimo náš okruh známých, bez jakékoli naděje na oplátku. Typicky jde o náročné situace spojené s rizikem či osobními náklady.
- Rodinný altruismus – ochota obětovat se pro blízké, děti, partnera či stárnoucí rodiče. Děláme to, protože patří k nám, i když to nikdo zvenčí nevidí.
- Vzájemný altruismus – pomáháme s vědomím, že se role mohou jednou obrátit. Nejde o chladný kalkul, spíše o přirozenou výměnu podpory v mezilidských vztazích.
- Skupinový altruismus – podpora členů vlastní komunity: sousedů, kolegů z oboru, příslušníků stejného národa či menšiny. Pohání ho pocit sounáležitosti.
Skutečný altruista není jen někdo, kdo často pomáhá. Je to člověk, jehož motivace zůstává nezištná, i když se nikdo nedívá.
Přestože se tyto formy liší rozsahem, spojuje je určitý soubor osobnostních vlastností. Vědecké studie naznačují, že nejde o náhodné činy, ale o stabilní způsob vnímání ostatních lidí i sebe sama.
Empatie a otevřenost: psychologický motor altruisty
Výzkum publikovaný v roce 2009 prokázal, že lidé s vysokou mírou empatie výrazně častěji reagují pomocí – jak v každodenních situacích, tak v krizových momentech. Přidává se k tomu další prvek: extraverze a takzvaná přívětivost, tedy snadnost navazování vztahů a sklon ke spolupráci. Tato kombinace vlastností značně zvyšuje pravděpodobnost altruistického chování.
Empatie neznamená pouze soucit. Jde o schopnost všimnout si emocí druhých, správně je vyhodnotit a spontánně vstoupit do jejich perspektivy. Bez toho je těžké vůbec rozpoznat, že někdo potřebuje podporu.
Čím citlivěji vnímáte emoce ostatních, tím větší je šance, že zareagujete činem, nikoli jen myšlenkou: „to je smutné".
Na tomto základě vyrůstá specifický typ lidí, které můžeme označit za pravé altruisty. Sociální psychologie spojuje jejich fungování se třemi výraznými charakteristikami.
Tři vlastnosti spojující nejnezištnější osobnosti
1. Nevěří, že člověk je od přírody zlý
Výzkumníci zabývající se osobností vytvořili škálu měřící přesvědčení o „absolutním zlu". Zkoumali, nakolik souhlasíme s tvrzeními typu: „Existují lidé, kteří jsou prostě zlí až do morku kostí." Vysoce altruističtí jedinci dosahovali na této škále mimořádně nízkých hodnot.
V praxi to znamená, že tito lidé:
- vyhýbají se krajnímu cynismu – nepředpokládají, že každý myslí jen na sebe,
- dávají ostatním důvěru na začátek,
- dokážou v druhém člověku vidět jak chyby, tak potenciál k dobru.
Nejde o naivitu, spíše o výchozí nastavení: lidé mohou udělat něco velmi špatného, ale to je nedefinuje navždy. S takovým přístupem je snazší reagovat pomocí než odsouzením.
2. Rychle rozpoznají strach a utrpení u ostatních
Odborný článek citovaný v časopise Psychology Today upozornil na zajímavý neurobiologický aspekt. U osob s výrazně altruistickým chováním zobrazovací vyšetření mozku odhalila větší objem amygdaly – struktury zodpovědné mimo jiné za zpracování emocí včetně strachu.
To se promítá do každodenního života. Tito lidé:
- snadno zachytí signály napětí, úzkosti či zmatení ve tváři druhých,
- často reagují dříve, než je někdo přímo požádá o pomoc,
- jsou citliví na zdánlivě drobné situace: ztracené dítě v obchodě, nejistý nový kolega, seniorka zápasící s nákupem.
Čím rychleji rozpoznáte cizí strach, tím menší je pravděpodobnost, že projdete kolem lhostejně. Altruista uvidí nejen problém, ale člověka v těžkém okamžiku.
Tato zvýšená citlivost na bezmoc druhých způsobuje, že altruista neodkládá pomoc na později. Často je právě on tím prvním, kdo přistoupí, zavolá nebo se ozve.
3. Nepovažují se za výjimečné hrdiny
Pozoruhodné je, že lidé známí velmi odvážnými a riskantními akty pomoci – například anonymní dárci ledvin – se jen zřídka popisují jako „lepší" nebo „svatější" než ostatní. Ve výzkumných rozhovorech častěji říkají, že „na jejich místě by to udělal každý".
Takový postoj má několik důsledků:
- pomoc neslouží k budování vlastního obrazu,
- není potřeba vyprávět o svých gestech na každém rohu,
- objevuje se přesvědčení, že potenciál k dobru má prakticky kdokoli.
V praxi to znamená vyrovnanější vztah. Altruista se nestaví do role zachránce, spíše do pozice někoho, kdo může v danou chvíli udělat o trochu víc než druhá strana.
Může si tyto vlastnosti osvojit každý?
Část rozdílů mezi lidmi má biologický základ. Struktura mozku, temperament, vrozená společenskost – to nejsou věci, které změníme ze dne na den. Přesto mnoho studií prosociálního chování ukazuje, že návyk pomáhat lze trénovat.
| Oblast | Co podporuje altruismus | Co ho oslabuje |
|---|---|---|
| Postoj k lidem | Předpoklad, že většina je schopna udělat něco dobrého | Neustálé očekávání špatných úmyslů |
| Každodenní volby | Drobné činy pomoci, i když se nikdo nedívá | Pomoc pouze na efekt |
| Vztah k sobě | Pocit, že k pomoci není třeba být hrdina | Přesvědčení, že je to úkol pro výjimečné jedince |
Cestou k altruističtějšímu chování může být několik jednoduchých kroků: pozornější sledování emocí ostatních, omezení krajního cynismu v komentářích či zprávách a testování malých aktů pomoci, o kterých se nikdo nedozví.
Proč se altruismus vyplácí – i těm, kdo pomáhají
Ačkoli definice hovoří o absenci očekávání odměny, skutečné důsledky altruismu se často vracejí k pomáhajícímu. Psychologické a lékařské výzkumy naznačují, že lidé pravidelně zapojení do pomoci druhým častěji uvádějí vyšší pocit smysluplnosti života, kvalitnější vztahy a nižší míru osamělosti.
Organismus reaguje na takové jednání celou škálou hormonálních odpovědí: objevuje se pocit sounáležitosti, klesá hladina stresu, roste připravenost spolupracovat s okolím. Je to zcela odlišný druh odměny než like nebo kompliment, ale bývá trvalejší.
Nezištná pomoc nemusí znamenat rezignaci na sebe. Často je to právě ona, co vrací pocit, že máme vliv a můžeme vnést něco smysluplného do životů ostatních.
Stojí za připomenutí ještě jedna věc: skutečně altruističtí lidé obvykle nedělají velké věci každý den. Jejich síla spočívá v opakovaných drobných gestech – v reakci na cizí strach, v absenci cynismu vůči lidským úmyslům a v hlubokém přesvědčení, že dobro není vyhrazeno vyvoleným. Z takové směsi se rodí něco, co později často popisujeme jediným slovem: lidskost.
