Kdy bolest změkčuje srdce a kdy ho mění v brnění

Dva lidé, stejné peklo – a přece zcela odlišné výsledky

Dva lidé projdou prakticky totožným utrpením. Jeden z toho vyjde citlivější a otevřenější, druhý chladný jako kámen. Co je vlastně odlišuje?

Psychologové stále častěji upozorňují na jeden překvapivě jednoduchý faktor: zda v okamžiku bolesti byl někdo skutečně nablízku a to utrpení zaznamenal, nebo zda člověk zůstal s vším docela sám.

Samotná bolest nestačí k tomu, aby nás formovala

Bývá zvykem vysvětlovat rozdíly v reakcích na těžké zážitky povahou člověka – někdo má „silnou kůži", jiný je „přecitlivělý". Výzkumy zaměřené na trauma ale ukazují něco jiného. Klíčové není jen to, co jsme zažili, ale také jak naše okolí na naši bolest reagovalo.

Odborníci popisují příběhy lidí, kteří dokážou vylíčit své dětství takřka jako lékařskou zprávu – s přesností si pamatují data, dialogy i konkrétní situace. Zároveň k nim však mají jen minimální emocionální přístup. Nejde o absenci citů, ale o důsledek života v prostředí, kde nikdo nepřikládal váhu tomu, co daný člověk prožíval.

Absence svědka bolest neodstraňuje. Způsobuje, že se ztuhne, zkamení a začne plnit funkci ochranného pancíře.

Lidé, jejichž emoce někdo kdysi uznal za důležité, se zpravidla naučí udržovat kontakt se sebou i s ostatními. Ti, jejichž prožitky byly bagatelizovány nebo přehlíženy, se naučili především bránit.

Síla svědka: co s námi dělá přítomnost druhého člověka

V práci s traumatem se opakovaně vrací pojem „svědek" – někdo, kdo vidí bolest a neodvrací zrak. Nejde o rady, záchranné akce ani poukazování na světlé stránky věci. Jde o soustředěnou přítomnost druhého člověka právě tehdy, kdy se nám boří půda pod nohama.

Co se děje v našem nervovém systému

Když trpíme a někdo naše prožitky skutečně bere vážně, tělo dostává jasný signál: „to, co cítíš, je skutečné a nejsi s tím sám." Vědci to popisují jako jakési emocionální „strávení" bolesti.

• S doprovodem druhého člověka – bolest se zapíše jako těžká, ale sdílená zkušenost, která vazby nepřetrhá, naopak je někdy i posiluje.
• O samotě – stejně intenzivní utrpení se změní v lekci: „nemohu se na nikoho spolehnout, musím si poradit sám."

To, jak okolí reagovalo na naše slzy, mlčení nebo vzdor, se časem přemění ve vnitřní program. Jedni si v sobě budují laskavost vůči slabosti – své i cizí. Druzí si vytvoří tvrdý krunýř, v němž se citlivost spojuje výhradně s ohrožením.

Děti, které nesou tíhu dospělých krizí

V mnoha rodinách v okamžicích silného napětí – při rozvodu, nemoci nebo vážných finančních problémech – děti nedostávají prostor pro vlastní emoce. Místo toho začínají „držet" rodiče pohromadě, hlídat nálady doma, hasit konflikty a být těmi „statečnými".

Zvenku to může vypadat jako pozoruhodná vyspělost. Ve skutečnosti je to velmi často maska zdatnosti, za níž se skrývá emocionální osamělost. Dítě – a později dospělý – se naučí, že jeho úkolem je udržovat rovnováhu, nikoli mluvit o vlastních slzách nebo strachu.

Nepřiznání vlastních prožitků nejenže odpojuje od citů, ale také učí nahlížet na sebe jako na někoho, kdo „nemá právo" na podporu.

Takový člověk časem navenek skvěle funguje – zvládá práci, krize i každodennost – ale uvnitř se pohybuje jako v těsném brnění. Nežádá o pomoc, „neobtěžuje", nedůvěřuje. Není to rys povahy. Je to adaptace na realitu, v níž se nikdo u jeho bolesti nezastavil.

Jak nás bolest mění: dva možné směry

Psychologické výzkumy ukazují, že důsledky těžkých zkušeností se nejčastěji formují do dvou vzorců: proměna po bolesti „prožité s někým" a proměna po bolesti „ponechané sobě samé." Zvenku mohou obě vypadat podobně – třeba jako nižší tolerance k povrchnosti nebo prázdným vztahům – ale zevnitř jsou to zcela odlišné světy.

Výzkumy takzvaného posttraumatického růstu ukazují, že část lidí po katastrofách, nehodách nebo silných krizích uvádí s odstupem let hlubší pocit smyslu, kvalitnější vztahy a větší sebejistotu. Společným jmenovatelem takových příběhů bývá zpravidla přítomnost alespoň jednoho člověka, který jejich bolest skutečně viděl a nezavřel před ní oči.