Vědci vyvracejí mýtus malých zelených mužíčků. Jak by mimozemšťané mohli skutečně vypadat?

Odkud se vzali malí zelení mužíčci?

Popkultura nás přivykla jednomu velmi konkrétnímu obrazu mimozemšťanů. Jenže vědci čím dál hlasitěji upozorňují: pokud ve vesmíru život existuje, pravděpodobně nepřipomíná ani lidi, ani kreslené zelené tvorečky z filmů.

Motiv drobných bytostí z jiných planet se zrodil ještě před vlnou pozorování UFO ve 20. století. V prvních příbězích science fiction se objevovaly různorodé „hvězdné bytosti", ale média rychle vsadila na jeden snadno prodejný obraz. Postupně se z malých mužíčků stala samostatně žijící kulturní ikona.

Zlom nastal v padesátých letech, kdy noviny začaly hojně referovat o údajných blízkých setkáních s mimozemšťany. Svědci přitom popisovali velmi odlišné postavy: vysoké, nízké, s kovovitou kůží nebo překvapivě podobné lidem. Přesto se v titulcích neustále objevovaly malé zelené postavičky. Tento myšlenkový zkrat se rychle vepsal do masového povědomí.

Obraz malých zelených mužíčků se stal jakýmsi logem mimozemského života: jednoduchým, chytlavým a snadno opakovatelným, přestože nemá vůbec žádný vědecký základ.

Jak popkultura tento obraz upevnila?

S rozvojem kina a televize získala science fiction obrovský dosah. Filmy a seriály začaly využívat mimozemšťany jako metaforu lidských obav a nadějí. Kosmičtí návštěvníci se proměnili v pohodlné plátno, na které lze promítat vše, co zrovna trápí pozemskou civilizaci.

V dílech z éry studené války mimozemšťané často připomínali hrozivé útočníky toužící zničit naši civilizaci — odrážely se v nich napětí mezi velmocemi. Později, s rozvojem technologií, začali symbolizovat strach z nekontrolovaného pokroku nebo ze ztráty soukromí.

Proč zrovna zelená a proč tak malí?

Psychologové upozorňují na dvě věci. Za prvé — barva. V přírodě intenzivní zelená velmi často signalizuje něco jedovatého nebo nepoživatelného. Zelené žáby, jedovaté housenky, toxické rostliny — to jsou signály, kterým se živočichové včetně člověka naučili vyhýbat.

Přiřadit mimozemšťanům takovou barvu znamená, že okamžitě evokují něco cizího, potenciálně nebezpečného, ale zároveň přitahujícího pozornost.

Druhá věc je velikost. Malá postava působí méně hrozivě. Snáze ji lze zkrotit, udělat z ní komickou nebo dojemnou figuru — a kde je třeba, obrátit roli a ukázat ji jako prohnanou, mimořádně inteligentní bytost, která navzdory malé výšce přelstí každého člověka.

Kombinace varovné barvy s dětskou siluetou vytváří postavu, která je zároveň roztomilá i znepokojivá. Proto se tak skvěle hodí do filmů, komiksů i memů.

Co na to říká současná věda?

Pro astronomy a biology jsou důležitější než filmové archetypy fyzikální a chemické podmínky na jiných planetách. Otázka „jak vypadají mimozemšťané?" se tak proměňuje na otázku „jaké prostředí by mohlo udržet život a jak by se život mohl přizpůsobit?".

Většina vědců předpokládá, že pokud mimo Zemi nějaké organismy existují, mnohem větší šanci mají jednoduché formy:

• mikroorganismy podobné bakteriím — žijící pod povrchem, v ledu nebo ve slaných oceánech;
• kolonie mikrobů tvořící tenké vrstvy na skalách nebo na dně vodních nádrží;
• jednoduché mnohobuněčné organismy ve velmi stabilních prostředích.

Právě mikroby se ukazují jako nejodolnější i na Zemi — přežijí obrovské tlaky, vysokou radioaktivitu, absenci světla i extrémní teploty. Bakteriální „koberec" na vzdáleném měsíci si dokážeme představit snáz než civilizaci humanoidů stavějících vesmírné lodě.

Jaké scénáře vědci zvažují?

Vědci zdůrazňují, že naše představy jsou nebezpečně „zemsky centrické". Když kreslíme mimozemšťana, téměř vždy má hlavu, oči, ruce a nohy — jen trochu jinak poskládané než u člověka. Jenže evoluce v jiných podmínkách mohla ubírat se zcela odlišným směrem.

Proč stereotyp stále přežívá?

Rostoucí zájem o UFO, zveřejňování vojenských nahrávek nebo mediální prezentace „údajných ostatků" mimozemšťanů způsobují, že se téma vrací každých několik měsíců. A s ním se vrací i myšlenkový zkrat — malí zelení mužíčci jako symbol všeho mimozemského.

Novinářům a tvůrcům je mnohem snazší odkázat na známý obrázek, než pokaždé vysvětlovat složité koncepty astrobiologie. Zelený mužíček v ilustraci článku okamžitě říká: „tento text je o mimozemšťanech" — i když obsah pojednává o seriózních vědeckých analýzách.

Mýtus malých zelených postav funguje jako dopravní značka: navede čtenáře k tématu života mimo Zemi, bez ohledu na to, co o něm říká aktuální výzkum.

Jak tento mýtus ovlivňuje naše očekávání?

Když přemýšlíme o kontaktu s mimozemskou civilizací, nevědomky na ni přikládáme lidské měřítko. Předpokládáme, že mimozemšťané budou zvídaví, nepřátelští nebo přátelští — tedy že projeví emoce a motivace, které známe z vlastního druhu. Tuto past vidíme ve filmech, hrách i románech.

Přitom velká část vědců specializujících se na výzkum inteligence poukazuje na to, že mysl vzniklá v zcela odlišných podmínkách může být pro nás krajně nepochopitelná. Možná by se nekomunikovala hlasem, nepoužívala oči ani uši a její myšlení by se opíralo o podněty, které člověk vůbec nevnímá.

Co o nás říká fascinace mimozemšťany?

Mimozemšťané v kultuře jsou v jádru příběhem o nás samých. V dobách politického neklidu je často zobrazujeme jako agresory. V časech většího optimismu je rádi ukazujeme jako mentory, kteří zachraňují lidstvo před jeho vlastními chybami.

Když roste zájem o nové technologie, mimozemšťané se stávají nadlidsky vyspělými — využívají umělou inteligenci na nepředstavitelné úrovni, cestují rychleji než světlo a pohrávají si s časem a gravitací. Když se bojíme ekologické katastrofy, objevují se příběhy, v nichž příchozí varují před zničením vlastní planety.

Obraz bytostí z vesmíru je jako zrcadlo: odráží naše strachy, naděje a otázky o budoucnosti civilizace.

Kde hledáme stopy skutečného mimozemského života?

Paralelně s popkulturou funguje obrovský, velmi přízemní vědecký stroj. Teleskopy registrují tisíce nových exoplanet, sondy zkoumají Mars, Evropu nebo Enceladus v hledání vody a organických sloučenin. Analyzuje se:

• složení atmosfér vzdálených planet — zda obsahují plyny, které by mohly naznačovat biologické procesy,
• chemie ledových měsíců — zda se pod jejich kůrou skrývají oceány schopné udržet život,
• neobvyklé rádiové signály — zda mohou mít jiný původ než přirozené astrofyzikální procesy.

Každý z těchto výzkumných směrů předpokládá, že život může nabývat překvapivých forem — pokud má zdroj energie a prostředí, v němž se složité molekuly nerozpadají příliš rychle.

Proč se vyplatí opustit schéma zeleného mužíčka?

Čím pevněji se držíme známého obrazu, tím snáze přehlédneme něco, co se do našich představ nevejde. Pokud předem předpokládáme, že cizí inteligence musí vypadat jako my, hrozí, že stopy jejího působení nerozpoznáme ani tehdy, když na ně skutečně narazíme.

Astrobiologové stále častěji vyzývají, abychom místo soustředění na vzhled hypotetického mimozemšťana uvažovali v kategoriích procesů: kde dochází k výměně energie, kde vznikají složité struktury schopné se množit a měnit. Takový přístup otevírá dveře ke zcela jiným scénářům — od „mraků" organizmů v atmosféře plynných obrů až po chemické sítě v ledových kůrách měsíců.

Pro nás, běžné příjemce, to znamená jedno: filmové a komiksové postavy stojí za to vnímat jako to, čím jsou — pestrými symboly sloužícími k vyprávění o lidských emocích — nikoli jako vážnou předpověď toho, co se může pohybovat na vzdálených oběžných drahách. Čím více toho víme o skutečných procesech ve vesmíru, tím snáze rozlišíme dobrý příběh od poctivé vědecké hypotézy.

Zajímavým cvičením je také obrácení rolí: místo otázky, jak mají mimozemšťané vypadat, si lze představit, jak bychom my vypadali v očích hypotetické civilizace. Pro někoho neznalého našich kulturních kódů by internet, dálnice nebo síť satelitů mohly působit stejně podivně jako nám filmový zelený mužíček v kovové kouli. Taková perspektiva pomáhá nabrat odstup od vlastních schémat a podívat se šířeji na to, čím vůbec život a inteligence v měřítku celého vesmíru jsou.