Kdy bolest změkčí srdce a kdy je promění v brnění

Dva lidé, stejné peklo, dva různé výsledky

Dva lidé projdou téměř totožným utrpením. Jeden z něj vychází citlivější a otevřenější, druhý studený jako kámen. Co je vlastně odlišuje?

Psychologové stále častěji upozorňují na jeden překvapivě jednoduchý faktor: zda v okamžiku bolesti byl nablízku někdo, kdo to skutečně zaregistroval, nebo zda člověk zůstal se svým trápením úplně sám.

Bolest sama o sobě nestačí k tomu, aby nás formovala

Rozdíly v reakcích na těžké zážitky jsme zvyklí vysvětlovat povahou: někdo má „silné nervy", jiný je „přecitlivělý". Výzkumy zaměřené na trauma však ukazují něco jiného. Klíčové není jen co jsme prožili, ale jak naše okolí naši bolest přijalo.

Odborníci popisují příběhy lidí, kteří dokážou vylíčit své dětství téměř jako lékařskou zprávu: bezchybně si pamatují data, dialogy, scény. Zároveň k nim ale nemají skoro žádný emocionální přístup. Nejde o nedostatek citů — jde o důsledek života v prostředí, kde nikdo nepřikládal váhu tomu, co prožívali.

Absence svědka utrpení ho neodstraní. Způsobuje, že bolest tuhne, zkameňuje a začíná plnit funkci ochranného pancíře.

Lidé, jejichž emoce někdo v minulosti uznal za důležité, se zpravidla naučí zůstávat v kontaktu se sebou i s ostatními. Ti, jejichž prožitky byly bagatelizovány nebo přehlíženy, se učí především bránit.

Síla svědka: co s námi dělá přítomnost druhého člověka

V práci s traumatem se opakovaně vrací pojem „svědek" — někdo, kdo vidí bolest a neodvrací pohled. Nejde o dávání rad, zachraňování ani o poukazování na světlé stránky věci. Jde o pozornou přítomnost druhého v okamžiku, kdy se nám hroutí půda pod nohama.

Co se děje v našem nervovém systému

Když trpíme a někdo naše prožitky bere vážně, tělo dostává jasný signál: „to, co cítíš, je skutečné a nejsi s tím sám." Vědci to popisují jako určitý druh emočního „strávení" bolesti.

• S doprovodem — bolest se uloží jako těžký, ale společně sdílený zážitek, který vazby netrhá, ba je někdy dokonce posiluje.
• V osamění — stejná intenzita utrpení se promění v lekci: „na nikoho se nemohu spolehnout, musím se postarat sám."

To, jak okolí reagovalo na naše slzy, mlčení nebo vzdor, se postupem času přetváří ve vnitřní program. Někteří si v sobě budují laskavost ke slabosti — vlastní i cizí. Jiní si vybudují tvrdý krunýř, v němž se zranitelnost pojí výhradně s ohrožením.

Děti, které nesou dospělé krize

V mnoha rodinách v okamžicích silného napětí — při rozvodu, nemoci nebo vážných finančních problémech — děti nedostanou prostor pro vlastní emoce. Místo toho začínají „držet" rodiče pohromadě, hlídat nálady v domácnosti, hasit konflikty a být těmi „statečnými".

Zvenčí to může působit jako obdivuhodná vyspělost. Ve skutečnosti je to velmi často maska zdatnosti, za níž se skrývá emocionální osamělost. Dítě a později dospělý se naučí, že jeho úkolem je udržovat rovnováhu — ne mluvit o vlastních slzách nebo strachu.

Nepřiznání vlastních prožitků člověka nejenže odřízne od pocitů, ale také ho naučí dívat se na sebe jako na někoho, kdo „nemá právo" na podporu.

Postupem času takový člověk skvěle funguje navenek — zvládá práci, krize i každodenní život — ale uvnitř se pohybuje jako v těsném brnění. Nežádá, „neobtěžuje", nedůvěřuje. To není povahová vlastnost. Je to adaptace na podmínky, ve kterých se nikdo u jeho bolesti nezastavil.

Jak nás bolest mění: dva možné směry

Psychologické výzkumy ukazují, že důsledky těžkých zážitků nejčastěji tvoří dva vzorce: proměna po bolesti „prožité s někým" a proměna po bolesti „ponechané sobě samému". Zvenčí mohou oba vypadat podobně — třeba jako menší tolerance k povrchnosti nebo prázdným vztahům — ale zevnitř jsou to úplně jiné světy.

Výzkumy takzvaného růstu po traumatu ukazují, že část lidí po katastrofách, nehodách nebo silných krizích uvádí s odstupem let hlubší pocit smyslu, lepší vztahy a větší sebejistotu. Společným jmenovatelem takových příběhů bývá zpravidla přítomnost alespoň jednoho člověka, který jejich bolest skutečně viděl a nezlehčoval ji.