Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a… my lidé. Nová studie provedená na tisících dobrovolnících naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. A to způsobem, který by Charlese Darwina nepřekvapil ani trochu.
Ve svých pracích z 19. století Darwin psal, že zvířata mají podobně jako lidé určitý smysl pro krásu. Tvrdil, že samice mnoha druhů si vybírají partnery nejen podle síly či velikosti, ale i podle atraktivity jejich zpěvu nebo námluv. Po dlouhá desetiletí to zůstávalo spíše zajímavou hypotézou než ověřeným faktem.
Teď konečně přišla rozsáhlá data, která tuto myšlenku podporují.
Jak výzkum probíhal: čtyři tisíce lidí a sto deset zvukových párů
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z Univerzity McGill a Smithsonian Tropical Research Institute sestavil sadu 110 párů zvukových nahrávek. Šlo o zpěvy a zvuky 16 různých živočišných druhů, například:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrých (malých zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci si nasadili sluchátka a v každém páru nahrávek vybrali tu, která jim zněla příjemněji. Nemuseli znát jednotlivé druhy ani chápat účel experimentu – stačilo se řídit vlastním sluchem. Výsledky pak vědci porovnali s daty z klasických behaviorálních pokusů přímo na zvířatech.
Klasický pokus vypadal například takto: samici žáby se přehrávaly různé verze samčího zpěvu a měřilo se, ke kterému reproduktoru se ochotněji přibližuje. Podobně lze testovat ptáky nebo hmyz sledováním jejich pohybu, délky pobytu na místě či intenzity námluv.
Čím víc dané zvíře určitý zvuk „preferovalo", tím častěji ho volili i lidé – a dělali to rychleji, jako by jednali na základě reflexu.
Co přesně nás na zvucích přitahuje
Klíčovou roli nehrálo ani tak konkrétní zvíře, jako spíše vlastnosti samotného zvuku. Lidé a zvířata se shodovali nejčastěji u:
- zvuků s nižší frekvencí (výrazněji basových),
- zpěvů obohacených o ozdobné prvky – krátké kliknutí, trylky nebo pulzující vsuvky.
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Již od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu dávají přednost samcům, jejichž „milostné volání" obsahuje dodatečné prvky – cosi jako hluboké zvukové impulzy či rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Díky nim je signál složitější a snáze se odliší od ostatních.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky. Vybírají zpěv s ozdobnými prvky jako příjemnější, i když nevědí, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji – doba reakce se zkracuje, když jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba v námluvcích experimentech | Vyšší hodnocení příjemnosti zvuku |
| Ozdobné prvky (trylky, kliknutí, pulsace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Nižší atraktivita | Méně často vybíraný jako příjemnější |
Zajímavé je, že hudební vzdělání účastníků mělo jen minimální vliv na jejich volby. Hudebníci i „nehudebníci" označovali jako atraktivní v zásadě stejné zvuky. To naznačuje, že zde fungují především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie nebo rytmu.
Co mají společného lidský sluch a ucho žáby
Vědci vysvětlují shodné preference lidí a jiných druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců stojí na podobných principech: ušní bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhaly zvířatům vybírat si partnera nebo se vyhýbat predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje předvídatelným způsobem. Tato „citlivost" se mohla stát základem lidské hudby.
Mnohé nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vychází z velmi starých a mnoha druhům společných principů fungování smyslu sluchu.
Prakticky to znamená, že když posloucháme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodií, využíváme stejné nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu – základní biologie však bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v praxi: hra, do které se zapojil celý svět
Autoři studie využili platformu The Music Lab, provozovanou Yaleskou univerzitou. Jde o místo, kde vědci mění seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu dokáží za krátkou dobu získat data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby do laboratoře zvali jen hrstku dobrovolníků.
Tento model výzkumu přináší hned několik výhod:
- umožňuje testovat velmi různorodou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- budí v běžných uživatelích internetu zájem o vědu,
- snižuje náklady na výzkum.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky opřené o velký vzorek. Je to vzácný případ, kdy sofistikovaná teorie z 19. století obstojí před masovým online testem.
Co nám to říká o hudbě a o nás samotných
Pokud sdílíme část svých zvukových preferencí s jinými živočišnými druhy, vyplývá z toho několik zajímavých závěrů. Hudba nemusí být jen výtvorem kultury – může být i prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému, například zálibu v určitých rytmech nebo kontrastech mezi nízkými a vysokými tóny.
Zároveň to pomáhá pochopit, proč některé kompoziční prvky fungují téměř na každého. Výrazný bas nás často okamžitě nutí pohybovat se. Rychlé ozdobné prvky ve zpěvu nebo na nástroji přitahují pozornost – podobně jako složitý zpěv samce ve světě zvířat.
Existuje i praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce při terapii. Zvuky lépe sladěné se způsobem, jakým přirozeně zpracováváme informace, si snáze všimneme a zapamatujeme.
Co vědci plánují zkoumat dál
Tým stojící za projektem avizuje, že je to teprve začátek. Dalším krokem bude ověřit, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i v jiných smyslech – například ve zraku nebo čichu. Pokud ano, ukáže se, že i naše vnímání „pěkného pohledu" nebo „příjemné vůně" stojí na starých, společných mechanismech.
Je také důležité připomenout, že vedle biologie na nás silně působí kultura. To, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly ale pracují s podobnými složkami: rytmem, kontrastem, napětím a uvolněním. Přesně takovými prvky, které miliony let dávají smysl zvukům v přírodě.
Až vás příště uchvátí ptačí zpěv za oknem nebo rytmické kvákání žab nad jeziorem, zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Možná reagujete na stejné vlastnosti signálu, které kdesi v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu se řídí velmi podobnými pravidly – jen ve složitější, lidské podobě.
