Všimli jste si někdy, že se rozhovory neustále stáčejí k jediné osobě?
Není to náhoda. Výzkumnice z Harvardu popsala konkrétní vzorec konverzace, který se u lidí soustředěných především na sebe objevuje překvapivě pravidelně. Nejde o tón hlasu ani gestikulaci, ale o způsob, jakým tito lidé věty zahajují a proč vůbec kladou otázky.
Co egocentrismus ve skutečnosti znamená
Egocentrik vnímá realitu výhradně skrze vlastní filtr. Na prvním místě jsou vždy jeho nálada, pohodlí a zážitky. Prší venku? Místo toho, aby si uvědomil, že zmoknou i ostatní, myslí jen na to, že si zničí účes nebo oblíbené boty. Kolegyně z práce onemocněla? V odpovědi uslyšíte: „Já se taky poslední dobou necítím dobře," a celá konverzace se okamžitě přesune k jeho vlastním problémům.
Taková osoba přitom nemusí být zlá ani vypočítavá. Velmi často si ani neuvědomuje, že vlastně neposlouchá. Každou situaci zkrátka automaticky převádí na svou vlastní perspektivu. Pro okolí bývá toto chování vyčerpávající — ostatní se cítí přehlíženi nebo jako pouhá kulisa.
Egocentrismus versus egoismus — důležitý rozdíl
Výzkumníci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoista se zaměřuje na vlastní potřeby a zájmy, přičemž ho příliš nezajímá, co chtějí druzí. Názory okolí mu mohou být zcela lhostejné, pokud je sám spokojený.
Egocentrik funguje trochu jinak. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití — ale především jako publikum. Snaží se dobře zapůsobit, rád se cítí nepostradatelným a miluje vědomí, že hraje klíčovou roli v životě druhých. Středobodem zůstává stále „já", jen zabalené do jiného obalu.
Egocentrik není vždy chladný sobec. Často se o blízké upřímně stará, ale v každém příběhu se mentálně obsadí do role hlavního hrdiny.
Harvardská výzkumnice: egocentriky prozrazuje způsob kladení otázek
Profesorka Alison Wood Brooks, odbornice na společenské chování z Harvardu, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to hlasitost projevu ani skákání do řeči — jde o specifický typ otázek, které jsou otázkami jen zdánlivě.
Výzkumnice popsala jev, pro nějž použila anglický termín spojující slova „bumerang" a „ptaní se". Jde o situaci, kdy se druhé osoby zeptáte na něco pouze proto, abyste konverzaci o ní během vteřiny proměnili v konverzaci o sobě.
Když se otázka vrátí k tazateli jako bumerang
Jak tento vzorec vypadá v každodenní praxi
Tento typ chování snadno rozpoznáte v běžných dialozích. Zazní otázka, která působí jako projev zájmu, a vzápětí přijde obrat o 180 stupňů:
- „Co dnes jíš k obědu? Já jdu na sushi, prý tu otevřelo nové místo za rohem."
- „Byl dovolená povedená? U mě to bylo fantastické, mám tolik fotek, musíš to vidět."
- „Máš nějaké plány na svátky? Já letos nikoho nenavštěvuji, zůstávám sám doma."
Formálně se vás dotyčný zeptal na váš život, ale v praxi u vás zůstane doslova pár sekund. Nejde ani tak o odpověď, jako spíše o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům.
Otázka je pouhým odrazovým můstkem. Skutečným cílem je rychlý návrat k vyprávění o sobě samém.
Tři hlavní důvody, proč lidé takto jednají
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace, které za tímto stylem konverzace stojí:
- Touha ukázat se v dobrém světle — budování image zajímavého, zaneprázdněného a úspěšného člověka. Typický příklad: „Jak ti jde práce? U mě poslední dobou jen velké projekty, pořád mě chválí."
- Potřeba vzbudit soucit — hledání potvrzení, že ostatní vidí naše těžkosti. Typický příklad: „Jak se cítíš? Já zase nestíhám, všechno se na mě sesypalo."
- Touha sdílet vlastní příběh — dotyčný snáší mlčení těžce a každá situace mu připomene „jeho" historku. Typický příklad: „Máš stresující prezentaci? Připomíná mi to, jak jsem já vystupoval před vedením firmy…"
Někdy jde o vědomé jednání — někdo prostě rád stojí v centru pozornosti. Velmi často je to ale jen komunikační zlozvyk, který si daná osoba vůbec neuvědomuje.
Je třeba před egocentriky utíkat?
Mnoho lidí, jakmile tyto vzorce ve svém okolí rozpozná, dospěje k závěru: „je třeba se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka se na to dívá klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus sice leží blízko narcismu či megalomanie, ale sám o sobě neznamená manipulaci nebo zlý úmysl.
Někdo může mít sklon stavět sebe do středu dění, a přitom být loajálním přítelem, nápomocným kolegou nebo oddaným partnerem. Klíčovým rozdílem bývá hranice, kterou nepřekračuje — nevyužívá druhé, nehraje na jejich emoce a nelže, aby si udržel své postavení.
Egocentrik dokáže konverzací unavit, ale ne každý egocentrik vědomě ubližuje.
Jak reagovat, když se rozhovor stále vrací k „já"
Techniky, které pomáhají obnovit rovnováhu v dialogu
Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo konverzaci soustavně stáčí k sobě, zkuste několik jednoduchých strategií:
- Pokračujte ve svém tématu — když odpověď dotyčného ihned přeskočí k jeho příběhu, jemně se vraťte ke svému: „Zní to zajímavě, rád si poslechnu, nejdřív ale dodám, co jsem říkal o…"
- Pojmenujte své potřeby — „Dnes bych si potřeboval hlavně povídat o tom, co je u mě, opravdu to potřebuji." Jednoduchá věta dokáže změnit celou dynamiku.
- Zkraťte délku setkání — pokud po rozhovoru cítíte vyčerpání, zkraťte příští kontakty nebo se domlouvejte méně často.
- Rozlišujte zlozvyk od nedostatku empatie — některé osoby se po upozornění dokážou zastavit a omluvit. Jiné problém vůbec nevidí — s těmi budou důležité pevné hranice.
Kdy stojí za to hledat hlubší příčinu
Egocentrické chování někdy zesiluje ve chvíli, kdy někdo prochází krizí — má potíže v práci, onemocní nebo prožívá rozchod. Soustředění na sebe bývá v takovém období formou obrany. Přátelská trpělivost mu může pomoci vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud však cizí „já, já, já" dominuje roky a vaše potřeby i emoce se do konverzace nikdy nevejdou, je to signál, že vztah je prostě jednostranný. Pak je na místě položit si otázku, kolik energie do něj chcete nadále investovat.
A co když v těchto popisech vidíte sami sebe?
Někteří lidé při čtení o tomto způsobu komunikace náhle zjistí, že sami kladou otázky jen proto, aby vzápětí mluvili o sobě. To vůbec neznamená, že jste krajním egocentrikem. Velmi často vám jednoduše nikdo dříve neukázal jiný model konverzace.
Dobrou praxí je krátce se v průběhu dialogu zastavit a upřímně se zeptat: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu moci znovu mluvit?" Vyzkoušejte jednoduchý experiment: když se někoho zeptáte na něco osobního, vědomě se na chvíli zdržte jakékoli narážky na sebe. Dopřejte mu prostor, shrňte, co jste slyšeli, zareagujte na jeho emoce. Svůj příběh přidejte teprve potom — pokud stále bude dávat smysl.
Pro mnoho lidí bývá taková změna překvapivá. Vztahy se najednou prohlubují a druzí se ochotněji otevírají. Pochopení egocentrismu a mechanismu otázek vracejících se jako bumerang neslouží tedy jen k tomu, abychom nálepkovali ostatní. Je to zároveň praktický návod, jak každodenně zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů — a dávat blízkým něco víc než jen další anekdotu o sobě.
