Kdy bolest změkčuje srdce a kdy je mění v brnění

Dva lidé, jedno peklo, dva různé výsledky

Dva lidé projdou téměř totožným utrpením. Jeden z něj vychází citlivější a otevřenější, druhý chladný jako kámen. Co je vlastně od sebe odlišuje?

Psychologové stále častěji poukazují na jeden překvapivě jednoduchý faktor: zda byl někdo skutečně přítomen ve chvíli bolesti a všiml si jí, nebo zda člověk zůstal se svým trápením úplně sám.

Samotná bolest nestačí k tomu, aby nás formovala

Rozdíly v reakcích na těžké životní zážitky jsme zvyklí vysvětlovat povahou člověka — někdo „má silnou kůži", jiný je prostě „citlivka". Výzkumy zaměřené na trauma ale odhalují něco zcela jiného. Klíčové není jen co jsme prožili, ale také jak naše okolí na naši bolest reagovalo.

Odborníci popisují příběhy lidí, kteří dokáží vylíčit své dětství téměř jako lékařskou zprávu — bezchybně si pamatují data, dialogy i jednotlivé scény. Zároveň k nim ale nemají téměř žádný emocionální přístup. Nejde o nedostatek citů, ale o důsledek života v prostředí, kde nikdo nepřikládal váhu tomu, co dotyčný cítil.

Absence svědka utrpení ho neodstraní. Způsobí, že bolest ztuhne, zkamení a začne plnit funkci ochranného pancíře.

Lidé, jejichž emoce někdo v minulosti uznal za důležité, se zpravidla naučí zůstávat v kontaktu sami se sebou i s ostatními. Ti, jejichž prožitky byly zlehčovány nebo přehlíženy, se naučí především bránit.

Síla svědka: co s námi dělá přítomnost druhého člověka

V práci s traumatem se opakovaně vrací pojem „svědek" — někdo, kdo vidí bolest a neodvrací pohled. Nejde o to radit, zachraňovat ani ukazovat na světlé stránky situace. Jde o pozornou přítomnost někoho blízkého ve chvíli, kdy se nám hroutí půda pod nohama.

Co se děje v našem nervovém systému

Když trpíme a někdo naše prožitky bere vážně, tělo dostane jasný signál: „to, co cítíš, je skutečné a nejsi s tím sám." Vědci popisují tento jev jako jakési emocionální „strávení" bolesti.

• S doprovodem druhého člověka — bolest se zapíše jako těžký, ale sdílený zážitek, který vazby nepřetrhne, ale někdy je naopak ještě posílí.
• V samotě — stejná intenzita utrpení se promění v lekci: „nemohu se na nikoho spolehnout, musím si poradit sám."

To, jak okolí reagovalo na naše slzy, mlčení nebo vzdor, se postupem času přetaví ve vnitřní program. Jedni v sobě budují laskavost ke slabosti — vlastní i cizí. Druzí si vybudují tvrdý krunýř, v němž se zranitelnost pojí výhradně s ohrožením.

Děti, které nesou tíhu dospělých krizí

V mnoha rodinách děti ve chvílích silného napětí — při rozvodu, nemoci nebo vážných finančních problémech — nedostanou prostor pro vlastní emoce. Místo toho začnou „držet" rodiče pohromadě, hlídat nálady v domácnosti, hasit konflikty a být těmi „statečnými".

Zvenčí to může vypadat jako obdivuhodná zralost. V praxi jde ale velmi často o masku zdatnosti, za níž se skrývá emocionální osamělost. Dítě, a později dospělý, se naučí, že jeho úkolem je udržovat rovnováhu — ne mluvit o svých slzách nebo strachu.

Neuznání vlastních prožitků člověka nejen odpojí od jeho pocitů, ale také ho naučí nahlížet na sebe jako na někoho, kdo „nemá právo" na podporu.

Takový člověk časem skvěle funguje navenek — zvládá práci, krize i každodenní život — ale uvnitř se pohybuje jako v těsném brnění. Nežádá o pomoc, „neobtěžuje", nedůvěřuje. Nejde o povahový rys. Jde o adaptaci na realitu, v níž se nikdo u jeho bolesti nezastavil.

Jak nás bolest mění: dva možné směry

Psychologické výzkumy ukazují, že důsledky těžkých zážitků se nejčastěji řadí do dvou vzorců — proměna po bolesti „prožité s někým" a po bolesti „ponechané sobě samému". Zvenčí mohou obě vypadat podobně, například jako menší tolerance k povrchnosti nebo prázdným vztahům, ale zevnitř jsou to naprosto odlišné světy.

Výzkumy takzvaného růstu po traumatu ukazují, že část lidí po katastrofách, nehodách nebo silných krizích hlásí po letech hlubší pocit smyslu, lepší vztahy a větší sebejistotu. Společným jmenovatelem takových příběhů bývá zpravidla přítomnost někoho, kdo jejich bolest v rozhodující chvíli skutečně viděl a nezůstal lhostejný.