Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a… my lidé. Nová studie provedená na tisících dobrovolnících naznačuje, že podobné zvuky se líbí lidem i zvířatům prakticky stejnou měrou. A výsledky překvapivě potvrzují intuici, kterou měl Charles Darwin už v 19. století.
Vědci analyzovali reakce více než 4 000 uživatelů internetu na zpěv různých živočišných druhů a porovnali je s tím, jak na totožné zvuky reagují samotná zvířata. Závěr je jasný: náš „hudební vkus" možná sahá mnohem hlouběji, než kde leží hranice mezi druhy.
Darwin ve svých spisech tvrdil, že zvířata — podobně jako lidé — mají určitý smysl pro krásu. Domníval se, že samice mnoha druhů si vybírají partnera nejen podle síly nebo velikosti, ale také podle atraktivity jeho zpěvu či námluvcích zvuků. Dlouhou dobu to byla spíše zajímavá hypotéza než tvrdý vědecký fakt.
Jak výzkum na 4 000 lidech probíhal
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z McGillovy univerzity a Smithsonova institutu tropického výzkumu připravil sadu 110 párů nahrávek. Šlo o zpěv a zvuky 16 různých živočišných druhů, mimo jiné:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrobarevných (malých zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci navštívili webové stránky projektu, nasadili sluchátka a v každém páru vybrali nahrávku, která jim zněla příjemněji. Nemuseli znát druhy ani rozumět cíli experimentu — stačilo se řídit vlastním sluchem.
Předtím vědci testovali preference samotných zvířat klasickými metodami. Například samici žáby přehrávali různé verze samčího zpěvu a sledovali, ke kterému reproduktoru se přibližuje. Podobně se testovali ptáci i hmyz pomocí pozorování jejich pohybu, délky pobytu na místě nebo intenzity námluvcího chování.
Čím více dané zvíře určitý zvuk „mělo rádo", tím častěji ho volili i lidé — a dělali to rychleji, jako by jednali z instinktu.
To naznačuje, že v našem vnímání toho, co zní dobře, existuje něco univerzálnějšího, než je pouhá kultura, módní trendy nebo hudební výchova.
Co nás na těchto zvucích přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíše vlastnosti samotného zvuku. Zvířata a lidé se nejčastěji „shodli" u těchto charakteristik:
- zvuky s nižší frekvencí (výraznější bas),
- zpěvy obohacené o různé ozdoby — krátká přídavná kliknutí, trylky nebo pulzující vsuvky.
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Už od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž „milostný zpěv" obsahuje přídavné prvky — něco jako hluboké zvukové „údery" nebo rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Tyto doplňky signál obohacují a odlišují od ostatních.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky: vybírají zpěv s ozdobami jako příjemnější, i když nevědí, že jde o námluvcí signál. Navíc to dělají rychleji — doba reakce se zkracuje, když jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba v námluvcích experimentech | Vyšší hodnocení příjemnosti zvuku |
| Ozdoby (trylky, kliknutí, pulzace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Menší atraktivita | Méně často vybírán jako příjemnější |
Zajímavost: hudební vzdělání účastníků mělo na jejich volby jen minimální vliv. Hudebníci i „nehudebníci" označovali za atraktivní v zásadě stejné zvuky. To naznačuje, že zde působí především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie nebo rytmu.
Co mají společného náš sluch a ucho žáby
Vědci vysvětlují překryv preferencí lidí a ostatních druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců stojí na podobných základech: ušní bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku pomáhají zvířatům po miliony let vybírat si partnera nebo se vyhýbat predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Tato „citlivost" se pak může stát základem lidské hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých, mnoha druhům společných principů fungování smyslu sluchu.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou písničku s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu, ale základní biologie bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, do které se zapojil celý svět
Autoři studie využili platformu The Music Lab, provozovanou Yaleovou univerzitou. Je to místo, kde vědci proměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu dokážou v krátkém čase shromáždit data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby zvali hrstku dobrovolníků do laboratoře.
Tento model práce má několik výhod:
- umožňuje otestovat velmi různorodou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- probouzí u běžných uživatelů internetu zájem o vědu,
- snižuje náklady na provádění výzkumu.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky opírající se o velký vzorek. Je to vzácný případ, kdy propracovaná teorie z 19. století narazí na masový online test — a obě části skládačky do sebe přesně zapadnou.
Co to vypovídá o hudbě a o nás samých
Pokud sdílíme své zvukové preference částečně s jinými živočišnými druhy, vyvstává několik zajímavých závěrů. Hudba nemusí být jen výtvorem kultury — může být také prodloužením biologie, která využívá přirozené sklony našeho sluchového systému, například náklonnost k určitým rytmům nebo kontrastům mezi nízkými a vysokými tóny.
Zároveň to pomáhá pochopit, proč určité kompoziční prvky fungují téměř na každého. Výrazný, hluboký bas nás velmi často okamžitě nutí se hýbat. Rychlé melodické ozdoby ve zpěvu nebo na nástroji poutají pozornost podobně jako rozvinutý zpěv samce v živočišné říši.
Objevuje se i praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce v terapii. Zvuky lépe sladěné s tím, jak přirozeně zpracováváme informace, si snadněji všimneme a zapamatujeme.
Co vědci plánují zkoumat dál
Tým stojící za projektem avizuje, že jde teprve o začátek. Dalším krokem je zjistit, zda podobný překryv mezi lidmi a zvířaty existuje i v jiných smyslech, jako je zrak nebo čich. Pokud ano, ukáže se, že naše vnímání „pěkného pohledu" nebo „příjemné vůně" také spočívá na starých, společných mechanismech.
Stojí za to připomenout, že vedle biologie na nás působí i silná vrstva kultury. To, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však využívají podobné stavební kameny: rytmus, kontrast, napětí a jeho uvolnění. Přesně takové prvky, které dávají zvukům smysl v přírodě už miliony let.
Takže až vás příště okouzlí ptačí zpěv za oknem nebo rytmické kvákání žab u jezera, zkuste se na to podívat z jiné perspektivy. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu se řídí velmi podobnými zásadami — jen v propracovanější, ryze lidské podobě.
