Lidská brada je mezi primáty naprostou výjimkou
Každý z nás ji má, a přesto je z evolučního hlediska čímsi naprosto zvláštním. Vědci se nad tím zamýšlejí už celá desetiletí — proč vlastně lidé mají bradu?
Nové rozbory lebek lidí a lidoopů naznačují něco nečekaného: brada pravděpodobně nevznikla proto, abychom lépe žvýkali, mluvili nebo přitahovali partnery. Může být spíše vedlejším produktem jiných změn v stavbě lebky a mozku.
Žádný jiný primát takovou bradu nemá
Podívejte se na naše nejbližší příbuzné — šimpanze, gorily nebo orangutany. Žádný z nich nemá tak výrazně tvarovanou bradu jako člověk. Dokonce ani neandertálci, kteří žili souběžně s Homo sapiens, neměli dolní čelist zakončenou takovouto charakteristickou kostní výčnělkou.
U člověka dolní část čelisti přechází ve zřetelný kostní výstupek. Právě ten označujeme jako kostní bradu — a teprve od ní dostalo své jméno i obličejové ochlupení.
Lidé jsou jedinými primáty s výrazně vyčnívající kostní bradou. U žádného jiného druhu se takový tvar čelisti nevyskytuje.
Antropologové a evoluční biologové navrhovali v průběhu desetiletí různá vysvětlení:
- brada jako mechanická výztuha čelisti při žvýkání tvrdé potravy,
- brada jako prvek usnadňující artikulaci řeči,
- brada jako sexuálně atraktivní znak zesilující pohlavní signály.
Každá z těchto hypotéz zněla rozumně. Jenže tvrdá data chyběla. Žádný z následných výzkumů jednoznačně neprokázal, že brada zvyšuje odolnost čelisti, že je nezbytná pro řeč, nebo že svým nositelům přinášela výhodu při výběru partnera.
Větší mozky, menší tváře a zmenšující se zuby
Výzkumný tým z Univerzity v Buffalu se rozhodl přistoupit k problému z jiného úhlu. Místo aby předpokládal, že brada musela mít konkrétní funkci, vědci zkoumali, zda nevznikla „mimochodem" — jako důsledek jiných proměn lebky.
Analyzovali celkem 532 lebek a čelistí zástupců 15 druhů, od lidoopů až po moderního člověka. Změřili desítky anatomických bodů a vyčlenili devět znaků úzce spjatých s oblastí brady.
Z devíti znaků spojených s bradou nesly stopy přímého působení přirozeného výběru pouze tři. Zbývajících šest se měnilo „při příležitosti" jiných přeměn lebky.
Klíčové procesy přitom probíhaly úplně jinde:
| Oblast | Změna v průběhu lidské evoluce |
|---|---|
| Mozková část lebky | Výrazné zvětšení, aby pojala rostoucí mozek |
| Obličej | Zkrácení a zploštění, méně „vyčnívající čenich" než u opic |
| Přední zuby | Zmenšení velikosti, jemnější řezáky a špičáky |
Když tyto změny nastaly současně, musela se celá geometrie dolní čelisti přizpůsobit. Čelist přestala být dlouhá a masivní v přední části jako u opic. Zkrátila se, tvář se zploštila, zuby se zmenšily — a na samém spodku se objevila charakteristická výčnělka. Naše brada.
Brada jako „vedlejší produkt" evoluce
V biologii existuje pojem spandrel. Označuje znaky, které nevznikly proto, že by je přirozený výběr přímo „vybral", ale jako nevyhnutelný důsledek jiných vývojových tlaků a konstrukčních omezení organismu.
Samotný termín pochází z architektury. Ve starých katedrálách oblouky podpíraly klenbu a mezi nimi a stropem vznikala trojúhelníková pole. Nikdo je záměrně nenavrhoval — vznikala sama ze geometrie oblouků. Až teprve později je umělci začali využívat a zdobit.
Lidská brada může být takovým biologickým „polem pod obloukem" — ne plánovanou konstrukcí, ale prostorem, který se objevil jako nutný výsledek jiných změn.
V praxi to znamená, že brada samotná s největší pravděpodobností neposkytovala našim předkům žádnou přímou výhodu v přežití nebo rozmnožování. Stala se viditelným znakem, jehož skutečným zdrojem byl rostoucí mozek, zmenšující se tvář a proměňující se chrup.
Je brada opravdu k ničemu?
To, že brada mohla vzniknout bez přímého „objednání" ze strany přirozeného výběru, neznamená, že je zcela zbytečná. Biologie totiž opakovaně ukazuje, že znak vzniklý z jednoho důvodu může časem plnit úplně jiné role.
Je tedy možné, že lidská brada:
- ovlivňuje rozložení sil v čelisti při žvýkání — i když nebyla její primární výztuhou,
- mění způsob, jakým světlo a stín vykreslují spodní část obličeje, což může mít význam pro neverbální komunikaci,
- spolupůsobí s vousy a vytváří charakteristický pohlavní signál, zejména u mužů.
Takové „druhotné využití" znaků je v evoluci naprosto běžné. Struktura se objeví mimochodem a teprve poté ji organismy začnou „využívat" v nových rolích.
Co nám brada říká o lidské evoluci
Příběh lidské brady připomíná, že ne každou část těla je třeba hned vysvětlovat jako precizní adaptaci. Mnoho anatomických prvků vzniká z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí a změn probíhajících současně v různých oblastech organismu.
Pro badatele v oblasti evoluce je to důležitý varovný signál. Lákavé jsou jednoduché příběhy: „brada zpevnila čelist, takže lidé s bradou lépe přežívali" nebo „brada zvyšovala přitažlivost, takže snáze nacházeli partnery". Spolehlivá data však ukazují, že skutečnost bývá komplikovanější a méně intuitivní.
Ne každý znak našeho těla vznikl „za nějakým účelem". Někdy je výsledkem geometrie kostí, vzájemného přizpůsobování orgánů a náhodného souhry změn.
Další možné „vedlejší produkty" v lidském těle
Biologové si stále častěji kladou podobné otázky u dalších, pro člověka typických anatomických prvků. Předpokládá se, že podobným způsobem mohly vzniknout například:
- některé zakřivení páteře související s vzpřímenou polohou těla,
- detaily tvaru pánve propojené s porodem a dvojnožností,
- jemné rozdíly ve tvaru lebky mezi populacemi, plynoucí z celkového růstu nebo tělesných proporcí.
V takových případech je obtížné určit jedinou funkci. Smysluplnější je nahlížet na organismus jako na celek, v němž jednotlivé prvky vzájemně na sebe „tlačí" a vynucují konstrukční kompromisy.
Co z toho plyne pro každodenní zvědavost
Brada, kterou vidíme v zrcadle, se díky těmto výzkumům stává něčím víc než jen místem, kde roste vous. Je to hmatatelná stopa toho, že lidský druh prošel cestou k většímu mozku, jinému způsobu stravování a plošší tváři.
Až příště budete zastřihovat vous nebo zkoumat profil své tváře na fotografii, stojí za to si uvědomit: tato zdánlivě nenápadná kostní výčnělka je výsledkem složité hry evolučních proměn. Nebyla „navržena" pro jedinou funkci. Vyrostla z mnoha souběžných posunů — a právě proto tak výmluvně vypráví příběh našeho druhu.
