Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a… my lidé. Nová studie zahrnující tisíce účastníků naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. A výsledky jsou překvapivě přesvědčivé.
Ve 19. století Charles Darwin napsal, že zvířata – stejně jako lidé – mají jisté cítění pro krásu. Domníval se, že samice mnoha druhů si nevybírají partnery jen podle síly nebo velikosti, ale také podle toho, jak atraktivně znějí jejich hlasy či zvací projevy. Dlouhou dobu to ale věda považovala spíše za zajímavou hypotézu než za prokázaný fakt.
Nyní se konečně objevila rozsáhlá data, která Darwinovi dávají za pravdu. Výzkum publikovaný v časopise Science využil chytrý a přitom jednoduchý nápad: internetový experiment v podobě hry. Účastníci poslouchali dvojice zvířecích nahrávek a vybírali tu, která jim zněla příjemněji. Stejné nahrávky byly předtím testovány na samotných zvířatech v klasických behaviorálních pokusech.
Čím víc dané zvíře určitý zvuk „mělo rádo", tím ochotněji ho volili i lidé – a dělali to rychleji, jako by jednali instinktivně.
To naznačuje, že v našem vnímání toho, co zní dobře, je cosi mnohem univerzálnějšího, než jen kultura, módní trendy nebo hudební výchova.
Jak výzkum s více než 4 000 lidmi vlastně probíhal
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z McGillovy univerzity a Smithsonian Tropical Research Institute připravil sadu 110 párů nahrávek. Šlo o zpěv a zvuky 16 různých druhů živočichů, mimo jiné:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrobarevných (drobných zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci vstoupili na webové stránky projektu, nasadili sluchátka a v každém páru vybrali nahrávku, která jim přišla „hezčí". Nemuseli znát jednotlivé druhy ani chápat smysl experimentu – stačilo se řídit vlastním sluchem.
Vědci předtím zkoumali preference samotných zvířat. Klasický postup vypadal například takto: samici žáby se přehrávaly různé verze samčího zpěvu a sledovalo se, ke kterému reproduktoru se přibližuje. Podobně lze testovat ptáky nebo hmyz pozorováním jejich pohybu, doby strávené na určitém místě nebo intenzity námluv.
Porovnáním dat ze zvířecích experimentů s odpověďmi lidí vědci odhalili výraznou shodu v hodnocení atraktivity stejných zvuků.
Co nás na těchto zvucích vlastně přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíše vlastnosti samotného zvuku. Zvířata i lidé se nejčastěji „shodli" u:
- zvuků s nižší frekvencí (výraznější bas),
- zpěvů obohacených o různé ozdoby – krátká cvaknutí, trilky nebo pulzující vložky.
Skvělým příkladem je žába túngara. Už od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž „milostné volání" obsahuje přídavné prvky – jakési hluboké zvukové rázy nebo rychlé vibrace okolo hlavního tónu. Tyto přídavky dělají signál složitějším a výraznějším oproti ostatním.
Ukázalo se, že lidé reagují téměř identicky: vybírají zpěv s ozdobami jako příjemnější, a to i tehdy, když nevědí, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji – reakční doba se zkracuje, když jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba v námluvcích | Vyšší hodnocení příjemnosti |
| Ozdoby (trilky, cvaknutí, pulzace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Menší atraktivita | Méně často vybírán jako příjemnější |
Zajímavost: hudební vzdělání účastníků mělo jen minimální vliv na jejich výběry. Hudebníci i „nehudebníci" obecně označovali za atraktivní podobné zvuky. To naznačuje, že zde fungují především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie či rytmu.
Co mají společného náš sluch a ucho žáby
Vědci vysvětlují shodné preference lidí a jiných druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců stojí na podobných základech: ušní bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhaly zvířatům vybírat si partnera nebo vyhýbat se predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Tato stejná „citlivost" se mohla časem stát základem lidské hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých, mnoha druhům společných principů fungování smyslu sluchu.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu, ale základní biologie bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, do které se zapojil celý svět
Autoři výzkumu využili platformu The Music Lab provozovanou Yaleovou univerzitou. Je to místo, kde vědci přeměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu sbírají během krátké doby data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby do laboratoře zvali pár dobrovolníků.
Takový model práce má několik výhod:
- umožňuje testovat velmi různorodou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- probouzí zájem o vědu u běžných uživatelů internetu,
- snižuje náklady na provádění výzkumu.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky založené na velkém vzorku. Je to vzácný případ, kdy sofistikovaná teorie z 19. století narazí na masový online test – a obě části skládačky do sebe přesně zapadají.
Co nám to říká o hudbě a o nás samotných
Pokud naše zvukové preference částečně sdílíme s jinými druhy, vyplývá z toho několik zajímavých závěrů. Za prvé, hudba nemusí být jen výtvorem kultury, ale také prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému – například náklonnost k určitým rytmům nebo kontrastům mezi nízkými a vysokými tóny.
Za druhé, pomáhá to pochopit, proč určité kompoziční prvky fungují téměř na každého. Výrazný, hluboký bas nás okamžitě nutí pohybovat se. Rychlé ozdoby ve zpěvu nebo u nástroje poutají pozornost podobně jako rozvinutý zpěv samce ve světě zvířat.
Objevuje se také praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce v terapii. Zvuky lépe přizpůsobené tomu, jak přirozeně zpracováváme informace, snadněji zaznamenáme a zapamatujeme si je.
Co vědci plánují zkoumat dál
Tým stojící za projektem oznámil, že toto je teprve začátek. Dalším krokem je ověřit, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i v jiných smyslech, jako je zrak nebo čich. Pokud ano, ukáže se, že naše vnímání „hezkého pohledu" nebo „příjemné vůně" také vychází ze starých, společných mechanismů.
Je také důležité mít na paměti, že vedle biologie na nás působí silná vrstva kultury. To, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však využívají podobné ingredience: rytmus, kontrast, napětí a uvolnění. Přesně takové prvky, které dávají zvukům smysl v přírodě už miliony let.
Takže až vás příště nadchne zpěv ptáka za oknem nebo rytmické kvákání žab u rybníka, zkuste se na to podívat z jiné perspektivy. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu pracuje s velmi podobnými principy – jen ve složitější, lidské podobě.
