Od domku se zahradou až po místo na parkovišti
Pět let spí v autě na parkovišti obchodního centra nedaleko Paříže. Roger, pětasedmdesátiletý penzista a bývalý zaměstnanec letecké společnosti, se snaží přežít stáří s tím, co mu zbylo – a to doslova vejde do několika tašek na zadním sedadle.
Kdysi bydlel v pronajatém domku se zahradou v departementu Loiret. Platil 480 eur měsíčně – žádný luxus, ale jistota, na které záleží. Pak se vše zhroutilo ve chvíli, kdy se majitel rozhodl nemovitost prodat. Roger si koupi nemohl dovolit a musel odejít prakticky přes noc.
Přestěhoval se ke své matce do L'Haÿ-les-Roses na okraji Paříže. Sdíleli byt a snažili se znovu poskládat každodenní život. Jenže po matčině smrti vypukl v rodině dědický spor. Ten skončil pro Rogera katastrofou – vlastní děti ho podle jeho slov z bytu vystrnadily.
Za pár let urazil cestu od skromného domku přes pokoj u matky až na parkovací místo mezi supermarketem a restaurací.
Proč si vybral parkoviště obchodního centra
Po rodinném konfliktu potřeboval Roger rychle najít úkryt. Nešel do azylového domu ani za sociálními pracovníky. Zamířil na parkoviště obchodního centra Thiais – místo, které zná od roku 1971, tedy prakticky od jeho otevření.
Cítí se tam relativně bezpečně. Zaměstnanci obchodů i stálí zákazníci ho znají, zdraví ho, občas promluví. Pro Rogera je to náhražka sousedství, které kdysi měl. Parkoviště mu navíc poskytuje několik praktických výhod:
- blízkost potravinových obchodů, kde nakupuje to nejlevnější zboží
- přístup do samoobslužné restaurace, jejíž personál mu dovoluje ohřát si jídlo
- neustálý pohyb lidí, díky kterému je menší riziko přepadení
- osvětlení a kamerový systém zajišťující základní pocit bezpečí v noci
„Všichni mě tu znají, nedělám problémy," říká Roger místním médiím. Jeho každodennost se odehrává na tom samém místě, mezi příjezdy a odjezdy nakupujících.
Důchod nestačí na nájem v okolí Paříže
Rogerova finanční situace není v kontextu francouzských seniorů výjimečná. Penze pokryje základní výdaje, ale ne nájem v pařížské aglomeraci. Ceny pronájmů rostou mnohem rychleji než příjmy starších lidí.
Radnice v L'Haÿ-les-Roses se snažila pomoci. Úředníci hledali pro Rogera malý obecní byt nebo levnější pronájem v okolí. Když se ale sečetly všechny poplatky a energie, ukázalo se, že ani nejlevnější varianta není v jeho možnostech.
Když náklady na bydlení spolknou většinu důchodu, přestává být střecha nad hlavou samozřejmým právem a stává se nedostupným zbožím. Roger nakonec hledání vzdal.
Po několika neúspěšných pokusech přestal byt shánět. Přiznal, že má dost zklamání a střetů s realitou trhu. Zůstal tam, kde mezitím zapustil jisté kořeny – na parkovišti.
Pět let v autě: zdraví se hroutí rychleji než karoserie
Život v automobilu není jen o nedostatku postele a soukromí. Je to také trvalá zátěž pro tělo. Roger spí v polosed, s pokrčenýma nohama, bez možnosti se pořádně natáhnout. Zadní sedadlo si hraje na lůžko, ale organismus to ví.
Dlouhodobě se potýká s vážným otokem jedné nohy. Kůže je zčervenalá, napuchlá a bolí při dotyku. Lékaři zpočátku nedokázali jednoznačně určit příčinu. Pro Rogera to znamená bolest při každém pohybu a potíže s chůzí – i přes samotné parkoviště.
Před několika týdny prodělal virovou infekci. Ztratil chuť k jídlu a přestal prakticky jíst. Pro člověka, který tak jako tak žije na hranici podvýživy, takový epizodní výpadek okamžitě zasáhne tělesnou hmotnost i celkovou kondici.
Do jeho případu se zapojil lékař Červeného kříže. Diagnostikoval u Rogera suchou formu věkem podmíněné makulární degenerace – onemocnění očí, které postupně ničí ostré centrální vidění. Pro člověka žijícího na ulici to konkrétně znamená:
- potíže se čtením etiket a informačních letáků
- problémy s rozpoznáváním tváří na větší vzdálenost
- vyšší riziko zakopnutí a pádu na nerovném povrchu
- neschopnost bezpečně řídit, a to i na krátké vzdálenosti
K tomu přistupují extrémní teploty. V létě se vnitřek auta rozpaluje na desítky stupňů. Roger tvrdí, že loni teploměr v autě ukázal až 50 stupňů. Bez větrání, bez klimatizace a s omezeným přístupem k vodě se taková „ložnice" mění v nebezpečnou pec.
Naděje má tvar malého obytného vozu
Když se ho zeptáte na sny, nezmíní luxusní byt. Nevyjmenuje exotické dovolené ani drahé vychytávky. Jen se usměje a řekne, že kdyby jednou vyhrál v loterii, koupil by si malý karavan.
Pro Rogera výhra v loterii není vidina bohatství. Je to šance na normální postel a střechu, která v létě nepálí a v zimě nezamrzá.
V jeho představách jde o prostou, ojetou vestavbu na malém autě. Jen tolik, aby se dal vyspat narovnáno, aby tam byl malý vařič a kout k zahřátí. Výjezd k moři nebo do hor? To je až na druhém místě. Nejdřív si chce prostě pořádně lehnout.
Tento druh snu hodně vypovídá o míře deprivace. Kdo léta bydlí v bytě, touží po něčem větším a pohodlnějším. Kdo pět let stráví v autě, sní jen o tom, aby se mohl narovnat.
Stárnutí na cestě – skrytá tvář bezdomovectví
Rogerův příběh není ojedinělý případ. V mnoha evropských zemích roste počet seniorů bez stálé adresy. Stárnou bývalí zaměstnanci průmyslu, dopravy i služeb, kteří si nevytvořili velké úspory a jejichž důchody nestačí tempu trhu s nemovitostmi.
Mnoho z nich se ani nedostane do statistik klasického bezdomovectví, protože nespí na lavičce v parku ani pod mostem. Stejně jako Roger žijí v autech, na chatách nebo ve starých přívěsech. Formálně mají „přístřeší", ve skutečnosti existují v trvalé nejistotě a bez podmínek důstojných jejich věku.
Co na tomto příběhu nejvíce zasáhne
Za prvé – křehkost materiální situace. Jediné rozhodnutí majitele nemovitosti, jeden vyhrocený dědický spor a celá životní stavebnice se rozpadne jako domeček z karet. Starší lidé už nemají elasticitu, aby se profesně „odrazili ode dna" nebo si přivydělali přesčasy.
Za druhé – role míst, která původně nebyla určena k životu. Parkoviště, obchodní galerie, supermarket – to je kulisa současného bezdomovectví. Je tam přístup na toaletu, dá se schovat v davu a nikdo nevyhazuje, dokud nepřekážíte zákazníkům.
Za třetí – samota. Roger o ní hovoří mezi řádky: „všichni mě tu znají." Zní to jako pokus nahradit skutečnou síť blízkých lidí každodenními krátkými kontakty s obsluhou obchodu nebo kolemjdoucími. Pro mnohé seniory se takové mikrovztahy stávají jedinou ochranou před úplným vyloučením ze společnosti.
Tento příběh ukazuje, jak snadno systém bydlení vyřadí na okraj lidi, kteří celý život pracovali a odváděli pojistné. Rostoucí nájmy, nízké důchody a nedostatek dostupných obecních bytů vytvářejí stejný obraz i jinde v Evropě. Čím dříve společnost začne budovat pevnou síť podpory pro stárnoucí lidi, tím méně příběhů jako ten Rogerův se bude odehrávat na parkovištích, benzínových pumpách nebo zahrádkářských koloniích.
