Co nám věda skutečně říká o hraní her v dospělosti
Věda konečně začíná vysvětlovat, co to dospělým hráčům vlastně přináší. A výsledky jsou překvapivé.
Mnozí lidé z okolí stále pohlíží na dospělého člověka s ovladačem v ruce jako na někoho, kdo odmítá dospět. Jenže výzkumy z posledních let ukazují pravý opak: hraní her po třicítce a čtyřicítce může posilovat psychiku, usnadňovat zvládání stresu a rozvíjet důležité dovednosti, které na první pohled nejsou vůbec vidět.
Proč dospělí stále rádi sahají po hrách
Dnešní čtyřicátníci jsou první generací, která vyrůstala s hernímí konzolemi doma. NES, Mega Drive nebo první PlayStation stály vedle televizoru naprosto přirozeně, stejně jako dnes leží smartphone na stole. Pro mnoho z nich byl ovladač prostě jedním ze symbolů dětství a hraní her bylo hobby jako čtení knih nebo fotbal.
Postupem času se role her proměnila. Pro dospělého hráče už nejde jen o „zábavu po škole", ale o způsob, jak uvolnit napětí, na chvíli utéct od povinností, udržovat kontakt s přáteli, nebo dokonce trénovat koncentraci a reflexy. Psychologové v tom vidí strategii zvládání stresu: hra se stává nástrojem, po kterém člověk vědomě sahá, aby se vypořádal s přetížením a každodenním chaosem.
Výzkumy naznačují, že po třicítce plní hraní her spíše funkci bezpečného „ventilu", než že by bylo projevem nezralosti.
Co říká věda o hraní her po třicítce a čtyřicítce
Vědci z Oxford Internet Institute analyzovali skutečná data o čase stráveném v hrách, jako jsou Plants vs. Zombies: Battle for Neighborville nebo Animal Crossing: New Horizons. Účastníci měli průměrný věk 31 až 35 let. Výzkumníci přitom nevycházeli jen z výpovědí samotných hráčů, ale z reálně zaznamenaného herního času od vydavatelů.
Závěry mohou překvapit každého, kdo léta strašil „škodlivostí" videoher. Každých dalších deset hodin hraní během dvou týdnů se pojilo s mírným nárůstem pocitu psychické pohody. V jiném projektu bylo sledováno téměř 40 tisíc dospělých po dobu šesti týdnů a ukázalo se, že při běžné míře hraní je vliv na duševní zdraví spíše zanedbatelný a rozhodně není katastrofální. Výraznější problémy se začaly objevovat teprve při extrémních hodnotách, tedy při hraní mnoha hodin denně a po celou dobu.
Klíčová se ukázala být nikoli délka herních sezení, ale to, jaké psychologické potřeby hra pomáhá naplňovat. Výzkumy vycházející z teorie sebeurčení ukazují, že u dospělých hráčů mají zvláštní význam tyto tři faktory:
- Pocit kompetence – mám dojem, že něco umím a dělám pokroky.
- Autonomie – sám rozhoduji, kdy hraji, co hraji a jak hraji.
- Vztahy – cítím pouto s ostatními, s nimiž hraji nebo komunikuji.
Čím silněji hra tyto tři prvky podporuje, tím větší je pravděpodobnost, že zlepšuje náladu a přispívá k pravidelnému, ale zdravému využívání tohoto koníčku.
Škola trpělivosti: co daly hry z 80. a 90. let
Lidé narození v 80. letech a na začátku 90. let vyrůstali na titulech, které neodpouštěly chyby. Málo pozic pro uložení hry, časté „game over", nutnost opakovat celé úrovně od začátku. V praxi to znamenalo intenzivní trénink vytrvalosti a odolnosti.
Pro mnoho dospělých mají dnešní životní dovednosti – analyzování chyb, trpělivost, houževnatost – svůj původ právě v těchto frustrujících, ale návykových herních sezeních z minulosti.
Taková zkušenost formuje několik návyků, které jsou po čtyřicítce obzvláště cenné:
- Analýza toho, co se pokazilo, místo okamžitého vzdávání se.
- Schopnost vytrvat i tehdy, kdy výsledek nepřichází hned.
- Trpělivé hledání řešení namísto impulzivních reakcí na neúspěch.
Zkrátka: desetiletí strávená u her mohla nenápadně, ale účinně tvarovat způsob, jakým dnes přistupujete k výzvám v práci i v osobním životě.
