Všimli jste si, že se některé rozhovory podivně rychle vrací k jediné osobě?
Ať se bavíte o čemkoliv, výsledek je vždy stejný – hovor skončí u jednoho člověka. A možná to není náhoda.
Harvardská výzkumnice popsala konkrétní komunikační vzorec, který se výrazně častěji objevuje u lidí soustředěných především na sebe. Nejde o tón hlasu ani gesta – jde o to, jak tyto osoby začínají věty a proč vlastně otázky pokládají.
Co vlastně egocentrismus znamená
EgocentriK vnímá realitu výhradně skrze vlastní filtr. Na prvním místě stojí jeho nálada, pohodlí a zážitky. Prší? Místo toho, aby si uvědomil, že promoknou i ostatní, myslí jen na to, že si zničí účes nebo oblíbené boty. Kolegyně v práci onemocněla? V odpověď uslyšíte: „Já jsem taky poslední dobou pod psa," a celý rozhovor se bleskově stočí k jeho vlastním potížím.
Taková osoba nemusí být zlá ani vypočítavá. Mnohdy si ani neuvědomuje, že neposlouchá. Prostě automaticky vztahuje každou situaci k vlastní perspektivě. Pro okolí to bývá vyčerpávající – ostatní se cítí přehlíženi nebo jako pouhá kulisa.
Egocentrismus vs. egoismus – důležitý rozdíl
Vědci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoista se soustředí na vlastní potřeby a zájmy, přičemž mu příliš nezáleží na tom, co chtějí druzí. Klidně se obejde bez jejich uznání, pokud je sám spokojený.
Egocentrista funguje trochu jinak. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití – ale hlavně jako publikum. Snaží se dobře zapůsobit, dělá mnoho pro to, aby byl nepostradatelný, a miluje pocit, že hraje klíčovou roli v životech svého okolí. Střed zájmu je pořád „já" – jen v jiném obalu.
Egocentrista není vždy chladný sobec. Často se o své blízké upřímně stará, ale v mysli si vždy obsazuje roli hlavního hrdiny každého příběhu.
Harvardská badatelka: egocentriky prozrazuje způsob kladení otázek
Profesorka Alison Wood Brooks, odbornice na sociální chování z Harvardu, upozorňuje na jeden velmi charakteristický rys rozhovorů s egocentriky. Není to hlasité mluvení ani skákání do řeči – je to specifický typ otázek, které jsou otázkami vlastně jen zdánlivě.
Badatelka popsala jev, který pojmenovala anglickým termínem spojujícím slova „bumerang" a „ptaní se". Jde o situaci, kdy se druhé osoby na něco zeptáte jen proto, abyste za vteřinu přeměnili rozhovor o ní v rozhovor o sobě.
Když se otázka vrátí k tazateli jako bumerang
Jak tento vzorec vypadá v praxi
Tento typ chování snadno rozpoznáte v každodenních dialozích. Zazní otázka, která zní zainteresovaně, a pak přijde obrat o 180 stupňů:
- „Co dnes jíš k obědu? Já jdu na sushi, prý tam otevřeli nové místo za rohem."
- „Byl dovolená povedená? U mě bylo fantasticky, mám tolik fotek, musíš to vidět."
- „Máš nějaké plány na svátky? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu sám doma."
Teoreticky se vás protějšek zeptal na váš život, ale v praxi u vás zůstane doslova několik sekund. Nejde ani tak o odpověď – jde o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům.
Otázka je jen odrazový můstek. Skutečným cílem je co nejrychlejší návrat k vyprávění o sobě.
Tři hlavní důvody, proč to lidé dělají
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace stojící za tímto stylem komunikace:
- Touha ukázat se v dobrém světle – budování image zajímavého, vytíženého a úspěšného člověka. Například: „Jak ti jde práce? U mě samé velké projekty, pořád mě chválí."
- Potřeba vzbudit soucit – hledání potvrzení, že ostatní vidí naše těžkosti. Například: „Jak se cítíš? Já zrovna nestíhám, všechno se na mě sesypalo."
- Chuť podělit se o vlastní příběh – mlčení je nesnesitelné, každá situace mu připomene „jeho" anekdotu. Například: „Máš stresující prezentaci? Připomíná mi to, jak jsem já vystupoval před vedením…"
Někdy jde o vědomé jednání – dotyčný prostě rád stojí v centru pozornosti. Častěji je to však pouhý komunikační návyk, který si daná osoba vůbec neuvědomuje.
Je nutné egocentrikům utíkat?
Mnoho lidí, jakmile tyto vzorce ve svém okolí rozpozná, dospěje k závěru: „je třeba se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka na to nahlíží klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus sice leží blízko narcismu či megalomanie, ale sám o sobě neznamená manipulaci ani zlý úmysl.
Někdo může mít sklony stavět sebe do středu dění, a přitom být loajálním přítelem, nápomocným kolegou nebo oddaným partnerem. Klíčovým rozdílem bývá hranice, kterou nepřekračuje: nevyužívá ostatní, nehraje na jejich emoce, nelže, aby si udržel svou pozici.
Egocentrista může svými rozhovory unavovat, ale ne každý egocentrista vědomě ubližuje.
Jak reagovat, když se hovor neustále vrací k „já"
Strategie, které pomáhají obnovit rovnováhu v dialogu
Pokud je ve vašem okolí někdo, kdo soustavně stáčí rozhovor k sobě, můžete zkusit několik jednoduchých přístupů:
- Pokračujte ve svém tématu – když odpověď protějšku okamžitě přeskočí k jeho příběhu, klidně se vraťte ke svému: „Zní to zajímavě, rád si poslechnu, ale nejdříve dořeknu, co jsem říkal o…"
- Pojmenujte své potřeby – „Dnes bych potřeboval více mluvit o tom, co se děje u mě, opravdu to potřebuji." Jednoduchá věta dokáže změnit dynamiku celého rozhovoru.
- Zkraťte čas strávený spolu – pokud po setkání cítíte vyčerpání, příští schůzky zkraťte nebo se vídejte méně často.
- Zjistěte, zda jde o návyk, nebo o nedostatek empatie – někteří lidé dokážou po upozornění zastavit a omluvit se. Jiní problém vůbec nevnímají – s těmi budou důležitější jasné hranice.
Kdy hledat hlubší příčinu
Egocentriské chování někdy sílí ve chvíli, kdy někdo prochází krizí: má potíže v práci, nemocí nebo rozchodem. Soustředění na sebe bývá v takových obdobích formou obrany. Přátelská trpělivost mu může pomoci vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud ale něčí „já, já, já" dominuje roky a vaše potřeby a emoce se do rozhovoru nikdy nevejdou, je to signál, že vztah je prostě jednostranný. V takovém případě stojí za to položit si otázku, kolik energie do něj chcete nadále vkládat.
A co když v těchto popisech poznáváte sami sebe?
Někteří lidé si při čtení o tomto způsobu komunikace najednou uvědomí, že sami pokládají otázky jen proto, aby za chvíli mohli mluvit o sobě. To vůbec neznamená, že jste krajní egocentrista. Často jen nikdo dřív neukázal jiný model rozhovoru.
Dobrou praxí je krátké zastavení uprostřed dialogu a upřímná otázka sobě samému: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu moct zase mluvit?" Zkuste jednoduchý experiment: když se někoho zeptáte na něco osobního, vědomě se na chvíli zdržte od přenesení tématu na sebe. Doptejte se, shrňte to, co jste slyšeli, reagujte na emoce druhého člověka. Teprve potom přidejte svůj příběh – pokud stále bude do situace zapadat.
Pro mnoho lidí bývá taková změna překvapivá – vztahy se najednou prohlubují a lidé se ochotněji otevírají. Porozumění egocentrismu a mechanismu otázek vracejících se jako bumerang tak neslouží jen k nálepkování druhých. Je to zároveň praktický návod, jak každodenně zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů – a dávat blízkým něco víc než jen další anekdotu o sobě.
