Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a… my lidé. Nová studie zahrnující tisíce účastníků naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. A výsledky jsou překvapivě přesvědčivé.
Vědci analyzovali reakce více než 4 000 internetových uživatelů na zpěv různých živočišných druhů a srovnali je s tím, jak na tytéž zvuky reagují samotná zvířata. Závěr je v pozoruhodném souladu s Darwinovou intuicí: náš „hudební vkus" možná sahá mnohem hlouběji, než kde leží hranice jednotlivých druhů.
Již v 19. století Charles Darwin psal o tom, že zvířata – podobně jako lidé – mají jisté vnímání krásy. Předpokládal, že samice mnoha druhů si vybírají partnery nejen podle síly nebo velikosti, ale také podle atraktivity jejich zpěvu či námluv. Po dlouhou dobu byl tento nápad považován spíše za zajímavou hypotézu než za prokázaný fakt.
Teď se konečně objevila rozsáhlá data, která jeho myšlenku potvrzují. Ve studii publikované v časopise Science byl využit jednoduchý, ale důmyslný nápad: internetový experiment v podobě hry. Účastníci poslouchali dvojice zvířecích nahrávek a označovali, který zvuk jim připadá příjemnější. Táž nahrávky přitom prošla klasickými behaviorálními experimenty přímo na zvířatech.
Čím víc určité zvíře daný zvuk „preferovalo", tím ochotněji ho volili i lidé – a dělali to rychleji, jako by jednali na základě reflexu.
To naznačuje, že v našem vnímání toho, co zní dobře, existuje cosi universálnějšího, než jsou pouhá kultura, móda nebo hudební výchova.
Jak studie se 4 000 účastníky probíhala
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z McGillovy univerzity a Smithsonian Tropical Research Institute připravil sadu 110 dvojic nahrávek. Šlo o zpěvy a zvuky 16 různých druhů, mimo jiné:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrobarevných (drobných zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci vstoupili na stránku projektu, nasadili sluchátka a u každé dvojice zvolili nahrávku, která podle nich „zní lépe". Nemuseli znát konkrétní druhy ani chápat záměr experimentu – stačilo spolehnout se na vlastní uši.
Vědci předtím zkoumali preference samotných zvířat. Klasické schéma vypadalo například takto: samici žáby se přehrávají různé verze zpěvu samce a měří se, ke kterému reproduktoru se raději přibližuje. Podobným způsobem lze testovat ptáky nebo hmyz sledováním jejich pohybu, délky pobytu na určitém místě nebo intenzity námluv.
Při srovnání dat z pokusů na zvířatech s odpověďmi lidí vědci zaznamenali výraznou shodu v hodnocení atraktivity týchž zvuků.
Co nás na těchto zvucích tolik přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíše vlastnosti samotného zvuku. Zvířata i lidé se nejčastěji „shodovali" při:
- zvucích s nižší frekvencí (více basových),
- zpěvech obohacených o různé ozdoby – krátká doplňková cvaknutí, tryly nebo pulzující prvky.
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Už od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu dávají přednost samcům, jejichž „milostný pokřik" obsahuje dodatečné prvky – jakési hluboké zvukové „rázy" či rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Díky nim je signál složitější a výraznější oproti ostatním.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky: vybírají zpěv s ozdobami jako příjemnější, a to i tehdy, když nevědí, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji – reakční čas se zkracuje, jakmile se jejich volba shoduje s preferencí daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba v námluvních experimentech | Vyšší hodnocení „příjemnosti" zvuku |
| Ozdoby (tryly, cvaknutí, pulzace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Nižší atraktivita | Méně často vybrán jako příjemnější |
Zajímavost: hudební vzdělání účastníků mělo na jejich výběry jen nepatrný vliv. Hudebníci i „nehudebníci" obecně označovali podobné zvuky za atraktivní. To naznačuje, že zde fungují především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie či rytmu.
Co mají naše uši společného s ušima žáby
Vědci vysvětlují shodné preference lidí a jiných druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců stojí na podobných principech: bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité zvukové vlastnosti pomáhají zvířatům po miliony let při výběru partnera nebo vyhýbání se predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje předvídatelným způsobem. Tato citlivost se mohla stát základem lidské hudby.
Mnoho indicií ukazuje na to, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých, mnoha druhům společných principů fungování sluchového smyslu.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu, ale základní biologie je překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, do níž se zapojil celý svět
Autoři studie využili platformu The Music Lab provozovanou Yaleovou univerzitou. Jde o místo, kde vědci proměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu sbírají v krátkém čase data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby zvali do laboratoře jen hrstku dobrovolníků.
Tento způsob práce má několik výhod:
- umožňuje otestovat velmi různorodou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- buduje zájem o vědu u běžných uživatelů internetu,
- snižuje náklady na výzkum.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky opřené o velký vzorek. Je to vzácný případ, kdy propracovaná teorie z 19. století obstojí před masovým online testem – a obě části skládanky do sebe hezky zapadají.
Co to říká o hudbě a o nás samotných
Pokud sdílíme část svých zvukových preferencí s jinými druhy, vyplývá z toho několik zajímavých závěrů. Hudba možná není jen výtvorem kultury, ale také prodloužením biologie – využívá přirozené sklony našeho sluchového systému, například oblibu určitých rytmů nebo kontrastu mezi nízkými a vysokými tóny.
Za druhé to pomáhá pochopit, proč některé hudební prvky fungují téměř na každého. Silný, zřetelný bas nás okamžitě nutí pohybovat se. Rychlé ozdoby ve vokálu nebo v nástroji poutají pozornost podobně jako propracovaný zpěv samce ve světě zvířat.
Objevuje se také praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce v terapii. Zvuky lépe přizpůsobené způsobu, jakým přirozeně zpracováváme informace, si snadněji všimneme a zapamatujeme.
Co mohou vědci zkoumat dál
Tým stojící za projektem avizuje, že jde teprve o začátek. Dalším krokem je ověřit, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i u jiných smyslů, jako je zrak nebo čich. Pokud ano, ukáže se, že naše vnímání „krásného pohledu" nebo „příjemné vůně" rovněž vychází ze starých, společných mechanismů.
Je také dobré mít na paměti, že vedle biologie na nás působí silná vrstva kultury. Skutečnost, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však využívají podobné stavební kameny: rytmus, kontrast, napětí a jeho uvolnění. Přesně takové prvky, které dávají zvukům v přírodě smysl už miliony let.
Až vás příště uchvátí zpěv ptáka za oknem nebo rytmické kvákání žab u rybníka, zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém lese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu pracuje s velmi podobnými principy – jen ve složitější, lidské podobě.
