Po sedmdesátce nevítězí ti nejaktivnější
Poznatky z psychologie a gerontologie přinášejí stále zřetelnější překvapení: v pozdním věku nestojí za pocitem štěstí neustálá aktivita ani udržování společenského tempa. Vyhrává ten, kdo se dokáže smířit s vlastními omezeními a přitom si zachovat přesvědčení, že na světě má své místo.
Kariéra, kondice ani „být potřebný" štěstí nezaručí
Velkou část života fungujeme podle stejného vzorce: hodnota člověka se měří tím, co dělá, co vydělává a jak moc je užitečný. Na otázku „kdo jsi?" odpovídáme popisem pracovní pozice a úspěchů. Takové myšlení nás pohání dopředu, ale zároveň nás svazuje.
V určitém okamžiku se tento motor začne zpomalovat. Přijde důchod, zdraví přestane sloužit jako dřív, tempo klesá. Tehdy snadno přichází pocit prázdnoty: „Když už nepracuji, kdo vlastně jsem?" Odborníci tento stav označují jako krizi identity v pozdním věku.
Výzkumy ukazují, že po sedmdesátém roce života jsou nejspokojenější ti, kdo přestanou stavět svou hodnotu na profesní roli, výkonech a pocitu nezastupitelnosti.
Psycholožka Carol Ryff sestavila model psychické pohody, který stojí na šesti pilířích. Jedním z nich je sebeakceptace — laskavý a realistický pohled na sebe sama a na dosavadní život, včetně chyb a nenaplněných ambicí. Právě tento prvek se nejvýrazněji pojí s kvalitou života seniorů.
Propast mezi „kým jsem měl být" a „kým jsem"
S přibývajícími lety roste vzdálenost mezi mladickými představami o sobě samém a tím, jak se život skutečně odvíjel. Ne každý se stal šéfem, umělcem nebo světoběžníkem. Ne všechna manželství vydržela, ne všechny plány vyšly. Tato propast může být zdrojem bolesti — nebo nečekanou úlevou.
Lidé, kteří se v pozdním věku cítí naplnění, nepředstírají, že se vše povedlo. Říkají si spíše: „Ano, spousta věcí dopadla jinak, než jsem chtěl, ale tohle je pořád můj život — a mám právo ho mít rád." Místo nekonečného přepisování vlastní biografie se smíří s její nedokonalou verzí.
- přestávají se v myšlenkách vracet k „kdybych jen…"
- nesrovnávají se s vrstevníky, kterým víc přálo štěstí
- uznávají, že už nemusí světu nic „dokazovat"
- vnímají své chyby jako lekce, nikoli jako životní katastrofu
Nejde o lhostejnost ani vzdání se. Je to spíše souhlas s faktem, že život se málokdy řídí dokonalým scénářem — a přesto se člověk může cítit jako plnohodnotná osobnost.
Méně známých, více smyslu: jak se mění naše vztahy
Roky nám radí: „buduj síť kontaktů", „poznávej nové lidi", „buď všude". V mladším věku je takový přístup užitečný, zvlášť profesně. V pozdějším věku ale bývá spíše vyčerpávající.
Psycholožka Laura Carstensen ze Stanfordu popsala takzvanou teorii emoční selektivity. Jakmile člověk začne silněji vnímat omezenost svého času, přikládá větší váhu kvalitě vztahů než jejich počtu. Jde o přirozený proces, nikoli o „stařeckou mrzutost".
Starší lidé, kteří vědomě zúží okruh známých na skutečně blízké osoby, vykazují méně negativních emocí a větší vnitřní klid než ti, kdo se za každou cenu drží početné společnosti.
Vědomé uspořádání společenského života
V praxi to vypadá tak, že lidé po sedmdesátce stále častěji:
- odmítají setkání, na která chodí „z povinnosti" a po nichž se cítí vyčerpaní,
- ukončují vztahy postavené výhradně na pracovní spolupráci nebo společných zájmech,
- investují čas do několika málo lidí, u nichž mohou být sami sebou,
- vyhledávají jednoduché, opakující se aktivity s druhými — procházku, čaj, deskové hry — místo okázalých výletů nebo večírků.
Nejde o izolaci. Jde o větší vybíravost v tom, komu věnujeme svou pozornost. Tento „redakční" postoj se přenáší i do jiných oblastí: starší lidé častěji odmítají návrhy, které jim nic nedávají, vzdávají se hádek, do nichž dříve automaticky skákali, a přestávají sledovat věci, které je jen rozčilují.
Válka s plynoucím časem: bitva, kterou vždy prohrajeme
Dalším dílem skládanky je postoj ke stárnutí samému. Masová kultura nabádá k boji: krémy „anti-age", omlazující procedury, kult věčného mládí. Výzkumy z Yaleovy univerzity přitom ukázaly, že takový přístup může stát doslova roky života.
| Faktor | Vliv na délku života (yaleská studie) |
|---|---|
| Pozitivní pohled na vlastní stárnutí | průměrně +7,5 roku |
| Nízký krevní tlak | menší efekt než pozitivní obraz stárnutí |
| Nízký cholesterol | menší efekt |
| Nekouření | menší efekt |
Závěry jsou poměrně zásadní: způsob, jakým přemýšlíme o vlastním stáří, ovlivňuje zdraví stejně silně — nebo dokonce silněji — než některé klasické rizikové faktory. Lidé, kteří tuto etapu vnímají jako přirozenou a hodnotnou součást života, se statisticky dožívají vyššího věku než ti, kdo se cítí plynutím let okradeni.
Od potřeby „mít pravdu" ke zvědavosti
Souběžně s tím se mění i vztah ke sporům a ambicím. Dlouhodobé analýzy pohody ukazují, že životní spokojenost má tvar písmene U: je vyšší v mládí, klesá ve středním věku a pak opět roste — přičemž vrcholu často dosahuje právě po sedmdesátce.
Jedním z důvodů je odklon od neustálého prosazování vlastních názorů a honby za výsledky. Postupně nabývají na důležitosti klidné vztahy, zvědavost vůči druhému člověku a okamžiky bytí „tady a teď". Mnoho seniorů přestane hledat vítězství v diskusích a začne naslouchat. To přináší úlevu jim i jejich okolí.
Šance, kterou člověk vidí až s odstupem
Mnozí čtyřicátníci nebo padesátníci zažijí náhlý zdravotní „budíček": problémy se srdcem, výsledky vyšetření, které donutí zastavit se. I když to dobře dopadne, něco se změní. Objeví se otázka: „Žiji opravdu tak, jak chci, nebo jen odškrtávám úkoly?"
Starší lidé, kteří bývají označováni za vyrovnané, mají toto období většinou za sebou. Dokážou ocenit obyčejné okamžiky, jež mladším připadají příliš banální na povšimnutí: pomalá procházka bez telefonu, čaj na balkóně, příprava oběda, pozorování toho, jak se v průběhu dne mění světlo.
Psychologické výzkumy stárnutí ukazují, že s přibývajícími lety roste schopnost čerpat radost z drobných, opakujících se věcí — bez potřeby sahat po stále silnějších „zážitcích".
Nejde o náhlou proměnu v „mystika všednosti". Je to spíše přirozená adaptace: když sil ubývá a budoucnost se zkracuje, každý klidný den získává na hodnotě. V takovém myšlení se skrývá značná dávka svobody. Už nemusíme dohánět, závodit ani překonávat předchozí výsledky. Konečně si můžeme dovolit polevit.
Jak tuto zkušenost uplatnit dřív, než nám bude sedmdesát
Dobrá zpráva je, že na popsaný způsob myšlení nemusíme čekat až do důchodu. Odborníci na pohodu naznačují, že část těchto mechanismů lze vědomě „zapnout" dříve. V praxi to znamená několik jednoduchých, ale náročných rozhodnutí.
- Budování identity mimo práci. Koníčky, vztahy, dobrovolnictví, místní angažovanost — vše, co připomíná, že jsme víc než naše profese.
- Trénink sebeakceptace. Místo nekonečného hodnocení vlastních rozhodnutí stojí za to cvičit laskavější jazyk vůči sobě: „Tehdy jsem udělal tolik, kolik jsem uměl", „Teď už vím více".
- Uspořádání vztahů. Postupné omezování kontaktů, po nichž se pravidelně cítíme vyčerpaní nebo neviditelní. Bývá to proces na roky.
- Změna vyprávění o stárnutí. Místo „jsem už starý, takže mi vše projde" nebo „vše dobré mám za sebou" lze hledat oblasti, v nichž věk přináší výhodu: zkušenost, nadhled, trpělivost.
Stojí také za to uvědomit si jednu věc: vzdát se honby za úspěchem neznamená přestat se rozvíjet. Starší lidé, kteří se cítí dobře, se mnohdy stále učí novým věcem — jen z jiné motivace. Ne proto, aby na někoho zapůsobili, ale prostě proto, že je to skutečně zajímá.
Pro mnoho lidí ve středním věku to může znít abstraktně. Žijeme v realitě, kde se téměř každá oblast života mění v závod: práce, fyzická kondice, rodičovství. O to cennější je pohled těch, kdo tuto etapu mají za sebou a říkají otevřeně: „Štěstí přišlo tehdy, když jsem přestal závodit a začal se k sobě chovat laskavěji."
