Lidský vous je mezi primáty naprostou výjimkou
Každý z nás bradu má, ale z evolučního hlediska zdaleka není samozřejmostí. Vědci se nad touto záhadou lámou hlavy už celá desetiletí.
Nové rozbory lebek lidí i velkých lidoopů naznačují něco překvapivého: brada možná nevznikla proto, aby nám pomáhala lépe žvýkat, mluvit nebo se líbit potenciálním partnerům. Spíše jde o vedlejší produkt jiných změn, které proběhly v konstrukci lebky a mozku.
Žádný jiný primát nic podobného nemá
Stačí se podívat na naše nejbližší příbuzné – šimpanze, gorily či orangutany. Žádný z těchto druhů nemá tak výrazně tvarovanou bradu jako člověk. Dokonce ani neandertálci, kteří žili souběžně s druhem Homo sapiens, neměli dolní čelist zakončenou tímto charakteristickým výběžkem.
U člověka spodní část dolní čelisti tvoří zřetelný kostní výstupek. Tomu říkáme kostní brada – a teprve od ní si svůj název půjčilo ochlupení na tváři.
Lidé jsou jedinými primáty s výrazně vyčnívající kostní bradou. U žádného jiného druhu se takový tvar dolní čelisti nevyskytuje.
Antropologové a evoluční biologové po desetiletí nabízeli různá vysvětlení. Nejčastější hypotézy zněly takto:
- brada jako mechanické zpevnění čelisti při kousání a žvýkání tuhé stravy,
- brada jako prvek usnadňující tvorbu řeči a artikulaci,
- brada jako sexuálně atraktivní znak zvýrazňující pohlavní signály.
Každá z těchto teorií zněla rozumně, jenže tvrdá data chyběla. Žádný z výzkumů nedokázal přesvědčivě potvrdit, že brada zlepšuje pevnost čelisti, že je nezbytná pro řeč nebo že jejím nositelům prokazatelně pomáhala při výběru partnerů.
Větší mozky, menší tváře a zmenšující se zuby
Výzkumný tým z univerzity v Buffalu se rozhodl přistoupit k věci jinak. Místo hledání konkrétní funkce brady zkoumali, zda nevznikla takzvaně „mimochodem" – jako důsledek jiných změn v lebce.
Analyzovali celkem 532 lebek a dolních čelistí od 15 různých druhů – od velkých lidoopů až po moderního člověka. Vědci zaměřili desítky anatomických bodů a z výsledků vyčlenili devět znaků úzce spojených s oblastí brady.
Z devíti zkoumaných znaků brady nesly pouze tři stopy přímého působení přirozeného výběru. Zbývajících šest se měnilo „při příležitosti" jiných přeměn lebky.
Klíčové procesy přitom probíhaly jinde:
| Oblast | Změna v průběhu evoluce člověka |
|---|---|
| Mozková část lebky | Výrazné zvětšení, aby pojala rostoucí mozek |
| Obličej | Zkrácení a zploštění, méně „vysunutý rypák" než u lidoopů |
| Přední zuby | Zmenšení rozměrů, jemnější řezáky a špičáky |
Jakmile tyto změny začaly působit současně, musela se celá geometrie dolní čelisti přizpůsobit. Čelist přestala být vpředu dlouhá a masivní jako u lidoopů. Zkrátila se, obličej ustoupil dozadu, zuby se zmenšily – a úplně dole se objevil charakteristický výstupek. Naše brada.
Brada jako „vedlejší produkt" evoluce
V biologii existuje pojem spandrel. Označuje znaky, které nevznikly proto, že by je přirozený výběr přímo „objednával", ale jako nutný důsledek jiných tlaků a konstrukčních omezení organismu.
Termín pochází z architektury. Ve starých katedrálách nesly oblouky klenbu a mezi nimi a stropem vznikala trojúhelníková pole. Nikdo je neprojektoval záměrně – vyplynula z geometrie oblouků. Teprve později je umělci začali využívat a zdobit.
Lidská brada může být přesně takovým biologickým „polem pod obloukem" – ne plánovanou konstrukcí, ale prostorem, který se objevil jako nevyhnutelný důsledek jiných změn.
V praxi to znamená, že brada sama o sobě s největší pravděpodobností neposkytovala našim předkům žádnou výhodu v přežití ani rozmnožování. Stala se viditelným znakem, jehož skutečným zdrojem byl rostoucí mozek, zmenšující se obličej a proměňující se chrup.
Znamená to, že brada vůbec nic nedělá?
Skutečnost, že brada mohla vzniknout bez přímého „zadání" přirozeného výběru, ještě neznamená, že je zcela zbytečná. Biologie opakovaně ukazuje, že znak vzniklý z jednoho důvodu může později plnit zcela jiné role.
Je tedy možné, že lidská brada:
- ovlivňuje rozložení sil v čelisti při žvýkání – i když nebyla primárním zpevňujícím prvkem,
- mění způsob, jakým světlo a stín modelují spodní část obličeje, což může hrát roli v neverbální komunikaci,
- spolupůsobí s vousy a vytváří charakteristický „pohlavní signál", zejména u mužů.
Takovéto „druhotné využití" znaků je v evoluci naprosto běžné. Struktura se objeví mimochodem a teprve poté ji organismy začnou „využívat" v nových souvislostech.
Co nám brada říká o evoluci člověka
Příběh lidské brady připomíná, že ne každou část těla je nutné hned vysvětlovat jako přesnou adaptaci. Mnoho anatomických prvků vzniká z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí a změn probíhajících současně v několika oblastech organismu.
Pro výzkumníky evoluce je to důležité varování. Lákavé je vytvářet jednoduché příběhy: „brada zpevnila čelist, takže jedinci s bradou lépe přežívali" nebo „brada zvyšovala atraktivitu, takže snáze získávali potomky". Poctivá data však ukazují, že skutečnost bývá složitější a méně intuitivní.
Ne každý znak našeho těla vznikl „k něčemu". Někdy je výsledkem geometrie kostí, vzájemného přizpůsobení orgánů a náhodného spletu změn probíhajících zároveň.
Další možné „vedlejší produkty" v lidském těle
Biologové stále častěji kladou podobné otázky i u jiných, pro člověka typických stavebních prvků. Předpokládá se, že podobným způsobem mohly vzniknout například:
- některá zakřivení páteře spojená s vzpřímeným držením těla,
- detaily tvaru pánve související s porodem a dvounožeckou chůzí,
- jemné rozdíly ve tvaru lebky mezi různými populacemi, plynoucí z celkového růstu nebo tělesných proporcí.
V takových případech je obtížné ukázat na jedinou funkci. Daleko smysluplnější je dívat se na organismus jako na celek, v němž na sebe jeho části vzájemně „tlačí" a vynucují si konstrukční kompromisy.
Co si z toho odnést pro každodenní zvědavost
Brada, kterou vidíme v zrcadle, se díky těmto výzkumům stává něčím víc než jen místem, kde roste strniště. Je to hmatatelná stopa toho, že lidský druh prošel cestou k většímu mozku, jinému způsobu příjmu potravy a více zploštělé tváři.
Až tedy příště budete zastřihovat vousy nebo zkoumat profil svého obličeje na fotografii, stojí za to si připomenout: tento zdánlivě drobný kostní výstupek je výsledkem složité hry evolučních změn. Nebyl „navržen" pro jedinou funkci. Vyrostl ze spousty posunů najednou – a právě proto tak výmluvně vypráví příběh našeho druhu.
