Děti s vysokým intelektovým potenciálem ve školní třídě
Stále více dětí s nadprůměrnými rozumovými schopnostmi dnes sedí v běžných školních třídách. Jejich reakce na každodenní školní realitu se ale výrazně liší od toho, co učitelé znají u typických žáků.
Psychologové popsali velmi charakteristické chování, které tyhle děti během hodin opakovaně vykazují. A nemá to nic společného s leností nebo takzvaně „těžkou povahou".
Co za tím skutečně stojí
Jde především o to, jak neuvěřitelně rychle jejich mozek zpracovává informace — a jak silně touží po samostatnosti. Jakmile tohle pochopíme, mnoho věcí najednou dává smysl.
Odborníci se shodují: tyto děti nepotřebují mírnější přístup, ale jiný přístup. Rozdíl je zásadní.
Kdo jsou děti s vysokým intelektovým potenciálem
Děti označované jako mimořádně intelektově nadané dosahují zpravidla hodnoty IQ alespoň 130. Často se o nich mluví jako o „malých géniích", jenže tento obraz je zavádějící. Nejde prostě jen o děti, které rychleji počítají nebo píšou lepší slohové práce.
Psycholog Michael M. Piechowski už v osmdesátých letech prokázal svým výzkumem, že jejich výjimečnost zasahuje hned několik oblastí najednou: myšlení, emoce i představivost. Není to tedy jen záležitost intelektu v úzkém slova smyslu.
Jak se taková výjimečnost projevuje
Děti s vysokým potenciálem se od svých vrstevníků odlišují v celé řadě věcí. Konkrétně:
- Kladou výrazně více abstraktních otázek než ostatní spolužáci jejich věku.
- Mají mnohem bohatší vnitřní svět — jejich představivost pracuje na neustálé přetáčky.
- Emocionálně prožívají věci intenzivněji, než by okolí čekalo.
- Nuda pro ně není jen nepříjemný pocit — je to skutečná psychická zátěž.
Situace ve třídě, kterou tyhle děti upřímně nesnášejí
Psychologové identifikují jeden opakující se scénář, který dětem s vysokým potenciálem ve školním prostředí dělá největší problémy. Je to moment, kdy musí čekat — čekat, až ostatní dobředí k závěru, který jim byl jasný o deset minut dříve.
Nejde o aroganci. Jde o frustraci mozku, který je nastaven na rychlé spojování myšlenek a přirozeně vyhledává nové podněty. Pokud je dlouhodobě ochuzen o stimulaci, začne si hledat vlastní cestu — a ta ne vždy vypadá z pohledu učitele příznivě.
Proč to není vzdor ani zlozvyk
Vyrušování, denní snění, odmítání plnit úkoly, které považují za příliš jednoduché — to všechno jsou projevy nedostatečného podnětového zásobení, nikoli špatné vychování. Rodiče i pedagogové to přitom nezřídka zaměňují za nevychovanost nebo nepozornost.
Čím dříve dospělí kolem těchto dětí pochopí tento rozdíl, tím lépe pro všechny zúčastněné — pro dítě, třídu i učitele samotného.
