Máte pocit, že se každý rozhovor záhadně rychle stočí k jedné konkrétní osobě?
To nemusí být náhoda. Harvardská výzkumnice popsala velmi konkrétní komunikační vzorec, který se u lidí soustředěných především na sebe objevuje překvapivě často. Nejde o tón hlasu ani o gesta — jde o to, jak takoví lidé začínají věty a proč vlastně vůbec kladou otázky.
Co egocentrismums vlastně znamená
Egocentrik vnímá realitu výhradně skrze vlastní filtr. Na prvním místě stojí jeho nálada, pohodlí a prožitky. Prší? Místo toho, aby si uvědomil, že zmoknou i ostatní, myslí jen na to, že si pokazí účes nebo oblíbené boty. Kolegyně v práci onemocní? Jako odpověď uslyšíte: „Já se taky poslední dobou necítím dobře" — a celý rozhovor se bleskově přesune k jeho problémům.
Taková osoba přitom nemusí být zlá ani vypočítavá. Mnohdy si vůbec neuvědomuje, že neposlouchá. Každou situaci prostě automaticky převádí do vlastní perspektivy. Pro okolí to bývá vyčerpávající — lidé se cítí přehlížení nebo vnímáni jen jako kulisa.
Egocentrismus a egoismus — důležitý rozdíl
Odborníci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoisty zajímají především vlastní potřeby a zájmy, přičemž mu na názoru ostatních příliš nezáleží — hlavní je, aby se měl on sám dobře.
Egocentrik funguje trochu jinak. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití — ale hlavně jako publikum. Snaží se dobře působit, dělá hodně proto, aby byl nepostradatelný, a miluje pocit, že hraje klíčovou roli v životech druhých. Středem pozornosti zůstává stále „já", jen v jiném obalu.
Egocentrik není vždy chladný egoista. Často se o blízké upřímně stará, jenže mentálně se automaticky staví do role hlavního hrdiny každého příběhu.
Harvardská výzkumnice: egocentriky prozrazuje způsob kladení otázek
Profesorka Alison Wood Brooks, odbornice na společenské chování z Harvardu, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to hlasitost projevu ani skákání do řeči — je to specifický typ otázek, které jsou otázkami jen zdánlivě.
Výzkumnice popsala jev, který pojmenovala anglickým termínem spojujícím slova „bumerang" a „ptaní se". Jde o situaci, kdy se ptáte druhého člověka na něco pouze proto, abyste se za okamžik z rozhovoru o něm přesunuli k rozhovoru o sobě.
Když se otázka vrátí k tazateli jako bumerang
Jak tento vzorec vypadá v praxi
Tento typ chování lze v každodenních dialozích snadno rozpoznat. Zazní otázka, která působí zainteresovaně — a pak přijde obrat o 180 stupňů:
- „Co dnes jíš k obědu? Já jdu na sushi, prý tam otevřeli nové místo za rohem."
- „Dovolená se vydařila? U mě to bylo fantastické, mám tolik fotek, to musíš vidět."
- „Máš nějaké plány na svátky? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu sám."
Teoreticky se vás druhý zeptal na váš život — v praxi se u vás zastaví doslova na pár vteřin. Nejde mu ani tak o odpověď, jako o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům.
Otázka je jen odrazový můstek. Skutečným cílem je co nejrychlejší návrat k vyprávění o sobě.
Tři hlavní důvody, proč to lidé dělají
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace stojící za tímto stylem komunikace:
- Touha ukázat se v dobrém světle — budování image zajímavého, vytíženého a úspěšného člověka. Příklad: „Jak ti jde práce? U mě samé velké projekty, pořád mě chválí."
- Potřeba vzbudit soucit — hledání potvrzení, že ostatní vidí naše těžkosti. Příklad: „Jak se cítíš? Já zrovna nezvládám, všechno se na mě sesypalo."
- Chuť podělit se o vlastní příběh — tazatel prostě nemůže mlčet a každá situace mu připomene „jeho" historku. Příklad: „Máš stresující prezentaci? To mi připomíná, jak jsem já vystupoval před představenstvem…"
Někdy jde o vědomé jednání — dotyčný prostě rád stojí v centru pozornosti. Velmi často je to však jen komunikační návyk, který daná osoba sama vůbec nevnímá.
Je nutné egocentriky ze svého života vylučovat?
Mnoho lidí, jakmile takové vzorce ve svém okolí rozpozná, dospěje k závěru: „Musím se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka na to nahlíží klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus sice leží blízko narcismu nebo megalomanie, ale sám o sobě nutně neznamená manipulaci ani zlý úmysl.
Někdo může mít sklony stavět sebe do středu dění, a přitom být loajálním přítelem, nápomocným kolegou nebo zapojeným partnerem. Klíčovým rozdílem bývá hranice, kterou nepřekračuje: nevyužívá ostatní, nehraje na jejich emoce a nelže, aby si udržel svou pozici.
Egocentrik umí unavit rozhovorem, ale ne každý egocentrik vědomě ubližuje.
Jak reagovat, když se rozhovor neustále vrací k „já"
Techniky, které pomáhají obnovit rovnováhu v dialogu
Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo soustavně stáčí konverzaci k sobě, zkuste několik jednoduchých strategií:
- Pokračujte ve svém tématu — když druhý hned přeskočí ke své historii, klidně se vraťte k té své: „Zní to zajímavě, rád si poslechnu, ale nejdřív dodám, co jsem říkal o…"
- Pojmenujte své potřeby — „Dnes bych potřeboval víc mluvit o tom, co se děje u mě." Jednoduchá věta dokáže změnit celou dynamiku rozhovoru.
- Zkraťte délku setkání — pokud po schůzce odcházíte vyčerpaní, příště si vyhraďte méně času nebo se vídejte méně často.
- Zjistěte, zda jde o návyk, nebo o hlubší necitlivost — někteří lidé po upozornění dokážou zabrzdit a omluvit se. Jiní problém vůbec nevidí — s těmi budou důležitější pevné hranice.
Kdy stojí za to hledat hlubší příčinu
Egocentrické chování se někdy zintenzivní ve chvíli, kdy někdo prochází krizí: má potíže v práci, je nemocný nebo prožívá rozchod. Soustředění na sebe pak bývá formou obrany. V takovém období mu přátelská trpělivost může pomoci vrátit se ke zdravějším vztahům.
Pokud ale něčí „já, já, já" dominuje roky a vaše vlastní potřeby a emoce se v rozhovoru nikdy nevejdou, je to jasný signál, že vztah je jednoduše jednostranný. Pak je na čase se zeptat sami sebe, kolik energie do něj chcete ještě vkládat.
Co když v těchto popisech poznáváte sebe?
Někteří lidé při čtení o tomto způsobu mluvení náhle zjistí, že sami kladou otázky jen proto, aby vzápětí mohli hovořit o sobě. To vůbec neznamená, že jste krajní egocentrik. Velmi často prostě jen nikdo dřív neukázal jiný model komunikace.
Dobrou praxí je krátce se zastavit uprostřed dialogu a položit si otázku: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu moct zase mluvit?" Vyzkoušejte jednoduchý experiment: když se někoho zeptáte na něco osobního, vědomě se na chvíli zdržte od přesměrování k sobě. Doptejte se, shrňte, co jste slyšeli, reagujte na emoce druhého člověka. Teprve pak přidejte svůj příběh — pokud bude stále zapadat do kontextu.
Pro mnohé lidi bývá taková změna překvapivá. Vztahy se najednou prohlubují a lidé se ochotněji otevírají. Pochopení egocentrismuse a mechanismu otázek vracejících se jako bumerang proto neslouží pouze k nálepkování ostatních — je to také praktický návod, jak každodenně zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů a nabídnout blízkým víc než jen další anekdotu o sobě.
