Věda začíná vysvětlovat, co hraní dospělým skutečně přináší
Pro část okolí vypadá dospělý člověk s ovladačem v ruce stále jako někdo, kdo odmítá dospět. Výzkumy z posledních let však ukazují pravý opak: hraní her po třicítce a čtyřicítce může psychiku posilovat, usnadňovat zvládání stresu a budovat důležité dovednosti, které na první pohled vůbec nejsou vidět.
Proč dospělí stále tak rádi sahají po hrách
Dnešní čtyřicátníci jsou první generací, která vyrůstala s konzolemi doma. NES, Mega Drive nebo první PlayStation stály vedle televize úplně přirozeně – stejně jako dnes leží smartphone na stole. Pro mnohé z nich byl ovladač prostě jedním ze symbolů dětství a hraní normálním koníčkem, zcela srovnatelným s knihami nebo fotbalem.
Časem se role her proměnila. Pro dospělého hráče to už není jen „zábava po škole". Je to způsob, jak uvolnit napětí, na chvíli utéct od povinností, udržovat kontakt se známými nebo trénovat koncentraci a reflexy. Psychologové v tomto kontextu mluví o strategii zvládání stresu: hra se stává nástrojem, po kterém člověk vědomě sáhne, aby se vypořádal s přetížením a chaosem každodenního života.
Výzkumy naznačují, že po třicítce hraní her mnohem častěji plní funkci bezpečného „ventilu" než příznak nezralosti.
Co věda říká o hraní po třicítce a čtyřicítce
Vědci z Oxford Internet Institute analyzovali reálná data o čase stráveném ve hrách jako Plants vs Zombies: Battle for Neighborville nebo Animal Crossing: New Horizons. Průměrný věk účastníků se pohyboval mezi 31 a 35 lety. Výzkumníci přitom nevycházeli pouze z výpovědí samotných hráčů, ale ze skutečného herního času zaznamenaného přímo vydavateli.
Závěry mohou překvapit všechny, kteří roky varují před „škodlivostí" videoher. Každých dalších deset hodin hraní za dva týdny se pojilo s mírným nárůstem vnímaného psychického wellbeingu. V jiném projektu bylo po dobu šesti týdnů sledováno téměř 40 tisíc dospělých a ukázalo se, že při běžné míře hraní je vliv na duševní zdraví spíše zanedbatelný – rozhodně ne katastrofální. Výraznější problémy se začaly objevovat teprve při extrémních hodnotách, tedy mnoha hodinách denně po celou dobu sledování.
Klíčová se ukázala být nikoli délka herní session, ale to, jaké psychologické potřeby hra pomáhá naplňovat. Výzkumy vycházející z teorie sebedeterminace ukazují, že u dospělých hráčů mají zvláštní význam tři faktory:
- pocit kompetence – mám dojem, že něco umím a dělám pokroky,
- autonomie – sám rozhoduji, kdy hraji, co hraji a jak hraji,
- vztahy – cítím spojení s ostatními, se kterými hraji nebo se bavím.
Čím silněji hra tyto tři složky podporuje, tím větší šance, že zlepšuje náladu a přispívá k pravidelnému, ale zdravému využívání tohoto koníčku.
Škola trpělivosti: co daly hry z 80. a 90. let
Lidé narození v 80. letech a na začátku 90. let vyrůstali na titulech, které chyby neodpouštěly. Málo míst pro uložení hry, časté „game over", nutnost opakovat celé úrovně od začátku. V praxi to znamenalo intenzivní trénink vytrvalosti a odolnosti.
Pro mnoho dospělých mají dnešní životní kompetence – schopnost analyzovat chyby, trpělivost, houževnatost – základ právě v těch frustrujících, ale návykových herních seancích před lety.
Taková zkušenost formuje několik návyků, které jsou po čtyřicítce obzvláště cenné:
- analýza toho, co se pokazilo, místo okamžitého vzdávání se,
- schopnost vytrvat i tehdy, kdy situace nevychází podle plánu,
- systematické přemýšlení o strategii a důsledcích jednotlivých rozhodnutí.
Jinými slovy, právě ty hry, které nás kdysi přiváděly k zuřivosti, mohly nenápadně budovat mentální výbavu, která se dnes velmi hodí – a to jak v práci, tak v osobním životě.
