Jedna melodie z „Jak vycvičit draka“ stále naskakuje husí kůže

Let, na který se nezapomíná

Scéna prvního letu Škyťáka na hřbetě Bezzubky z filmu Jak vycvičit draka je pro mnoho diváků okamžikem, kdy přestane být film „pouhou animací" a promění se v plnohodnotný emocionální zážitek. A za tím vším stojí z velké části hudba Johna Powella – skladba, která se roky znovu a znovu objevuje na žebříčcích nejsilnějších filmových soundtracků.

Na plátně: skalnaté útesy ostrova Berk, průzračné nebe, daleko za obzorem studené moře. Škyťák poprvé skutečně důvěřuje Bezzubkovi, sedá do sedla a vyráží do prostoru. Kamera se vzpíná do výšky, sleduje prudké propady, nejisté zatáčky a postupně stále odvážnější spirály.

Bez hudby by šlo jen o efektní akční sekvenci. Díky Powellově partituře se ale stává chvílí, kdy má divák pocit, že sám pluje nad mořem. Smyčce zrychlují jako srdce hrdiny, žestě dodávají odvahu a bicí budují rytmus dobrodružství. Mnoha lidem stačí i po letech pouhých několik prvních taktů tohoto motivu, aby jim naskočila husí kůže.

Scéna letu z filmu Jak vycvičit draka se pravidelně objevuje na seznamech nejdojemnějších okamžiků animovaného kina – a důvodem je právě hudba Johna Powella.

Proč tahle hudba funguje tak silně?

Důvod nespočívá jen v líbivé melodii. Tento motiv je přesně ušit na míru emocím, které hrdina prožívá: strach, zvědavost, důvěra a nakonec čistá radost a pocit svobody. Skladatel postupně přidává další a další vrstvy orchestru, takže divák prochází stejnou cestou – od napětí k euforii.

V pozadí jsou slyšet keltské vlivy, které skvěle ladí s atmosférou vikinské vesnice. Zároveň se hudba nemění v historickou rekonstrukci, ale zůstává moderním filmovým dobrodružným tématem. Právě tato kombinace způsobuje, že skladba je zároveň snadno rozpoznatelná i silně emocionálně nosná.

• Začátek – nejistý, jemný nástup smyčců
• Střed – rozvíjení melodie, více žestí a bicích
• Vyvrcholení – plný orchestr, široká „zpěvná" fráze
• Závěr – klidnější doznívání, pocit naplnění a pokoje

Pro mnohé diváky byl právě tento motiv zlomovým momentem, po němž přestal být Jak vycvičit draka jen sympatickým rodinným filmem a stal se skutečným dobrodružným kinem, které se směle řadí vedle velkých hraných superprodukcí.

John Powell – mistr, jehož jméno málokdo zná, ale hudbu slyšel každý

Jméno Johna Powella nevyvolává tak okamžité asociace jako John Williams nebo Ennio Morricone, ale jeho hudbu slyšel prakticky každý, kdo chodí do kina. Právě on stojí za zvukem mnoha oblíbených animací i akčních filmů.

Seznam je ještě delší, ale už z těchto několika titulů je zřejmé, že Powell bravurně zvládá jak akční kino, tak animaci. Filmu o Škyťákovi a Bezzubkovi věnoval tři kompletní soundtracky – po jednom pro každý díl trilogie. Každý z nich dále rozvíjí hudební motivy hrdinů a jejich vztahů.

Jak vznikala hudba k filmu Jak vycvičit draka

Powell v jednom rozhovoru vzpomínal, že na tématech pro druhý díl pracoval v době, kdy film existoval jen jako séria nehybných kreseb. Animace ještě nebyla hotová, spousta scén se skládala z jednoduchých náčrtů. Co je zajímavé – vůbec mu to nevadilo. Příběh na něj působil mocně i v téhle surové podobě.

Skladatel zdůrazňoval, že hudba dává smysl jedině tehdy, když skutečně věří v postavy a jejich cestu – bez ohledu na to, zda jde o hraný nebo animovaný film.

Powell přirovnával svou práci k herectví: musíte vstoupit do emocí postavy, aby noty měly vůbec nějaký smysl. U Jak vycvičit draka mu to šlo překvapivě snadno. Scénář byl vypilovaný, vztah chlapce a draka okamžitě budil sympatie a vikinský svět nabízel nespočet hudebních možností – od bojovných motivů po lyrická témata přátelství.

Animace versus hrané kino – kde má hudba větší sílu?

Když přemýšlíme o velkých soundtrackách, nejčastěji nás napadnou klasiky z hraných filmů: Hvězdné války, Pán prstenů nebo Titanic. Příběh Škyťáka ale ukazuje, že animace za nimi rozhodně nezaostává. Dobře napsaná hudba tu může působit ještě silněji, protože obrazy jsou záměrně stylizované a kresba dává větší prostor fantazii.

V animaci divák rád přenechává pole zvukům. Tváře postav jsou zjednodušené, pohyby často přehráné, takže emocionální váha padá právě na hudební stopu. Ve scéně letu na Bezzubkovi je to vidět naprosto jasně: kdybychom stáhli zvuk, celá sekvence by ztratila podstatnou část své magie.

Proč soundtracky z animací tak dobře stárnou

Hudba z Jak vycvičit draka má již více než deset let, a přesto zní stále svěže. Neopírá se o módní elektronické zvuky dané doby, ale o klasický orchestr. Melodické motivy jsou výrazné a snadno zapamatovatelné, aranžmá bohatá a důmyslná.

To je charakteristický rys mnoha animací, na nichž Powell pracoval. Kung Fu Panda, Happy Feet nebo Rio vsází na spojení velkého orchestru s výraznou rytmikou – ale bez krátkodobých trendů, které zastarají po dvou sezónách. Díky tomu lze takovéto skladby klidně pustit i po patnácti nebo dvaceti letech a pořád účinkují.

Nejen pro fanoušky dračí trilogie

Pokud jste viděli Jak vycvičit draka před lety a pamatujete si hlavně vtipné scény s Vikingy, vyplatí se k filmu vrátit třeba jen kvůli samotné hudbě. Mnoho posluchačů si až s odstupem uvědomí, jak precizně Powell buduje celý zvukový svět: samostatné motivy pro vesnici, jiné pro Bezzubku, ještě jiné pro vztah otce a syna.

Dobrou praxí je přehrát si vybrané scény dvakrát: poprvé „normálně" a podruhé se soustředěním právě na hudební stopu. Tehdy je vidět, jak často hudba vede emoce diváka – někdy dokonce navzdory tomu, co postavy říkají v dialozích.

Jak si začít všímat hudby ve filmech

Ti, kdo by chtěli lépe pochopit, co je na soundtracku k Jak vycvičit draka tak výjimečného, mohou vyzkoušet několik jednoduchých triků:

• Pustit si celou hudební stopu bez obrazu a sledovat, jaké scény si přitom představí fantazie.
• Všímat si, ve kterých momentech se v průběhu filmu vrací hlavní motiv letu.
• Porovnat hudbu z prvního dílu s dalšími částmi trilogie – jak zraje spolu s hrdiny.
• Zamyslet se, jak by daná scéna vypadala s jiným tempem nebo v naprostém tichu.

Taková cvičení rychle ukážou, že dobrý soundtrack není pouhým pozadím, ale plnohodnotnou druhou vrstvou vyprávění. V animovaných filmech je to patrné zvlášť výrazně, protože tam je každý prvek stoprocentně naplánovaný – od kresby až po jediný úder bubínku.

V době, kdy mnoho diváků sleduje filmy na smartphonu s přitlumeným zvukem, je snadné přehlédnout práci skladatelů. Příběh Škyťáka a Bezzubky ale připomíná, že se vyplatí si film čas od času pustit přes dobrý reproduktor nebo sluchátka a nechat se unést nejen obrazem, ale i hudbou. Zvláště pokud jde o partituru, která si titul jedné z nejsilnějších v celé historii animace vysloužila dávno a právem.