Pod starým pohřebištěm v Německu objevili záhadný středověký tunel

Tunel skrytý pod budoucí větrnou farmou

Vrch Dornberg v oblasti Harz byl už dávno považován za místo s bohatou historií. Nikdo však netušil, co se skrývá přímo uprostřed prastarého pohřebiště. Někdo tam ve středověku vyhloubil úzký podzemní tunel — a na několika málo metrech čtverečních se tak setkávají tisíce let lidských dějin.

Výzkum zahájili archeologové jako takzvanou záchrannou vykopávku — standardní postup před každou větší stavební investicí. Konkrétně šlo o plánovaný větrný park v centrální části Německa, v okrese Harz. Týmy obvykle v takových případech očekávají zbytky starých sídlišť nebo ojedinělé hroby. Tentokrát narazily na něco podstatně záhadnějšího.

Od zdánlivého hrobu k podzemnímu systému chodeb

V první fázi prací si badatelé všimli úzké, podlouhlé jámy přibližně dva metry dlouhé, překryté velkou kamennou deskou. Vše nasvědčovalo tomu, že mají před sebou typickou pohřební konstrukci z doby kamenné. Jenže jak začali opatrně odhalovat její vnitřek, obraz se začal rapidně měnit.

Namísto klasické hrobové komory půda klesala stále hlouběji. Profil výkopu postupně odhalil, že pod povrchem se ukrývá soustava chodeb. Teprve pečlivé vyčištění stěn potvrdilo, že nejde o přirozené trhliny ve skále, ale o záměrně vytesený tunel.

Tunel se ukázal být typickým příkladem takzvaného „Erdstallu" — lidskýma rukama vysekaného systému těsných podzemních chodeb s drobnými rozšířeními připomínajícími komůrky.

Co jsou záhadné Erdstally?

Erdstally představují poměrně záhadnou skupinu objektů, známých především z území dnešního Německa, Rakouska a České republiky. Většina z nich je datována do pozdního středověku. Spojuje je několik společných rysů: extrémně úzké průchody, nízké stropy, nepraktický vstup a téměř naprostá absence předmětů, které by jednoznačně prozradily jejich účel.

Nově objevený tunel v Harzu do tohoto schématu přesně zapadá. Archeologové popisují následující charakteristiky:

• úzké, místy téměř dusivé průchody
• drobná rozšíření v podobě „komůrek" v hloubi chodby
• záměrně opracované kameny zpevňující stěny
• žádné stopy po trvalém obývání — chybí popel, ohniště ani silnější vrstvy odpadu

Stáří objektu určily především střepy keramiky z pozdního středověku nalezené v zásypu. Materiál není nijak okázalý, ale postačuje k tomu, aby datování posunul z doby kamenné do podstatně mladšího období.

Vrch využívaný po dobu šesti tisíc let

Nejzajímavější je kontext, ve kterém tunel vznikl. Dornberg dlouhodobě přitahoval pozornost archeologů jako lokalita s mimořádně dlouhou kontinuitou osídlení. Výzkumy prokázaly, že toto nevelké návrší sloužilo jako pohřebiště již přibližně čtyři tisíce let před naším letopočtem.

Dosud bylo v rámci vrchu identifikováno následující:

Taková hustota historických vrstev na jednom místě je skutečnou raritou. Vrch sloužil po tisíciletí k pohřbívání, kultury se střídaly, zvyky se proměňovaly — přesto se sem lidé znovu a znovu vraceli.

Proč někdo vykopal tunel v pradávném pohřebišti?

Archeologové zatím nemají jednoznačnou odpověď na otázku, k čemu tunel sloužil. Odborníci zvažují dvě nejpravděpodobnější vysvětlení.

Úkryt v době nebezpečí

Soustava úzkých chodeb mohla fungovat jako skrýš při nájezdech nebo místních konfliktech. Vrch s výraznými náspy, příkopy a starými mohylami sám o sobě tvořil přirozeně obranný bod. Není těžké si představit, že obyvatelé okolní osady toto místo dobře znali a v dobách ohrožení využívali podzemní prostory jako útočiště.

Tento scénář by vysvětloval i skrovný soubor nálezů. Pokud chodby sloužily jen krátce a výjimečně, nestihlo se v nich nahromadit velké množství předmětů každodenní potřeby. Úzké průchody navíc ztěžovaly průnik útočníkům a zároveň dokázaly ukrýt menší skupinu lidí.

Místo rituálních praktik

Druhá hypotéza předpokládá, že tunel měl obřadní charakter — možná zakořeněný v místní tradici pamatující staré pohřebiště. Samotná přítomnost velmi starých hrobů v krajině mohla propůjčovat vrchu zvláštní auru hraničního místa spojujícího přítomnost s dávnou minulostí.

Podzemní průchod záměrně vybudovaný v zóně spojené s mrtvými mohl plnit roli symbolické cesty přechodu — třeba v podobě místních rituálů vázaných na uctívání předků, nemoc nebo úrodnost.

Zatím chybí jednoznačné stopy ohně, ohnišť či depozitů, jež by snadno evokoval oběti. V tak těsných konstrukcích je ovšem obtížné očekávat hojnost nálezů. Podrobné analýzy mikrostop — například dřevěného uhlí a pylových zrn — by v budoucnu mohly přinést nové vodítka.

Jak se zkoumají tak stísněné konstrukce

Práce archeologů v podzemních chodbách tohoto druhu rozhodně nepatří mezi komfortní. Na mnoha místech se dospělý člověk protlačí jen s obtížemi, místy je nutné se plazit. Z bezpečnostních důvodů se proto část výzkumu provádí nepřímými metodami.

Na lokalitě v Harzu se využívají mimo jiné tyto postupy:

• laserové skenování interiéru chodeb pro vytvoření přesného 3D modelu
• fotogrammetrie — kombinování stovek snímků do jediné digitální rekonstrukce
• odběr vzorků sedimentů z podlah a stěn pro laboratorní analýzu
• postupné odkrývání vstupu a výstupu k odhalení jednotlivých fází zasypávání

Díky těmto technologiím mohou vědci nový tunel porovnat s ostatními známými Erdstally a zjistit, zda odpovídá typickému schématu, nebo zda nese znaky výjimečné pro oblast Harzu.

Co tento objev říká o našem vztahu k místům paměti

Případ vrchu Dornberg názorně ukazuje, jak lidé v různých epochách opakovaně vyhledávali tatáž místa v krajině. Náspy, příkopy, staré mohyly nebo nápadné vyvýšeniny snadno uvíznou v kolektivní paměti. I když původní význam místa vybledne, stále se jeví jako „jiné" než okolí.

Dnešní člověk vnímá pohřebiště jako prostor, do nějž se nezasahuje. V historii tomu tak vždy nebylo. Staré hroby byly mnohokrát přestavěny nebo znovu využity a vzpomínka na původní mrtvé postupně zanikala. Středověcí obyvatelé Harzu možná věděli, že na vrchu se kdysi pohřbívalo, ale nemuseli už vědět, kdo tam leží a jaké měli zvyky.

Pro badatele jde o příležitost sledovat vztahy mezi po sobě jdoucími generacemi uživatelů téhož prostoru. Rozbor keramiky, stop po nástrojích na stěnách chodby nebo způsobu jejího zasypání může odhalit, kdy přesně objekt vznikl, jak dlouho se využíval a za jakých okolností upadl v zapomnění.

Taková naleziště zároveň připomínají, že rozhodnutí přijímaná dnes — jako výstavba větrné farmy — vstupují do dialogu s velmi vzdálenou minulostí. Než moderní turbíny stanout na vrchu Dornberg, snaží se archeologové z půdy vytěžit co nejvíce informací. Pro investora jde o nepříjemné zdržení, pro vědu o jedinečnou příležitost lépe porozumět tomu, jak se na relativně malém prostoru po dobu šesti tisíc let odvíjely osudy celých generací lidí.