Na okrajích sluneční soustavy se přepisují kosmické rekordy
V odlehlých koutech sluneční soustavy se odehrává něco, co zcela mění zavedené pořadí mezi plynnými obry. Drobné, téměř nepostřehnutelné objekty kroužící kolem Saturnu a Jupiteru průběžně překreslují oficiální statistiky. S každou novou sérií přesných pozorování roste počet známých měsíců závratným tempem — a Saturn si buduje stále působivější náskok.
Patnáct nově potvrzených měsíců najednou
Astronomům se podařilo identifikovat další skupinu drobných přirozených satelitů obíhajících kolem dvou největších planet sluneční soustavy. Celkem jde o 15 nových měsíců — 4 u Jupiteru a 11 u Saturnu. Nejsou to nijak okázalé, fotografiemi proslavené ledové světy. Jedná se o nesmírně malá, sotva svítící tělesa složená ze skál a ledu.
Každý z nově popsaných objektů měří přibližně 3 kilometry v průměru — zhruba tolik, co malé město. V kosmickém měřítku jde o mikroskopické rozměry, a tomu odpovídá i jejich jas pohybující se v rozsahu 25 až 27 magnitud. Pro srovnání: nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem z tmavého místa na Zemi dosahují přibližně 6. magnitudy.
Tyto měsíce jsou tak slabé, že zůstávají zcela neviditelné i pro pokročilé amatérské dalekohledy. K jejich zachycení jsou nezbytné obrovské přístroje a opakované pozorovací kampaně rozložené do mnoha nocí.
Spolu s těmito objekty dosáhl celkový počet známých měsíců v celé sluneční soustavě čísla 442. A ani to není konečný stav — s každým vylepšením pozorovacích technik astronomové odhalují další drobnosti, které dosud unikaly pozornosti.
Na hranici možností dalekohledů: jak se takto slabé objekty vůbec hledají
Nové Jupiterovy měsíce byly vystopovány mimo jiné pomocí dvou výkonných pozemních dalekohledů: 6,5metrového Magellan-Baade v Chile a 8metrového Subaru na Havaji. Právě jejich obrovská zrcadla dokážou zachytit dostatek světla, aby vůbec zaregistrovala tak bledé body na obloze.
Celý proces rozhodně nestojí na jediném snímku. Vědci pořizují celé série fotografií v pravidelných časových odstupech a následně je porovnávají — hledají objekty, které se mírně pohybují vůči pozadí hvězd. Pohyb je velmi pomalý, protože vzdálenosti od planet jsou enormní, ale pokročilé algoritmy ho dokážou spolehlivě rozpoznat.
- Nejprve se pořídí hluboké snímky daného výseku oblohy.
- Počítač je poté porovná a odhalí body, které změnily svou polohu.
- Následně se ověřuje, zda dráha pohybu odpovídá gravitační vazbě ke konkrétní planetě.
- Teprve po mnohaměsíčním sledování trajektorie získá objekt oficiální status měsíce.
Právě tento zdlouhavý postup vysvětluje, proč počet měsíců roste skokově. Nové pozorovací série totiž dokážou najednou odhalit celé skupiny podobných objektů soustředěných na vzdálených, nepravidelných drahách.
Saturn se v žebříčku vzdaluje: drtivý náskok před Jupiterem
Po nejnovějších potvrzeních má Saturn celkem 285 známých měsíců. Jupiter, navzdory své obrovské hmotnosti a pověsti „krále planet", se zastavil na čísle 101. Rozdíl je tedy propastný a stále se prohlubuje.
Aktuální data ukazují, že Saturn má téměř třikrát více známých měsíců než Jupiter. To je zásadní posun oproti dřívějšímu obrazu, v němž byl právě Jupiter považován za absolutního lídra.
Do oficiálních statistik se dostávají výhradně objekty nahlášené a ověřené specializovanými institucemi, mimo jiné Minor Planet Center, které vydává příslušné oběžníky označované jako MPEC. Právě v těchto bulletinech byly nejnovější přírůstky obou planet podrobně popsány.
Celkový přehled měsíců v naší sluneční soustavě dnes vypadá takto:
| Planeta | Počet známých měsíců |
|---|---|
| Saturn | 285 |
| Jupiter | 101 |
| Uran | 28 |
| Neptun | 16 |
| Země | 1 |
| Mars | 2 |
Rozdíly jsou krajní. Na jedné straně stojí Saturn obklopený celým rojem malých satelitů, na druhé Země s jediným velkým Měsícem a Mars se dvěma drobnými, nepravidelnými tělesy.
Proč má Saturn tolik drobných měsíců?
Saturn obíhá dále od Slunce než Jupiter a pohybuje se oblastí, kde byla hustota původní hmoty poněkud odlišná. Kolem této planety se rozprostírá rozsáhlý systém prstenců a pásů ledovo-skalného materiálu, který přispívá k „zachytávání" menších objektů do gravitační pasti.
Mnozí astronomové se domnívají, že velká část nejmenších satelitů jsou ve skutečnosti pozůstatky kdysi větších těles. Ta mohla být rozlámána srážkami nebo těsnými průlety a přeměnila se v oblaka úlomků, z nichž se část ustálila na nepravidelných drahách.
Čím silnější gravitační pole a čím více volného materiálu v okolí planety, tím větší pravděpodobnost, že vznikne rozsáhlý „sutinový" systém malých měsíců.
Z astrofyzikálního hlediska jsou tyto objekty fascinující, protože uchovávají „zmrazené" informace o mladé sluneční soustavě. Jejich složení, tvar a rozložení drah pomáhají rekonstruovat průběh dávných srážek i migrací planet.
Malý tým za velkými čísly
Zdálo by se, že za takovými úspěchy stojí velká mezinárodní konsorcium. Ve skutečnosti se na značné části nedávných objevů podílí jen hrstka velmi specializovaných badatelů. Popularizační servery věnující se vědě zvláště vyzdvihují dvojici Scott Sheppard a Edward Ashton, kteří se osobně účastnili řady klíčových objevů v posledních letech.
