Když mor pohltil celou Evropu
Nový výzkum přináší překvapivé zjištění: souběžně s kolapsem lidské populace se výrazně snížilo také bohatství rostlinných druhů. A to je přesný opak toho, co bychom čekali.
Vědci analyzovali stovky vzorků pylu z jezer a rašelinišť rozmístěných po celém evropském kontinentu. Výsledky bourají jednoduchou představu, že méně lidí automaticky znamená lepší podmínky pro přírodu.
Mor, který proměnil kontinent k nepoznání
V letech 1347 až 1353 zachvátila Evropu pandemie, která vešla do dějin jako černá smrt. Odhaduje se, že zemřela třetina až polovina tehdejšího obyvatelstva. V některých městech podlehlo nákaze až 80 procent lidí.
Na venkově chyběly ruce k práci, celé vesnice osiřely a zemědělská ekonomika se v mnoha oblastech jednoduše zhroutila. Opuštěná pole zarůstala, navracely se mladé lesy, keře a byliny, do krajiny se vracela divoká zvěř. Na první pohled to vypadá jako učebnicový příklad toho, jak se příroda vzpamatovává po ústupu člověka.
Výzkum publikovaný ve vědeckém časopise však odhalil pravý opak: spolu s pádem lidské populace klesla také rozmanitost rostlinných druhů.
Jak pyl odhaluje historii rostlin
Každá rostlina produkuje pyl, který se usazuje na dně jezer nebo v rašelinových vrstvách. Postupem času ho překrývají nové sedimenty a vzniká přirozený přírodní archiv. Paleoekologové dokážou z takových „jádrových vzorků" vyčíst, jaké druhy rostly v daném místě před stovkami či tisíci lety.
Výzkumný tým shromáždil data z více než 100 lokalit rozmístěných po celé Evropě. Vzorky pokrývaly období od počátku našeho letopočtu až po dobu po černé smrti. Díky tomu mohli vědci sledovat, jak se počet rostlinných druhů měnil před pandemií, během ní i po ní.
Více než tisíc let nepřetržitého růstu
Analýzy odhalily zřetelný trend: od roku 0 přibližně do roku 1300 rostlinná rozmanitost postupně narůstala. Zvyšovala se v období rozmachu i pádu Římské říše, udržela se na vysoké úrovni v raném středověku a vrcholu dosáhla v tzv. vrcholném středověku.
Lidé v této době intenzivně přetvářeli krajinu. Káceli lesy, zakládali pole, pastviny, sady, zahrady a budovali cesty. Z dnešní perspektivy to většinou vnímáme jako ničení přírody. Pylová data však naznačují něco podstatně složitějšího: v mnoha oblastech tyto proměny vytvářely pestrou mozaiku stanovišť, v níž se dařilo velkému množství rostlinných druhů.
Sto padesát let rostlinného úpadku
Zlom nastal s příchodem moru do Evropy v polovině 14. století. Zhruba od roku 1348 začaly křivky rostlinné rozmanitosti klesat. Tento pokles trval přibližně 150 let. Teprve když se obyvatelstvo začalo obnovovati a zemědělství se vracelo na opuštěné pozemky, počet rostlinných druhů opět začal stoupat.
Nejsilnější úbytek rozmanitosti byl patrný tam, kde byla opuštěna obdělávaná půda a kde se nechalo území „zdivočet". Naopak tam, kde zemědělství přetrvalo nebo se dále rozvíjelo, druhové bohatství rostlin často rostlo.
Proč opuštěná pole nezačala prosperovat
Moderní představivost nás svádí k jednoduché úvaze: čím méně člověka, tím více divoké přírody. Data z období černé smrti to však nepotvrzují. Klíč spočívá ve struktuře krajiny.
Během prvních 1300 let našeho letopočtu bylo pro Evropu typické zemědělství založené na smíšených systémech hospodaření. V jednom regionu vedle sebe existovaly:
- malá orná pole s různými druhy obilovin a luštěnin,
- louky a pastviny pro hospodářská zvířata,
- fragmenty lesů selektivně využívaných člověkem,
- meze, křoviny a ladem ležící plochy plné planě rostoucích rostlin.
Výsledkem byla krajina rozčleněná do mnoha drobných, navzájem odlišných útvarů. Každý z nich nabízel jiné podmínky: větší osvit, stín, vlhkost, suchou půdu, intenzivní pastvu nebo klid. Rostliny si v tomto množství nik nacházely své místo. Celé regiony proto vykazovaly pozoruhodné druhové bohatství.
Když po černé smrti chyběli lidé, mnoho z těchto drobných prvků zmizelo. Pole rychle zarůstala nejprve vysokými travami a keři, posléze jednolitým mladým lesem. Krajina se stala homogennější a méně členitou. Ubylo lesních okrajů, mezí a úhorů — právě těch míst, kde se soustřeďuje největší počet druhů.
Člověk jako spojenec rozmanitosti
Závěry výzkumu jsou odvážné: nárůst rostlinné rozmanitosti v Evropě po dobu téměř dvou tisíciletí z velké části vycházel z přítomnosti lidí a jejich tradičních hospodářských praktik. Nejde přitom o intenzivní průmyslové zemědělství dnešního rázu, nýbrž o pestré, rozptýlené využívání krajiny.
Lidé nemusejí z krajiny zmizet, aby se rostlinám dařilo. Právě jejich rozumná přítomnost velmi často vytváří nejbohatší ekosystémy.
Současné programy ochrany přírody se mnohdy zaměřují na omezení lidského vlivu, opuštění zemědělské půdy a návrat k „divokému" stavu. V některých lokalitách to dává smysl, ale v Evropě, kde krajinu po tisíce let formovaly kultivace a pastva, může taková strategie vyvolávat nečekané problémy.
Výzkum ukazuje, že v mnoha oblastech jsou přírodně nejbohatší ta místa, která mají za sebou dlouhou historii nízkointenzivního smíšeného zemědělství. Jejich úplné „zdivočení" by mohlo nečekaně snížit počet druhů, jež si zvykly žít na pomezí polí, luk a lesů.
Podobné jevy i na jiných kontinentech
Srovnatelné vzorce lze pozorovat i mimo Evropu. Vědci popisují tzv. kulturní ekosystémy — místa, kde dlouhodobé tradiční hospodaření lidí vytvořilo stanoviště mimořádně bohatá na druhy.
| Oblast | Typ kulturní krajiny | Charakteristika |
|---|---|---|
| Severozápadní pobřeží Severní Ameriky | Zahradní lesy | Les formovaný domorodými komunitami, kde byly záměrně sázeny a pěstovány užitkové rostliny |
| Japonsko | Tradiční mozaiky polí a lesů v podhorských zónách | Kombinace malých rýžových polí, lesních porostů a pastvin vytvářející jemně členěnou krajinu |
| Havaj | Systémy plodin na svazích | Pásy podél svahů, kde společně koexistují četné užitkové i planě rostoucí rostliny |
Ve všech těchto případech to byla právě přítomnost člověka, nikoli jeho absence, která vybudovala složitá prostředí bohatá na druhy. Tam, kde tradiční zemědělské praktiky zanikají, ubývají i charakteristické rostliny a živočichové.
Co nás černá smrt učí v době průmyslového zemědělství
Dnešní zemědělství v mnoha oblastech vypadá zcela jinak než ve středověku. Dominuje monokultura: stovky hektarů jednoho druhu, minimum mezí, velmi intenzivní hnojení a chemická ochrana rostlin. Takový model přírodu skutečně výrazně ochuzuje.
Výsledky výzkumu černé smrti však ukazují, že ne každá zemědělská činnost působí na přírodu tímto způsobem. Krajina utvářená malými rozptýlenými hospodářstvími, četnými mezemi, stromořadími a živými ploty může být plná života. Problémem se stává teprve krajní koncentrace a homogenizace.
Zemědělská politika, jak v České republice, tak v celé Evropské unii, se stále častěji snaží k tomuto přístupu vracet. Vznikají programy podpory výsadby stromů, nárazníkové zóny podél vodních toků, zachování mezí a osévání kvetoucích pásů. Jsou to drobné prvky, ale dohromady vytvářejí prostor pro stovky druhů rostlin a opylovačů.
Co z toho plyne pro dnešní ochranu přírody
Závěry analýz z období černé smrti naznačují, že je třeba přesněji volit strategie ochrany. Na některých místech bude nejrozumnějším krokem obnova přirozených procesů a omezení lidské činnosti. Jinde se lepším řešením stane podpora tradičního, nízkointenzivního hospodaření s půdou.
Významnou roli mohou sehrát místní venkovské komunity. Jejich znalost toho, jak se po generace kosily louky, pásl dobytek nebo vedla sadba, bývá neocenitelná. Mnoho starých praktik, které byly léta považovány za „přežité", se dnes vrací jako spojenec biologické rozmanitosti.
Historie černé smrti také ukazuje, že příroda se ne vždy „vzpamatuje" tak, jak předpokládáme. Snížení lidského tlaku může vést k jednotvárnější krajině a úbytku druhů, pokud zmizí cenné mozaiky stanovišť. Pro ochranářské politiky je proto důležité ne pouhé heslo „více divoké přírody", ale vědomé navrhování krajiny — tak, aby bylo místo jak pro přirozené procesy, tak pro zemědělství, které neničí, ale spoluvytváří bohaté ekosystémy.
