Co vlastně egocentrismus znamená
Máte pocit, že se některé rozhovory podivně rychle stáčejí k jediné osobě, ať už je téma jakékoli? To pravděpodobně není náhoda.
Harvardská výzkumnice popsala konkrétní vzorec konverzace, který se u lidí soustředěných především na sebe objevuje znovu a znovu. Nejde o tón hlasu ani o gesta — jde o to, jak takoví lidé věty začínají a proč vůbec pokládají otázky.
Jak egocentrik vnímá svět
Egocentrik filtruje celou realitu výhradně skrze vlastní perspektivu. Na prvním místě stojí jeho nálada, pohodlí a zážitky. Prší? Místo aby si uvědomil, že ostatní také zmoknou, řeší jen to, že se mu zničí účes nebo oblíbené boty. Kolegyně v práci onemocněla? V odpověď uslyšíte: „Já jsem se taky poslední dobou necítil dobře," a celý rozhovor se okamžitě přesune k jeho potížím.
Taková osoba nemusí být zlá ani vypočítavá. Velmi často si vůbec neuvědomuje, že neposlouchá. Automaticky převádí každou situaci do vlastního světa. Pro okolí to bývá vyčerpávající — ostatní mají pocit, že jsou přehlíženi nebo slouží jen jako kulisa.
Egocentrismus versus egoismus — důležitý rozdíl
Výzkumníci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoistu zajímají především jeho vlastní potřeby a zájmy — na tom, co chtějí druzí, mu příliš nezáleží. Hlavní je, aby se dobře měl on sám.
Egocentrik funguje trochu jinak. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití — jenže především jako publikum. Snaží se udělat dobrý dojem, rád se cítí potřebný a miluje vědomí, že hraje klíčovou roli v životech druhých. Ve středu všeho pořád stojí „já", jen jinak zabalené.
Egocentrik není vždy chladný egoista. Často se o blízké upřímně stará — jenže v každém příběhu se automaticky obsazuje do role hlavního hrdiny.
Harvardská vědkyně: egocentriky prozrazuje způsob, jakým kladou otázky
Prof. Alison Wood Brooks, specialistka na sociální chování z Harvardu, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to hlasitost ani skákání do řeči — je to specifický typ otázek, které jsou otázkami jen zdánlivě.
Výzkumnice popsala jev, jehož anglický název spojuje slova „bumerang" a „ptaní se". Jde o situaci, kdy se zeptáte druhého člověka na něco jen proto, abyste za okamžik přetočili rozhovor o něm na rozhovor o sobě.
Když se otázka vrátí k tazateli jako bumerang
Jak tento vzorec vypadá v praxi
Tento typ chování lze v každodenních rozhovorech snadno rozpoznat. Zazní otázka, která zní zainteresovaně — a pak přijde obrat o 180 stupňů:
- „Co dnes jíš k obědu? Já jdu na sushi, prý otevřeli nové místo za rohem."
- „Dovolená se povedla? U mě to bylo fantastické, mám spoustu fotek, musíš vidět."
- „Máš nějaké plány na svátky? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu sám."
Teoreticky se vás dotyčný zeptal na váš život. V praxi u vás ale zůstane doslova pár vteřin. Nejde mu o odpověď — jde mu o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům.
Otázka je jen odrazový můstek. Skutečným cílem je co nejrychlejší návrat k vyprávění o sobě.
Tři hlavní důvody, proč to lidé dělají
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace stojící za tímto stylem konverzace:
- Touha ukázat se v dobrém světle — budování obrazu zajímavého, vytíženého a úspěšného člověka. Například: „Jak ti jde práce? U mě jsou poslední dobou samé velké projekty, pořád mě chválí."
- Potřeba vzbudit soucit — hledání potvrzení, že ostatní vidí naše těžkosti. Například: „Jak se cítíš? Já zrovna nestíhám, všechno se na mě najednou sesypalo."
- Chuť podělit se o vlastní příběh — dotyčný nesnáší ticho a každá situace mu připomene „jeho" anekdotu. Například: „Máš stresující prezentaci? Vzpomínám si, jak jsem já vystupoval před představenstvem…"
Někdy jde o vědomé jednání — člověk prostě rád stojí v centru pozornosti. Velmi často je to však jen komunikační návyk, který si daná osoba sama vůbec neuvědomuje.
Je třeba před egocentriky utíkat?
Mnoho lidí, jakmile tyto vzorce ve svém okolí rozpozná, dojde k závěru: „Je třeba se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka na to ale nahlíží klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus sice leží blízko narcismu či megalomanie, ale sám o sobě neznamená automaticky manipulaci nebo zlý úmysl.
Někdo může mít sklony stavět sebe sama do středu dění, a přitom být loajálním přítelem, ochotným kolegou nebo angažovaným partnerem. Klíčovým rozdílem bývá hranice, kterou nepřekračuje: nevyužívá ostatní, nehraje na jejich emoce a nelže, aby si udržel své postavení.
Egocentrik může rozhovorem unavit, ale ne každý egocentrik vědomě ubližuje.
Jak reagovat, když se konverzace stále vrací k „já"
Techniky, které pomáhají obnovit rovnováhu v dialogu
Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo neustále stáčí rozhovor kolem sebe, můžete vyzkoušet několik jednoduchých strategií:
- Pokračujte ve svém tématu — když odpověď protějšku okamžitě přeskočí k jeho příběhu, klidně se vraťte k vlastnímu: „Zajímavé, rád si to poslechnu, jen dokončím, co jsem říkal o…"
- Pojmenujte svou potřebu — „Dnes bych potřeboval víc mluvit o tom, co se děje u mě, opravdu to potřebuji." Jednoduchá věta dokáže dynamiku rozhovoru proměnit.
- Zkraťte čas rozhovorů — pokud odcházíte ze setkání vyčerpaní, příštím kontaktům věnujte méně času nebo se domlouvejte méně často.
- Zjistěte, zda jde o zvyk nebo o necitlivost — někteří lidé se po upozornění dokážou zastavit a omluvit. Jiní problém vůbec nevidí — s těmi budou důležitější pevnější hranice.
Kdy stojí za to hledat hlubší příčinu
Někdy egocentrické chování sílí ve chvíli, kdy někdo prochází krizí: má problémy v práci, je nemocný nebo se rozchází. Soustředění na sebe bývá v takovém období formou obrany. V těchto chvílích mu přátelská trpělivost může pomoci vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud ale něčí „já, já, já" dominuje roky a vaše potřeby a emoce se v rozhovoru nikdy nevejdou, je to jasný signál, že vztah je jednoduše jednostranný. Pak je na čase se zeptat sami sebe, kolik energie do něj chcete ještě vkládat.
Co když v těchto popisech vidíte sami sebe
Někteří lidé při čtení o tomto způsobu mluvení náhle zjistí, že sami pokládají otázky jen proto, aby za chvíli mohli mluvit o sobě. To vůbec nemusí znamenat, že jste krajní egocentrik. Velmi často vám prostě nikdo dříve neukázal jiný model konverzace.
Dobrou praxí je krátce se zastavit uprostřed dialogu a položit si otázku: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu moci zase mluvit?" Vyzkoušejte jednoduchý experiment: když se někoho zeptáte na něco osobního, vědomě se na chvíli zdržte jakékoli zmínky o sobě. Doptejte se, shrňte, co jste slyšeli, a reagujte na emoce druhého člověka. Teprve pak přidejte vlastní příběh — pokud stále bude pasovat.
Pro mnohé lidi bývá taková změna překvapivá. Vztahy se najednou prohlubují a lidé se ochotněji otevírají. Porozumění egocentrismu a mechanismu otázek vracejících se jako bumerang tedy neslouží jen k tomu, abychom nálepkovali ostatní. Je to také praktický návod, jak každodenně zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů — a dávat blízkým něco víc než jen další anekdotu o sobě.
