Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Žáby, ptáci, cvrčci a… my lidé. Nová studie zahrnující tisíce účastníků naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. A je to překvapivě v souladu s tím, co Charles Darwin tušil už v 19. století.
Vědci analyzovali reakce více než 4 000 internetových uživatelů na zpěv různých živočišných druhů a porovnali je s tím, jak na tytéž zvuky reagují samotná zvířata. Výsledek dává Darwinovi za pravdu: náš „hudební vkus" může sahat mnohem hlouběji, než kde končí hranice druhů.
Darwin ve svých textech tvrdil, že zvířata – podobně jako lidé – mají jistý smysl pro krásu. Podle něj si samice mnoha druhů nevybírají partnery jen podle síly nebo velikosti, ale také podle toho, jak atraktivně zní jejich zpěv či námluvy. Dlouho to bylo spíš zajímavou hypotézou než prokázaným faktem.
Teď se konečně objevila rozsáhlá data, která tuto myšlenku potvrzují.
Jak výzkum na 4 tisících lidech vlastně probíhal
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z Univerzity McGill a Smithsonian Tropical Research Institute připravil sadu 110 párů nahrávek. Zahrnovaly zpěvy a zvuky 16 různých druhů, mimo jiné:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrobarevných (malých zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci navštívili webovou stránku projektu, nasadili sluchátka a v každém páru nahrávek označili tu, která jim zněla příjemněji. Nemuseli znát druhy ani rozumět cíli experimentu – stačilo se řídit vlastními ušima.
Výzkumníci předtím také testovali preference samotných zvířat. Klasický postup vypadal třeba takto: samici žáby přehráli různé verze samčího zpěvu a sledovali, ke kterému reproduktoru se přibližuje. Obdobně lze testovat ptáky nebo hmyz – pozorovat jejich pohyb, čas strávený na určitém místě nebo intenzitu námluv.
Čím více dané zvíře určitý zvuk „preferovalo", tím častěji ho volili i lidé – a dělali to rychleji, jako by reagovali instinktivně.
To naznačuje, že v našem vnímání toho, co zní dobře, je cosi mnohem univerzálnějšího, než jen kultura, móda nebo hudební vzdělání.
Co nás na těchto zvucích vlastně přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíš vlastnosti samotného zvuku. Zvířata a lidé se nejčastěji „shodli" u:
- zvuků s nižší frekvencí (výraznější bas),
- zpěvů obohacených o různé ozdoby – krátká kliknutí, trylky nebo pulzující vložky.
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Už od 80. let 20. století víme, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž „milostný zpěv" obsahuje dodatečné prvky – cosi jako hluboké zvukové „nárazy" nebo rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Tyto přídavky dělají signál složitějším a výraznějším.
Ukázalo se, že lidé reagují téměř identicky: volí zpěv s ozdobami jako příjemnější, i když vůbec netuší, že jde o námluvy. A dělají to rychleji – reakční čas se zkracuje ve chvíli, kdy jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba při námluvách | Vyšší hodnocená „příjemnost" zvuku |
| Ozdoby (trylky, kliknutí, pulzace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Nižší atraktivita | Méně často označován jako příjemnější |
Zajímavost: hudební vzdělání účastníků mělo na jejich volby jen minimální vliv. Hudebníci i „nehudebníci" obecně označovali podobné zvuky jako atraktivní. To naznačuje, že zde fungují především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie nebo rytmu.
Co mají společného naše uši s ušima žáby
Vědci vysvětlují shodu preferencí lidí a jiných druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců funguje na podobných základech: ušní bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhaly zvířatům vybírat si partnera nebo se vyhýbat predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Právě tato „citlivost" se mohla později stát základem lidské hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých, mnoha druhům společných principů fungování smyslu sluchu.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá ve složitosti signálu a kulturním kontextu – základní biologie ale bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, do které se zapojil celý svět
Autoři studie využili platformu The Music Lab provozovanou Yaleskou univerzitou. Jde o místo, kde vědci přeměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu dokážou v krátkém čase shromáždit data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby zvali jednotlivé dobrovolníky do laboratoře.
Tento přístup přináší několik výhod:
- umožňuje otestovat velmi rozmanitou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- probouzí zájem o vědu u běžných uživatelů internetu,
- snižuje náklady na výzkum.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky opřené o velký vzorek. Je to vzácný příklad, kdy elegantní teorie z 19. století obstojí v masovém online testu.
Co to říká o hudbě a o nás samotných
Pokud sdílíme část svých zvukových preferencí s jinými druhy, vyplývá z toho několik zajímavých závěrů. Za prvé, hudba nemusí být jen výtvorem kultury – může být také prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému, například náklonnost k určitým rytmům nebo kontrastům mezi nízkými a vysokými tóny.
Za druhé, pomáhá to pochopit, proč některé prvky hudební kompozice fungují téměř na každého. Výrazný bas nás okamžitě nutí pohybovat se. Rychlé melodické ozdoby v hlasu nebo nástroji přitahují pozornost podobně jako rozvinutý zpěv samce v živočišné říši.
Objevuje se také praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích nebo dokonce v terapii. Zvuky lépe přizpůsobené tomu, jak přirozeně zpracováváme informace, si snadněji všimneme a zapamatujeme.
Co vědci plánují zkoumat dál
Tým stojící za projektem avizuje, že jde teprve o začátek. Dalším krokem bude zjistit, zda se podobná shoda mezi lidmi a zvířaty projeví i v jiných smyslech – například ve zraku nebo čichu. Pokud ano, ukáže se, že naše vnímání „hezkého pohledu" nebo „příjemné vůně" také stojí na starých, sdílených mechanismech.
Je také důležité mít na paměti, že vedle biologie na nás silně působí vrstva kultury. Vrozené preference neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly ale využívají podobné stavební kameny: rytmus, kontrast, napětí a uvolnění. Přesně takové prvky, které po miliony let dávají zvukům v přírodě smysl.
Až vás příště okouzlí zpěv ptáka za oknem nebo rytmické kvákání žab u rybníka, zkuste se na to podívat jinak. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které kdesi v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu pracuje s velmi podobnými principy – jen ve složitější, lidské podobě.
