Z domku se zahrádkou do auta na parkovišti
Pět let spí v autě na parkovišti nákupního centra nedaleko Paříže. Sedmdesátipětiletý Roger, bývalý zaměstnanec letecké společnosti, se snaží přežít stáří s důstojností – a daří se mu to jen stěží.
Celý jeho život se vešel do několika tašek vhozených na zadní sedadlo. Kdysi měl pronajatý domek se zahrádkou, pak bydlel u matky. Dnes jako svou adresu uvádí parkoviště u nákupního centra Thiais.
Roger roky pracoval v Air France. Po odchodu do důchodu si pronajímal malý pavilon se zahrádkou v departementu Loiret za 480 eur měsíčně. Nebyl to luxus, ale poskytovalo mu to pocit stability a zázemí.
Všechno se zhroutilo ve chvíli, kdy se majitel nemovitosti rozhodl prodat. Roger si koupi nemohl dovolit a musel odejít prakticky přes noc. Přestěhoval se k matce do L'Haÿ-les-Roses na okraji Paříže, kde spolu několik let sdíleli byt.
Tato dočasná situace se stala posledním obdobím jeho „normálního" života. Po matčině smrti propukl v rodině dědický spor. Podle Rogerových slov ho z rodinného bytu vystrnadily vlastní děti.
Za několik málo let prošel cestu od skromného domku přes pokoj u matky až na parkovací místo mezi supermarketem a restaurací.
Proč si vybral parkoviště nákupního centra
Po rodinném konfliktu potřeboval Roger rychle najít přístřeší. Nešel však do nocleháren ani se neobrátil okamžitě na sociální služby. Zvolil parkoviště nákupního centra v Thiais – místo, ke kterému má podle vlastních slov vztah již od 70. let.
Toto místo zná od roku 1971, tedy prakticky od jeho vzniku. Připadá mu tam relativně bezpečno. Zaměstnanci obchodů i pravidelní návštěvníci ho znají, někdy ho pozdraví, jindy tiše minou. Pro něj je to náhrada sousedství.
- blízkost potravinových obchodů – může průběžně nakupovat nejlevnější zboží
- přístup do samoobslužné restaurace, kde mu personál dovolí ohřát jídlo
- nepřetržitý provoz – menší riziko přepadení než na odlehlém místě
- osvětlení a kamerový systém – základní pocit bezpečí v noci
Roger zdůrazňuje, že problémy nevyhledává. „Tady mě všichni znají, nezpůsobuji žádné potíže," říká místním médiím. Jeho každodennost je tichým setrváváním na stejném parkovacím místě mezi příjezdy a odjezdy zákazníků.
Důchod, který nestačí na střechu nad hlavou
Jeho finanční situace je typická pro mnoho seniorů ve Francii i jinde. Důchodová dávka pokryje základní výdaje, ale na nájemné v okolí Paříže nestačí. Ceny pronájmů rostou výrazně rychleji než příjmy starých lidí.
Radnice v L'Haÿ-les-Roses se mu pokoušela pomoci. Úředníci pro něj hledali malý obecní byt nebo levný pronájem v nejbližším okolí. Když však sečetli potenciální poplatky a energie, ukázalo se, že i ta nejlevnější varianta přesahuje jeho finanční možnosti.
Když poplatky spolknou většinu důchodu, bydlení přestává být samozřejmým právem a stává se nedostupným luxusem. Roger od dalšího hledání upustil.
Po několika neúspěšných pokusech vzdal pátrání po bytě. Přiznal, že ho unavují opakovaná zklamání a střety s realitou trhu s bydlením. Zůstal tedy tam, kde mezitím zapustil kořeny – na parkovišti.
Pět let v autě: zdraví se kazí rychleji než vůz
Život v automobilu není jen o absenci postele a soukromí. Jde také o trvalou zátěž pro celý organismus. Roger spí v polosed, s pokrčenými nohami, bez možnosti tělo plně natáhnout. Zadní sedadlo hraje roli postele, ale tělo to neakceptuje.
Dlouhodobě se potýká s vážným otokem jedné nohy. Kůže je začervenělá, napuchlá a bolestivá na dotek. Lékaři zpočátku nedokázali jednoznačně určit příčinu. Pro důchodce to znamená bolest při každém pohybu a obtíže i při obyčejné chůzi přes parkoviště.
Před několika týdny prodělal virovou infekci. Ztratil chuť k jídlu a prakticky přestal jíst. Pro někoho, kdo žije na hranici podvýživy, takový epizoda okamžitě zanechá stopy na váze i celkové kondici.
Do jeho případu se zapojil lékař Červeného kříže. Odborník u Rogera zjistil suchou formu věkem podmíněné makulární degenerace. Jde o oční onemocnění, které postupně ničí ostré centrální vidění. Pro člověka žijícího bez domova to mimo jiné znamená:
- obtíže se čtením etiket a informačních letáků
- problémy s rozpoznáváním tváří na větší vzdálenost
- zvýšené riziko zakopnutí a pádu na nerovném povrchu
- potíže s řízením vozidla, i na krátké vzdálenosti
K tomu přistupují extrémní teploty. V létě se interiér auta rozpaluje na desítky stupňů. Roger tvrdí, že loni teploměr uvnitř vozu ukazoval až 50 stupňů. Bez větrání, bez klimatizace a s omezeným přístupem k vodě se taková „ložnice" mění v nebezpečnou pec.
Když naděje má podobu malého obytného auta
Když se ho zeptají na sny, nemluví o luxusním apartmánu. Nezmiňuje exotické cesty ani drahé věci. Jen se usměje a řekne, že kdyby jednou vyhrál v loterii, koupil by si malý karavan.
Pro Rogera výhra v loterii nepředstavuje vidinu bohatství. Je to šance na normální postel a střechu, která v létě nepálí a v zimě nepromrzá.
Karavan si v mysli představuje jako jednoduchou, ojetou nástavbu na malém autě. Aby měl kde spát naplocho, malý vařič a koutek, kde se zahřeje. Výlet k moři nebo do hor je až druhořadý. Nejdříve si chce prostě pořádně vyspat.
Tento druh snu mnohé napoví o hloubce jeho strádání. Kdo léta bydlí v bytě, sní o něčem větším a pohodlnějším. Kdo pět let tráví v autě, touží jen po tom, aby mohl narovnat záda.
Stárnutí v pohybu – skrytá tvář bezdomovectví
Rogerův příběh není ojedinělý případ. V mnoha evropských zemích přibývá seniorů bez stálé adresy. Stárnou bývalí zaměstnanci průmyslu, dopravy i služeb, kteří si nenaspořili velké úspory a jejichž důchody nestačí tempu realitního trhu.
Mnoho z nich se vůbec nedostane do statistik klasického bezdomovectví, protože nespí na lavičce v parku ani pod mostem. Podobně jako Roger žijí v autech, na chatách nebo ve starých přívěsech. Formálně mají „přístřeší", ve skutečnosti však žijí v neustálé nejistotě a bez přístupu k podmínkám odpovídajícím jejich věku.
Co na tomto příběhu nejvíce zasáhne
Za prvé – křehkost materiální situace. Jediné rozhodnutí majitele nemovitosti, jeden vyhrocený dědický spor a celá životní stavebnice se rozpadne jako domeček z karet. Starší lidé již nemají tu pružnost, aby se profesně „odrazili" nebo si přivydělali přesčasy.
Za druhé – role míst, která původně nebyla určena k životu. Parkoviště, obchodní galerie, supermarket – to je kulisa současného bezdomovectví. Je tam přístup k toaletě, lze se ztratit v davu a nikdo vás nevyžene, dokud nepřekážíte zákazníkům.
A za třetí – samota. Roger o ní mluví nepřímo: „Tady mě všichni znají." Zní to jako pokus nahradit skutečnou síť blízkých lidí každodenními, krátkými kontakty s obsluhou obchodu nebo kolemjdoucími. Pro mnoho seniorů se takovéto mikrovztahy stávají jedinou ochranou před úplným vyloučením ze společnosti.
Tento příběh ukazuje, jak snadno systém bydlení vytlačí na okraj lidi, kteří celý život pracovali a odváděli příspěvky. Rostoucí nájmy, nízké důchody a nedostatek dostupných obecních bytů vytvářejí podobný obraz i jinde v Evropě. Čím dříve společnost začne budovat pevnější záchrannou síť pro stárnoucí obyvatele, tím méně podobných příběhů se odehraje na parkovištích, benzínových stanicích a zahrádkářských koloniích.
