To, jak chodíte, o vás prozradí víc, než si myslíte
Japonští vědci prokázali, že už ze samotné postavy a pohybu člověka lze odhadnout, zda představuje potenciální hrozbu. Stačí několik sekund pozorování.
Výzkumníci z Kjóta zkoumali, zda je možné rozpoznat emoce a případnou agresivitu pouze podle způsobu pohybu – bez vidění obličeje. Výsledky jsou překvapivě přesné: většina pozorovatelů správně identifikovala, kdo je podrážděný, vystrašený nebo zcela klidný.
Tělo mluví výmluvněji než tvář
Většina lidí předpokládá, že emoce se nejlépe čtou z výrazu obličeje. Tým japonské vědkyně Miny Wakabayashi však ukázal, že mnohem výřečnější je způsob, jakým se pohybují naše klouby – kyčle, kolena, ramena či lokty. Právě ony vytvářejí jakýsi „pohybový podpis", který ostatní lidé čtou téměř automaticky.
V experimentu byla použita technika podobná motion capture, známá z filmů a videoher. Hercům byly připevněny reflexní senzory na klíčová místa těla. Poté byli požádáni, aby chodili po místnosti a přitom si vybavovali silné vzpomínky – radostné, děsivé nebo frustrující.
Na obrazovce počítače nebyly vidět lidské postavy, pouze několik světelných bodů pohybujících se na černém pozadí. I přesto pozorovatelé rozpoznávali emoce s překvapivě vysokou úspěšností. Bez rysů obličeje, bez mimiky, bez hlasu.
Pohyb při chůzi se stává druhem emocionálního signálu: mění se, když je někdo rozzlobený, sklíčený nebo vystrašený – a ostatní lidé to zachycují, často zcela nevědomky.
Výzkum ukazuje, že to, co mnozí z nás dělají intuitivně – například obcházení určitých lidí v davu, protože „nějak špatně vypadají" – vůbec není pouhý pocit, ale reakce na reálné, měřitelné vzorce pohybu.
Jak vypadá chůze potenciálně nebezpečného člověka
Klíčovým prvkem se ukázala amplituda pohybu – jednoduše řečeno, jak široce a dynamicky se pohybují paže a nohy. Vědci odhalili zřetelný vzorec spojující emoce s typem chůze.
| Typ emocí | Pohyb rukou | Pohyb nohou a postoj | Dojem u pozorovatelů |
|---|---|---|---|
| Zlost / agrese | Široké, energické výkyvy paží | Dlouhé kroky, silné napínání nohou, napjatý postoj | Osoba působí dominantně, potenciálně nebezpečně |
| Strach / smutek | Minimální pohyby, ruce blízko těla | Krátké kroky, schoulená postava, hlava často skloněná | Osoba působí bezbranně, „scvrkle" |
| Klid / neutralita | Umírněné, plynulé pohyby | Pravidelný krok, uvolněný postoj | Osoba působí nevýrazně, vyrovnaně |
Aby vědci ověřili, že právě amplituda pohybu vyvolává dojem agresivity, počítačově „zesílili" záznamy neutrální chůze. Jakmile digitálně zvětšili výkyvy paží a délku kroků, pozorovatelé okamžitě usoudili, že dotyčná osoba vypadá podrážděně nebo připraveně k útoku.
Velké, široké pohyby končetin byly téměř automaticky spojovány s hněvem. Naopak omezené, stažené gesty pozorovatelé nejčastěji spojovali se smutkem nebo strachem.
Na co si dát pozor, když se cítíte ohroženi
Výzkum sice nebyl navržen jako příručka sebeobrany, ale v praxi přináší několik užitečných vodítek. Pokud vcházíte do davu nebo se vracíte domů sami, vaše intuice se opírá právě o tyto signály:
- Ramena: široké, prudké výkyvy paží často naznačují vysoké napětí a vzrušení.
- Kroky: velmi energický, „razantní" krok může svědčit o hněvu nebo silném rozrušení.
- Postoj: přehnaně vzpřímená, mírně dopředu nakloněná postava působí „útočně".
- Odstup: někdo, kdo jde velmi rychle a nesnaží se zachovat osobní prostor, často vysílá signál dominance.
- Soudržnost pohybů: pokud chůze působí nepřirozeně „nafoukaně", jako by někdo předváděl sílu, je to další varovný signál.
V praxi mozek toto hodnocení provede během milisekund. Výsledkem je pak prostý pocit: „s tímhle člověkem se raději nevyskytovat příliš blízko." Japonská data ukazují, že taková ocenění jsou obvykle přesnější, než bychom chtěli věřit.
Když umělá inteligence začne číst emoce z chůze
Závěry japonského výzkumu rychle zaujaly inženýry pracující na bezpečnostních systémech. Pokud lidské oko bez problémů zachytí emoce z pouhých světelných bodů, tím spíše to dokáže kamera propojená s algoritmem strojového učení.
Na podobných řešeních pracuje mimo jiné bioinženýr Gu Eon Kang z texaské univerzity. Cílem je vytvořit modely umělé inteligence schopné průběžně analyzovat způsob chůze mnoha lidí a přiřazovat jim pravděpodobný emocionální stav – podrážděnost, úzkost, vzrušení nebo apatii.
Z pohledu inženýrů je obrovskou výhodou to, že chůzi nelze snadno předstírat po delší dobu, zatímco úsměv nebo tón hlasu lze vědomě ovládat.
Taková řešení si lze představit například na stadionech, letištích, v metru nebo na velkých hromadných akcích. Monitorovací systém by nemusel čekat, až dojde k první rvačce. Stačilo by, aby několik kamer zachytilo sérii postav pohybujících se „agresivním" způsobem, a automaticky odeslalo varování ochrance.
Telefon, který vycítí vaše vyčerpání
Stejný mechanismus lze využít i osobnějším způsobem. Chytrý telefon téměř nepřetržitě zaznamenává mikropohyby, když ho nosíte v kapse. Pro algoritmus jsou to hotová data o délce kroku, rytmu chůze a dokonce svalovém napětí.
Pokud se umělá inteligence naučí propojovat tato data s vašimi náladami, telefon může rozpoznat, že se pohybujete jako někdo přetížený stresem nebo sklíčený. V takovém případě by mohl:
- navrhnout přestávku v práci nebo krátké dechové cvičení,
- spustit relaxační hudbu,
- zeptat se, zda chcete zavolat někomu blízkému,
- nabídnout kontakt na odbornou psychologickou podporu.
Zní to jako sympatická funkce starostlivého asistenta, ale okamžitě vyvstávají otázky ohledně soukromí: kdo další tato data vidí, zda je lze propojit s polohou a zda neskončí u pojišťovny nebo v personálním oddělení zaměstnavatele.
Šance na rychlejší pomoc i riziko zneužití
Technologie analyzující chůzi přinášejí reálné přínosy. Mohou pomoci při ochraně před násilím na veřejných místech, včasném odhalení psychické krize a dokonce i v medicíně – například při sledování rozvoje neurologických onemocnění, která mění způsob chůze.
Existuje však i druhá strana mince. Pokud městské kamery začnou klasifikovat lidi jako „podezřelé" pouze na základě způsobu pohybu, může to vést k častějším kontrolám, chybným zásahům a napětí. Člověk rozzuřený po telefonní hádce nemusí být zločinec, ale jeho tělo v tu chvíli vypadá, jako by se připravovalo na konfrontaci.
Problém tkví v tom, že tyto systémy mají tendenci rozšiřovat oblast svého použití. Pokud se osvědčí při ochraně stadionů, rychle mohou proniknout do obchodů, kancelářských budov, škol nebo obytných čtvrtí. Tam se hranice mezi zajišťováním bezpečnosti a nadměrným kontrolováním obyvatel stává velmi tenkou.
Jak tuto znalost vědomě využívat
Pro běžného člověka je nejzajímavější otázka, jak převést výsledky výzkumu do každodenních reakcí. Zaprvé, stojí za to důvěřovat pocitu, že čí chůze vzbuzuje neklid. Nejde o iracionální strach, ale o výsledek analýzy tisíců mikroelementů pohybu, kterou mozek provádí bleskově.
Zadruhé, občas se vyplatí zamyslet nad vlastním postojem. Pro okolí může zaměstnanec, který chodí chodbou vždy rychlým, nervózním krokem se sevřenýma rukama, působit jako trvale napjatá nebo konfliktní osoba. Vědomí tohoto vlivu dává šanci pohyby vědomě trochu „uvolnit", zejména v pracovních vztazích.
A konečně, s rozvojem systémů analyzujících chůzi se vyplatí zajímat se o to, co se děje s daty o pohybu těla. Nastavení soukromí v telefonu, oprávnění udělovaná sportovním aplikacím i městské monitorovací systémy – to vše může v určitém okamžiku začít zpracovávat nejen obraz, ale i vaše emoce. Přínosy takových řešení budou reálné, ale cena v podobě ztráty části intimity každodenního chování se může ukázat být vyšší, než se dnes zdá.
