5,6 milionu včel pod nohama návštěvníků procházejících mezi náhrobky
V klidné, zelené nekropoli ve městě Ithaca se po léta odehrává intenzivní život, který si většina lidí nikdy nevšimla. Na jaře roku 2023 se zde z půdy vyrojily miliony včel hnízdících pod povrchem země a vytvořily jednu z největších známých kolonií těchto hmyzů na celé planetě.
Vědci z Cornellovy univerzity věděli dlouho, že na hřbitově East Lawn v Ithace žije druh Andrena regularis – divoké včely, které si vyhrabávají nory přímo v zemi. První zmínky o jejich přítomnosti pocházejí již z třicátých let minulého století, jenže nikdo se dosud nepokusil zjistit, kolik jich tam skutečně žije.
Teprve nedávno rozmístil tým entomologů po celém areálu pohřebiště speciální pasti zachytávající hmyz vylézající z podzemních chodeb. Po dobu šesti týdnů v průběhu jarního vrcholu aktivity badatelé systematicky sbírali data z celé plochy hřbitova.
Na základě odebraných vzorků a statistického modelování vědci odhadli, že z plochy přibližně 6 500 čtverečních metrů vzlétlo během jediné sezony téměř 5,56 milionu včel.
Pro srovnání: standardní kolonie medonosných včel v úlu čítá obvykle kolem 30 tisíc jedinců. Pod hřbitovním trávníkem tedy žije ekvivalent více než 180 takových rodin – a to vše na relativně malé ploše.
Nový rekord ve světě divokých včel
Dosavadní vědecké záznamy hovoří o velkých shlucích včel hnízdících v zemi, ale čísla z Ithacy ta předchozí odhady naprosto převracejí. Dříve upoutala pozornost badatelů tato naleziště:
- lokalita v Arizoně – přibližně 1,6 milionu včel,
- místo ve státě New York – přibližně 651 tisíc jedinců,
- oblast v Brazílii – přibližně 13 500 včel na menší ploše.
Tato čísla sice budila respekt, ale ani zdaleka se nepřibližovala 5,56 milionu jedinců žijících pod jediným hřbitovem. Vědci zdůrazňují, že jde o jedno z největších a zároveň nejlépe zdokumentovaných seskupení divokých včel na světě.
Odborníci jsou přesvědčeni, že podobné megakolonie existují i na jiných místech – jen si jich zatím nikdo nevšiml a nikdo je nepočítal. Podzemní druhy fungují nenápadně a snadno je přehlédnout, i když se vyskytují v gigantickém množství.
Hřbitov jako ideální sídliště pro podzemní včely
Může to znít překvapivě, ale pro včely hnízdící v zemi představuje hřbitov téměř vysněné místo k životu. Taková plocha bývá zpravidla málo pozměněna lidskou činností a uspořádání alejí i náhrobků podporuje dlouhodobou stabilitu stanoviště.
| Vlastnosti hřbitova | Proč jsou příznivé pro včely hnízdící v zemi |
|---|---|
| Minimální zásahy do půdy | Žádné hluboké výkopy, žádné každoroční orání ani těžké zemní práce |
| Omezený pohyb těžké techniky | Půda není pravidelně dusána ani ničena stroji |
| Relativně přirozená zeleň | Květiny, keře a trávníky poskytují zdroje pylu a nektaru |
| Dlouhodobé využívání | Taková místa existují v podobné podobě desítky, někdy i stovky let |
Za takových podmínek může kolonie klidně růst po celá desetiletí. Včely rodu Andrena vyhrabávají úzké tunely, v nichž samičky kladou vajíčka a shromažďují zásoby pylu pro vyvíjející se larvy. Nestavějí plástve ani úly, jak je známe od medonosné včely, avšak jejich úloha při opylování rostlin je stejně zásadní.
Samotářské včely, o nichž téměř nikdo neví
Většina lidí si pod slovem „včela" představí úl a med. To je ale jen část celého obrazu. Ve Spojených státech žije přibližně 70 % druhů včel v zemi, obvykle osamoceně a bez organizované společenské struktury, kterou známe z chovných včelstev.
Takovým druhům se říká samotářské včely. Každá samička si vyhrabuje vlastní noru a o potomstvo se stará samostatně. Med neprodukuje v množství, které by člověka zajímalo, a tak v masovém povědomí prakticky neexistuje.
Vědci upozorňují, že samotářské včely odvádějí obrovský kus práce při opylování planých rostlin i zemědělských plodin, ale na titulní stránky novin se dostávají jen zřídka – jsou to „neviditelní" dělníci ekosystému.
Andrena regularis je přesně zástupcem této skupiny. Nežahají agresivně a nebrání společné hnízdo, protože žádné společné hnízdo nemají. Zajímá je především to, aby si v klidu vyhrabaly chodbu, přinesly pyl a zajistily příští generaci vhodné podmínky pro vývoj.
Co nás příběh z Ithacy učí
Objev tak obrovské populace pod hřbitovním trávníkem zásadně mění pohled na to, kde opylující hmyz skutečně žije. Ukazuje se, že klíčová stanoviště mohou ležet doslova pod chodidly procházejících lidí – na místech spojovaných spíše s klidem a tichem než s obrovskou biologickou aktivitou.
Badatelé poukazují na to, že při plánování měst se na potřeby včel hnízdících v zemi téměř nemyslí. Přitom mnoho běžných postupů spojených s městskou zelení – intenzivní válcování trávníků, časté překopávání půdy nebo zpevňování povrchů – jim bere místo k životu.
- Hřbitovy, staré parky a sady mohou plnit roli klíčových útočišť pro divoké opylovače.
- Ponechání úseků „divoké" nepokryté půdy takovým druhům výrazně prospívá.
- Upuštění od přehnaně sterilní městské zeleně může zvýšit biodiverzitu.
Jak pomoci včelám hnízdícím v zemi v každodenním životě
Přestože se příběh týká konkrétního hřbitova v USA, závěry z něj lze snadno přenést i do českého prostředí. V našich zahradách, na zahrádkách a sídlištích také žijí divoké včely, které hledají vhodné kousky půdy.
Jednoduchá opatření, která lze zavést bez odborných znalostí:
- ponechat alespoň malý kousek nepřekopané, holé půdy na slunném místě,
- nepěchovat trávník těžkými válci,
- vyhýbat se chemické ochraně rostlin, zejména v době kvetení,
- vysazovat medonosné rostliny kvetoucí od časného jara do pozdního podzimu.
V měřítku jediné zahrady jde o drobnou změnu. V měřítku města či obce se to může projevit stovkami tisíc, možná miliony divokých opylovačů, kteří nenápadně odvádějí práci za miliardy korun – v zemědělství i v udržování přírody.
Příběh z Ithacy nám připomíná ještě jednu věc: to, co nevidíme, neznamená, že to neexistuje. Pod našimi trávníky, cestičkami a záhony se hemží složité, pulzující společenství hmyzu. Pochopit jejich potřeby a dopřát jim trochu prostoru se stává tichým, ale velmi reálným způsobem péče o stabilitu celých ekosystémů – i v srdci velkých měst.
