Obří kostra pod nohama ovcí
Na odlehlé pastvině v Patagonii narazil pastevec na kosti neuvěřitelně velkého tvora. Nikdo tehdy netušil, jaký rozruch toto náhodné setkání v paleontologii způsobí.
Příběh, který začal prostou procházkou po farmě v argentinské provincii Chubut, dnes plní stránky vědeckých časopisů. Nový druh dinosaura pojmenovaný Bicharracosaurus dionidei totiž vzdoruje všem zavedeným kategoriím. Kombinuje znaky různých skupin a přiměl odborníky znovu promyslet evoluční historii gigantických býložravců.
Dvacetimetrový gigant pochovaný pod patagonskou půdou
Kosti objevené na soukromém hospodářství v jižní Argentině pocházejí z pozdní jury, přibližně před 155 miliony let. Právě tehdy obývali Zemi velcí sauropodi, ale mnohé evoluční větve teprve vznikaly.
Vědci vyzdvihli více než 30 obratlů, žebra a část pánve. Rozbor velikosti a stavby kostí ukázal, že dospělý jedinec měřil přibližně 20 metrů na délku. Největším sauropodům se sice nevyrovnal, ale v dnešní krajině by bez problémů dominoval všemu živému kolem sebe.
Nový dinosaurus byl přibližně dvacet metrů dlouhý býložravec s impozantním krkem, jehož kosti se zachovaly v překvapivě dobrém stavu na tak vysoké stáří.
Dinosaurus, který se odmítá zařadit do škatulky
Na Bicharracosaurus dionidei ovšem není nejzajímavější jeho velikost, nýbrž anatomie. Výzkumný tým, jehož výsledky vyšly v časopise PeerJ, upozornil na neobvyklou směs anatomických znaků.
- Část krčních a trupových obratlů nápadně připomíná Giraffatitana z Afriky, zástupce čeledi brachiosauridů.
- Jiné části páteře, zejména hřbetní obratle, jsou velmi podobné těm u Diplodoca a jeho severoamerických příbuzných.
- Stavba pánve a proporce kostí však naznačují příbuznost s brachiosauridy, nikoli s tzv. „whip-tail" sauropody, jako byl diplodok.
Tato hybridní kombinace výrazně zkomplikovala klasifikaci. Vědci proto přistoupili k fylogenetickým analýzám — počítačovým porovnáním stovek znaků koster různých dinosaurů.
Výsledky analýz ukazují, že Bicharracosaurus dionidei patří do čeledi Brachiosauridae a je prvním zástupcem této skupiny popsaným z jury Jižní Ameriky.
Pokud tyto závěry obstojí, vědci získávají silný argument pro to, že brachiosauři byli v juře rozšířeni mnohem šířeji, než se dosud předpokládalo. Nebyli omezeni jen na území dnešní Severní Ameriky a Afriky, ale pronikli i na jižní kontinenty.
Co nám taková „směs rodokmenů" vlastně říká
Neobvyklé propojení anatomických znaků má daleko větší dosah, než je pouhý problém s muzejním štítkem. Naznačuje, že v pozdní juře se evoluční linie sauropodů silně prolínaly a hranice mezi čeleděmi nebyly zdaleka tak ostré, jak naznačují učebnicová schémata.
To přímo ovlivňuje způsob, jakým vědci rekonstruují putování dinosaurů po tehdejším superkontinentu Gondwana. Pokud se brachiosauři skutečně objevili v Patagonii tak brzy, museli urazit velké vzdálenosti ještě předtím, než se pevninské masy začaly výrazněji rozcházet.
Patagonie stále důležitější pro paleontology
Ostatky Bicharracosaurus dionidei pocházejí z formace Cañadón Calcáreo v Patagonii. Tato oblast přitahuje výzkumné týmy již léta, ale teprve nedávno začíná být vnímána jako jeden z klíčových regionů pro studium jurských sauropodů.
Donedávna se znalosti o vývoji pozdně jurských sauropodů opíraly hlavně o četné nálezy ze Severní Ameriky a z několika lokalit na severní polokouli.
Jižní polokoule dlouho zůstávala neprobádanou bílou skvrnou. Klíčový byl ojedinělý materiál z Tanzanie, ale srovnávací nálezy z dalších částí bývalé Gondwany chyběly. Nové ostatky z Patagonie tuto mezeru částečně zaplňují.
Jak zdůrazňují vědci, každý nový nález z Chubut umožňuje lépe pochopit, jak vypadala „mapa" dinosaurů na dávných kontinentech. Díky tomu lze zkoumat, zda se podobné formy vyvíjely nezávisle na různých místech, nebo zda migrovaly, dokud byly pevniny ještě spojeny.
Kde dnes pastýřský dinosaurus odpočívá
Vyčištěné a zabezpečené kosti putovaly do Museo Paleontológico Egidio Feruglio ve městě Trelew. Jde o jedno z nejvýznamnějších paleontologických muzeí v Jižní Americe, proslulé mimo jiné ohromujícími kostrami titanosaurů.
V případě Bicharracosaurus dionidei však práce zveřejněním článku zdaleka neskončily. Podrobný popis jednotlivých kostí stále probíhá a paleontologové doufají, že na stejném místě se podaří najít další fragmenty — například kosti končetin nebo lebku — které by obraz tohoto tvora zpřesnily.
| Vlastnost | Bicharracosaurus dionidei |
|---|---|
| Geologické období | Pozdní jura (asi před 155 mil. lety) |
| Délka těla | Přibližně 20 metrů |
| Skupina | Sauropod, pravděpodobně Brachiosauridae |
| Místo nálezu | Provincie Chubut, Patagonie, Argentina |
| Nejdůležitější znak | Směs znaků brachiosauridů a forem podobných diplodokovi |
Pastevec, který dinosaurovi dal jméno
Celý příběh začal u místního pastevce jménem Dionide Mesa. On jako první zpozoroval neobvyklé kosti trčící ze země na svém pozemku. Místo aby je přehlédl, přivolal odborníky — a jeho jméno se díky tomu dostalo do vědecké literatury.
Druhový přívlastek dionidei byl zvolen právě na jeho počest. Rodový název bicharraco pak pochází z hovorové španělštiny a označuje velké zvíře. Vědci usoudili, že toto pojmenování dokonale vystihuje charakter nalezeného obra.
Náhodný nález na obyčejné pastvině se ukázal být chybějícím dílem skládačky o rozšíření brachiosauridů na dávných kontinentech.
Takové příběhy připomínají, jak zásadní roli hrají obyvatelé vesnic a malých měst, kteří každodenně žijí v přímém kontaktu s krajinou. Vědci se na lokalitu vracejí na několik týdnů ročně, pastevci a zemědělci se dívají na tutéž zem každý den.
Proč tento dinosaurus vědce tak zajímá
Bicharracosaurus dionidei není ani největší, ani nejúplnější kostrou vykopanou v Patagonii. Přesto poutá pozornost hned z několika důvodů:
- Pochází z období, které je v Jižní Americe stále velmi slabě zdokumentováno.
- Reprezentuje linii brachiosauridů tam, kde jejich přítomnost v juře dosud nebyla potvrzena.
- Kombinuje znaky různých čeledí, což si žádá korekci zjednodušených evolučních stromů.
- Tvoří důležitý referenční bod pro srovnání s exempláři z Afriky a Severní Ameriky.
Každý takový „problémový" exemplář pomáhá ověřovat, zda dřívější předpoklady o evoluci nebyly příliš zjednodušující. Čím více takových příkladů máme, tím méně lineárně vypadá historie dinosaurů — spíše připomíná hustou síť větví a slepých uliček.
Co z toho plyne pro nás dnes
Z pohledu běžného čtenáře má příběh patagonského pastevce a jeho dvacetimetrového souseda z dávné minulosti několik zajímavých poučení. Zaprvé připomíná, že velké vědecké průlomy nevznikají vždy z mnohamilionových expedic. Někdy stačí, aby se někdo sehnul a pozorněji se podíval na podivný kámen.
Zadruhé ukazuje, jak neúplný je obraz minulosti, který známe z muzeí. Každá nová kost může přimět vědce přeskládat několik dílků evolučního puzzle. A to tím spíše, že jurské vrstvy v oblastech jako Patagonie nebo Afrika stále skrývají nespočet překvapení.
Pro badatele je to pobídka, aby čím dál tím více obraceli pozornost k jižním kontinentům, nejen ke klasickým lokalitám v Severní Americe. Pro místní komunity je to signál, že jejich dvorek možná ukrývá nálezy, které jednou ozdobí obálky vědeckých časopisů. A pro všechny příznivce dinosaurů je to prostě další důkaz, že historie těchto tvorů je daleko složitější, než napovídají jednoduché obrázky z dětských knih.
