Lidská brada je mezi primáty naprostou výjimkou
Každý z nás ji má, přesto je z evolučního hlediska všechno jinak, než bychom čekali. Brada jako kostní výběžek je rys výlučně lidský – a vědci si s jejím vysvětlením lámou hlavu už desítky let.
Nové rozbory lebek lidí a velkých lidoopů naznačují něco překvapivého: brada možná nevznikla proto, abychom lépe žvýkali, mluvili nebo přitahovali partnery. Spíše jde o vedlejší produkt hlubších proměn lebky a mozku.
Šimpanzi, gorily ani neandertálci bradu nemají
Stačí se podívat na naše nejbližší příbuzné – šimpanze, gorily či orangutany. Žádný z těchto druhů nemá tak výrazný kostní výstupek na dolní čelisti jako člověk. A co je zajímavé, ani neandertálci, kteří žili souběžně s Homo sapiens, tento charakteristický rys neměli. Jejich dolní čelist končila zcela jiným tvarem.
U moderního člověka dolní část čelisti uzavírá zřetelná kostní vyvýšenina. Teprve od ní odvozuje své jméno i ochlupení obličeje, které na ní roste.
Lidé jsou jedinými primáty s výrazně vyčnívající kostní bradou. Takový tvar čelisti nenajdeme u žádného jiného druhu.
Antropologové a evoluční biologové navrhli v průběhu desetiletí několik hypotéz:
- brada jako mechanická výztuha při kousání a žvýkání tuhé potravy,
- brada jako prvek usnadňující artikulaci řeči,
- brada jako sexuálně atraktivní znak zesilující pohlavní signály.
Každá z těchto teorií zněla rozumně, jenže žádná nebyla přesvědčivě potvrzena daty. Výzkumy opakovaně selhávaly při prokázání toho, že brada zlepšuje pevnost čelisti, je nezbytná pro řeč nebo přinášela svým nositelům výhodu při výběru partnera.
Větší mozky, kratší tváře a zmenšující se zuby
Výzkumný tým z Univerzity v Buffalu zvolil zcela jiný přístup. Místo hledání jediné konkrétní funkce brady se vědci ptali, zda nevznikla „mimochodem" – jako důsledek jiných proměn lebky.
Analyzovali 532 lebek a dolních čelistí ze 15 druhů, od velkých lidoopů po moderního člověka. Změřili desítky anatomických bodů a vyčlenili devět znaků úzce spojených s oblastí brady.
Z devíti sledovaných znaků nesly pouze tři stopy přímého působení přírodního výběru. Zbývajících šest se měnilo „při příležitosti" jiných přeměn lebky.
Klíčové procesy probíhaly jinde:
| Oblast | Změna v průběhu lidské evoluce |
|---|---|
| Mozková část lebky | Výrazné zvětšení pro uložení většího mozku |
| Obličej | Zkrácení a zploštění, méně „vysunutý čumák" než u lidoopů |
| Přední zuby | Zmenšení velikosti, jemnější řezáky a špičáky |
Když tyto změny nastaly současně, musela se přizpůsobit i celková geometrie dolní čelisti. Přestala být dlouhá a vpředu masivní jako u lidoopů. Stala se kratší, tvář se zmenšila, zuby se zredukovaly – a úplně dole se objevil charakteristický výstupek, který dnes nazýváme bradou.
Brada jako „vedlejší produkt" evoluce
V biologii existuje pojem „spandrel". Označuje znaky, které nevznikají proto, že by je přírodní výběr přímo „objednával", ale jako nevyhnutelný důsledek jiných tlaků a konstrukčních omezení organismu.
Termín pochází z architektury. Ve starých katedrálách podpíraly oblouky klenbu a mezi nimi a stropem vznikala trojúhelníková pole. Nikdo je neprojektoval záměrně – vyplynula z geometrie oblouků. Teprve časem je umělci začali zdobit a využívat.
Lidská brada může být takovým biologickým „polem pod obloukem" – ne plánovanou konstrukcí, ale prostorem, který se objevil jako nevyhnutelný výsledek jiných změn.
Prakticky to znamená, že brada sama o sobě nejspíš neposkytovala našim předkům žádnou výhodu v přežití ani rozmnožování. Stala se viditelným rysem, ale jeho zdrojem byl rostoucí mozek, zmenšující se tvář a proměňující se chrup.
Je brada opravdu k ničemu?
Skutečnost, že brada mohla vzniknout bez přímého „zadání" od přírodního výběru, neznamená, že je úplně zbytečná. Biologie totiž opakovaně ukazuje, že znak, který vznikl z jednoho důvodu, může později plnit zcela jiné role.
Je tedy možné, že lidská brada:
- ovlivňuje rozložení sil v čelisti při žvýkání – i když nebyla původně zamýšlena jako výztuha,
- mění způsob, jakým světlo a stín modelují spodní část obličeje, což může hrát roli v neverbální komunikaci,
- spolupůsobí s vousy a vytváří výrazný pohlavní signál, zejména u mužů.
Takovéto „druhotné využití" znaků je v evoluci běžné. Struktura se objeví jako vedlejší efekt a teprve postupem času ji organismus začne „zapojovat" do nových funkcí.
Co nám brada říká o lidské evoluci
Příběh lidské brady připomíná, že ne každou část těla je nutné okamžitě vysvětlovat jako přesnou adaptaci. Mnohé anatomické prvky vznikají z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí a změn probíhajících současně v různých částech organismu.
Pro evoluční biology je to důležité varování. Je lákavé stavět jednoduché příběhy: „brada zpevnila čelist, a tak přežívali lépe ti, kdo ji měli" nebo „brada zvyšovala atraktivitu, takže bylo snazší získat potomky". Poctivá data však ukazují, že skutečnost bývá složitější a méně intuitivní.
Ne každý znak našeho těla vznikl „za nějakým účelem". Někdy je výsledkem geometrie kostí, vzájemného přizpůsobování orgánů a náhodného souběhu změn.
Další možné „vedlejší produkty" v lidském těle
Biologové stále častěji kladou podobné otázky i v souvislosti s dalšími rysy typickými pro člověka. Předpokládá se, že podobným způsobem mohly vzniknout například:
- některé zakřivení páteře spojené s vzpřímenou chůzí,
- detaily tvaru pánve související s porodem a dvojnožností,
- jemné rozdíly ve tvaru lebky mezi populacemi, plynoucí z celkového růstu či tělesných proporcí.
V takových případech je těžké určit jedinou funkci. Smysluplnější je nahlížet na organismus jako na celek, jehož části na sebe vzájemně „tlačí" a vynucují si konstrukční kompromisy.
Co z toho plyne pro každodenní zvědavost
Brada, kterou vidíme v zrcadle, se díky těmto výzkumům stává něčím víc než jen místem, kde rostou vousy. Je to hmatatelná stopa toho, že lidský druh prošel cestou k většímu mozku, jinému způsobu stravování a plošší tváři.
Až si příště budete upravovat vousy nebo prohlížet svůj profil na fotografii, stojí za to si uvědomit: ten zdánlivě nepatrný kostní výstupek je výsledkem složité souhry evolučních proměn. Nebyl „navržen" pro jedinou funkci. Vyrostl z mnoha souběžných posunů – a právě proto tak přesvědčivě vypráví příběh našeho druhu.
