Z malého domku až na parkovací místo
Celý jeho život se vešel do několika tašek pohozených na zadním sedadle auta. Roger je 75 let a posledních pět let tráví na parkovišti obchodního centra nedaleko Paříže. Kdysi měl pronajatý domek se zahradou. Dnes jako svou adresu uvádí parkoviště u nákupního centra Thiais.
Roger dlouhá léta pracoval v Air France. Po odchodu do důchodu si pronajímal malý pavilon se zahradou v departementu Loiret za 480 eur měsíčně. Nebyl to žádný přepych, ale měl střechu nad hlavou a pocit jistoty.
Všechno se zhroutilo v okamžiku, kdy se majitel nemovitosti rozhodl dům prodat. Důchodce si koupi nemohl dovolit a musel odejít prakticky ze dne na den. Nastěhoval se k matce do L'Haÿ-les-Roses na okraji Paříže, kde spolu sdíleli byt a pokoušeli se znovu sestavit každodenní život.
Po matčině smrti propukl v rodině spor o dědictví. Ten pro Rogera skončil katastrofou – podle jeho vlastních slov ho vlastní děti vystrnadily z rodinného bytu. V průběhu několika málo let ušel cestu od skromného domku přes pokoj u matky až na parkovací místo mezi supermarketem a restaurací.
Proč si vybral právě obchodní centrum
Po rodinném konfliktu potřeboval Roger najít úkryt. Nešel ale do azylového domu ani se hned neobrátil na sociální služby. Zvolil parkoviště nákupního centra v Thiais, které zná od roku 1971 – tedy prakticky od jeho vzniku.
Toto místo mu přináší relativní pocit bezpečí. Zaměstnanci obchodů i stálí návštěvníci ho znají, zdraví ho nebo ho tiše míjejí. Pro Rogera je to náhražka sousedského soužití.
Konkrétní výhody tohoto místa jsou jasné:
- blízkost potravinových obchodů, kde si může průběžně kupovat nejlevnější potraviny
- přístup do samoobslužné restaurace, jejíž personál mu dovoluje ohřát jídlo
- neustálý pohyb lidí, který snižuje riziko přepadení oproti odlehlým místům
- osvětlení a kamerový systém zajišťující základní pocit bezpečí v noci
Roger zdůrazňuje, že konflikty nevyhledává. „Tady mě všichni znají, do problémů se nemotám," říká místním médiím. Jeho každodennost je tichým přežíváním na témže parkovacím místě.
Důchod, který na nájem nestačí
Rogero finanční situace není ve Francii výjimečná. Důchodové dávky pokrývají základní výdaje, jenže na nájem v okolí Paříže nestačí. Ceny pronájmů rostou rychleji než příjmy starších lidí.
Místní samospráva v L'Haÿ-les-Roses se pokusila pomoci. Úředníci pro něj hledali malý obecní byt nebo levný pronájem v okolí. Když ale sečetli předpokládané poplatky a energie, ukázalo se, že i nejlevnější možnost přesahuje jeho finanční možnosti.
Když náklady na bydlení pohltí větší část důchodu, přestává být střecha nad hlavou samozřejmým právem a stává se luxusním zbožím. Roger od dalšího hledání upustil.
Po několika neúspěšných pokusech se muž vzdal hledání bytu. Přiznal, že má dost zklamání a střetů s realitou trhu. Zůstal tam, kde si mezitím vybudoval jakousi rutinu – na parkovišti.
Pět let v autě: zdraví se hroutí rychleji než vůz
Život v automobilu není jen o absenci postele a soukromí. Je to trvalá zátěž pro organismus. Roger spí v polosed, s pokrčenými nohami, bez možnosti tělo plně napřímit. Zadní sedadlo posteli připomíná jen vzdáleně.
Již delší dobu ho trápí vážný otok jedné nohy. Kůže je zarudlá, napuchlá a bolestivá na dotek. Lékaři zpočátku nedokázali jednoznačně určit příčinu. Pro důchodce to znamená bolest při každém pohybu a potíže s chůzí přes celé parkoviště.
Před několika týdny prodělal virovou infekci. Ztratil chuť k jídlu a téměř přestal jíst. Pro člověka, který žije na hranici podvýživy, se takový epizodní výpadek okamžitě projevuje na tělesné hmotnosti i celkové kondici.
Do jeho případu se zapojil lékař Červeného kříže. Odborník u Rogera zjistil suchou formu věkem podmíněné makulární degenerace (AMD) – oční onemocnění, které postupně ubírá ostrost centrálního vidění. Pro člověka žijícího na ulici to konkrétně znamená:
- obtíže se čtením etiket a informačních letáků
- problémy s rozpoznáváním tváří z větší vzdálenosti
- zvýšené riziko klopýtnutí a pádu na nerovném povrchu
- komplikace při řízení auta, a to i na krátkých trasách
K tomu přistupují extrémní teploty. V létě se interiér auta rozpaluje na několik desítek stupňů. Roger tvrdí, že loni teploměr v autě ukazoval až 50 stupňů. Bez větrání, bez klimatizace a s omezeným přístupem k vodě se tato „ložnice" mění v nebezpečnou pec.
Naděje ve tvaru malého obytného auta
Když se ho ptají na sny, nemluví o luxusním apartmánu. Nezmiňuje exotické dovolené ani drahé věci. Pouze se usměje a odpoví, že kdyby jednou vyhrál v loterii, koupil by si malý karavan.
Pro Rogera výhra v loterii není vidina bohatství. Je to šance na normální postel a střechu, která v létě nepálí a v zimě nepromrzá.
Karavan si v představách maluje jako jednoduchou, ojetou nástavbu na malém autě. Jen tolik, aby měl kde spát naplocho, malý vařič a kout na zahřátí. Výlet k moři nebo do hor je pro něj vedlejší záležitostí. Nejdřív si chce prostě řádně vyspat.
Tento druh snu vypovídá mnohé o míře strádání. Kdo léta bydlí v bytě, sní o něčem větším a pohodlnějším. Kdo pět let tráví v autě, sní jen o tom, aby mohl narovnat záda.
Stárnutí v pohybu aneb skrytá tvář bezdomovectví
Rogerův příběh není ojedinělý případ. V mnoha evropských zemích roste počet seniorů bez trvalého bydliště. Stárnou bývalí zaměstnanci průmyslu, dopravy a služeb, kteří nevytvořili vysoké úspory a jejichž důchody nestačí tempu realitního trhu.
Mnozí z nich se do statistik klasického bezdomovectví vůbec nedostanou, protože nespí na lavičce v parku ani pod mostem. Tak jako Roger žijí v autech, na chatách nebo ve starých přívěsech. Formálně mají „přístřeší", ve skutečnosti žijí v neustálé nejistotě a bez podmínek důstojných jejich věku.
Co na tomto příběhu zasahuje nejvíce
Za prvé – křehkost materiální situace. Jedno rozhodnutí majitele nemovitosti, jeden vyhrocený dědický spor a celé životní puzzle se rozpadne jako domeček z karet. Starší lidé už nemají tu pružnost, aby se profesně „odrazili" nebo si přivydělali přesčasy.
Za druhé – role míst, která původně nebyla určena k životu. Parkoviště, obchodní galerie, supermarket – to je kulisa současného bezdomovectví. Tam je přístup na toaletu, tam se člověk může skrýt v davu, tam ho nikdo nevyhazuje, dokud nepřekáží zákazníkům.
A za třetí – osamělost. Roger o ní mluví mezi řádky: „Tady mě všichni znají." Zní to jako pokus nahradit skutečnou síť blízkých lidí každodenními krátkými kontakty s obsluhou obchodu nebo kolemjdoucími. Pro mnohé seniory se taové mikrorelace stávají jedinou ochranou před úplným vyloučením ze společnosti.
Tento příběh ukazuje, jak snadno systém bydlení vytlačí na okraj lidi, kteří celý život pracovali a odváděli příspěvky. Rostoucí nájmy, nízké důchody a nedostatek levnějších obecních bytů vytvářejí podobný obraz i v jiných zemích. Čím dříve společnost začne budovat záchytnou síť pro stárnoucí obyvatele, tím méně podobných příběhů se odehraje na parkovištích, benzinových stanicích a zahrádkářských koloniích.
