Miliony včel pod hřbitovem v New Yorku. Senzační objev vědců

5,6 milionu včel pod nohama návštěvníků procházejících mezi náhrobky

V klidné zelené nekropoli ve městě Ithaca se už léta odehrává něco, čeho si téměř nikdo nevšiml. Na jaře roku 2023 se tam z půdy vyrojily miliony včel hnízdících pod povrchem země – a vzniklo tak jedno z největších dosud zaznamenaných společenstev těchto hmyzů na celé planetě.

Vědci z Cornellovy univerzity věděli o výskytu druhu Andrena regularis na hřbitově East Lawn v Ithace již delší dobu. Jde o divoce žijící včely, které si hloubí nory přímo v zemi. První zmínky o jejich přítomnosti pocházejí ještě ze třicátých let minulého století, jenže nikdo se dosud nepokusil zjistit, kolik jich tam skutečně žije.

Teprve nedávno rozmístil tým entomologů po celém areálu hřbitova speciální pasti určené k zachycování hmyzu vylézajícího z podzemních chodeb. Po dobu šesti týdnů, během jarního vrcholu aktivity, vědci soustavně sbírali data z celé plochy.

Na základě odebraných vzorků a statistického modelování se odhaduje, že z plochy přibližně 6 500 čtverečních metrů vzlétlo během jediné sezóny téměř 5,56 milionu včel.

Pro srovnání: běžná rodina medonosných včel v úlu čítá zpravidla kolem 30 tisíc jedinců. Pod hřbitovním trávníkem tak žije ekvivalent více než 180 takových rodin – a to vše na relativně malém kousku země.

Nový rekord ve světě divokých včel

Dosavadní vědecké záznamy uváděly sice velká seskupení včel hnízdících v zemi, ale údaje z Ithacy tyto odhady naprosto převracejí. Dříve upoutaly pozornost badatelů zejména tyto lokality:

• území v Arizoně – přibližně 1,6 milionu včel,
• lokalita ve státě New York – asi 651 tisíc jedinců,
• oblast v Brazílii – přibližně 13 500 včel na menší ploše.

Tato čísla byla jistě působivá, ale ani zdaleka se nepřibližovala 5,56 milionu jedinců žijících pod jediným hřbitovem. Vědci zdůrazňují, že jde o jedno z největších a nejdůkladněji zdokumentovaných seskupení divokých včel na světě.

Odborníci jsou přesvědčeni, že podobné megakolonie existují i na jiných místech – jen si jich zatím nikdo nevšiml a nikdo je nespočítal. Podzemní druhy žijí nenápadně a snadno unikají pozornosti, i když se vyskytují v obrovských počtech.

Hřbitov jako ideální domov pro podzemní včely

Může to znít překvapivě, ale pro včely hnízdící v zemi je hřbitov téměř vysněným místem k životu. Taková plocha bývá jen minimálně přetvářena lidskou činností a uspořádání cestiček i náhrobků přispívá k dlouhodobé stabilitě prostředí.

V takovém prostředí se může kolonie nerušeně rozrůstat po celá desetiletí. Včely rodu Andrena hloubí drobné tunely, v nichž samičky kladou vajíčka a shromažďují zásoby pylu pro vyvíjející se larvy. Nestaví plásty ani úly, jak je známe od medonosné včely, ale jejich úloha při opylování rostlin je naprosto srovnatelná.

Samotářské včely, o nichž skoro nikdo neslyšel

Většina lidí si pod pojmem „včela" představí úl a med. To je ale jen část celého příběhu. Ve Spojených státech žije přibližně 70 % druhů včel v zemi, zpravidla osamoceně a bez jakékoli organizované sociální struktury, kterou známe z včelínů.

Tyto druhy označujeme jako samotářské včely. Každá samička si vyhloubí vlastní noru a o potomstvo se stará samostatně. Med neprodukuje v množství, které by člověka jakkoli zajímalo, takže ve veřejném povědomí prakticky neexistuje.

Vědci opakovaně upozorňují, že samotářské včely odvádějí obrovský kus práce při opylování planých rostlin i zemědělských plodin – přesto se na titulní stránky novin dostávají jen vzácně. Jsou to neviditelní dělníci ekosystému.

Andrena regularis je právě zástupcem této skupiny. Nežahají agresivně a nehájí žádné společné hnízdo, protože jednoduše žádné nemají. Zajímá je jediné: v klidu vyhloubit chodbu, přinést pyl a zajistit příští generaci co nejlepší podmínky pro vývoj.

Co nás příběh z Ithacy učí

Objev tak obrovské populace pod hřbitovním trávníkem zásadně mění pohled na to, kde opylující hmyz skutečně žije. Ukazuje se, že klíčová stanoviště mohou ležet doslova pod nohama chodců – na místech spojovaných spíše s klidem a tichem než s mohutnou biologickou aktivitou.

Vědci poukazují na to, že při plánování měst se na potřeby včel hnízdících v zemi téměř nebere ohled. Přitom celá řada běžných praktik spojených s městskou zelení – intenzivní válcování trávníků, časté překopávání půdy nebo zpevňování povrchů – připravuje tyto druhy o místo k životu.

• Hřbitovy, staré parky a sady mohou plnit roli klíčových útočišť pro divoké opylovače.
• Zachování úseků „divoké" nepokryté půdy takovým druhům výrazně prospívá.
• Upuštění od přehnaně sterilní městské zeleně může zvýšit biologickou rozmanitost.

Jak pomoci včelám hnízdícím v zemi v každodenním životě

Přestože se příběh týká konkrétního hřbitova v USA, závěry jsou snadno přenositelné i na české poměry. V našich zahradách, na zahrádkářských koloniích i sídlištích žijí divoké včely, které hledají vhodné kousky půdy k zahnízdění.

Jednoduchá opatření, která může zavést každý bez odborných znalostí:

• ponechat alespoň malou plochu nekopané, obnaženě zeminy na slunném místě,
• nevzválcovat trávník těžkými nástroji,
• vyhýbat se chemické ochraně rostlin, zejména v době kvetení,
• vysazovat medonosné rostliny kvetoucí od časného jara až do pozdního podzimu.

V měřítku jedné zahrady jde o nepatrnou změnu. V měřítku celého města nebo obce se to však může projevit ve stovkách tisíc, možná i milionech divokých opylovačů, kteří nenápadně odvádějí práci, jež má pro zemědělství a přírodu hodnotu miliard korun.

Příběh z Ithacy nám připomíná ještě jednu věc: skutečnost, že něco nevidíme, neznamená, že to neexistuje. Pod našimi trávníky, cestiček i záhony se hemží složitá a pulzující společenství hmyzu. Porozumět jejich potřebám a dopřát jim kousek prostoru je tichá, ale velmi reálná forma péče o stabilitu celých ekosystémů – i uprostřed velkých měst.