Psycholožka prozrazuje, jak skutečně zvýšit spokojenost s každodenním životem

Co vlastně psychologie rozumí pod pojmem štěstí

Čím dál více lidí má pocit, že jejich život „by mohl být lepší", ale neví, kde začít. Psycholožka a koučka Nanni Glück vysvětluje, že pocit štěstí není výhra v loterii ani dar osudu. Je to stav, který si postupně budujeme vlastními rozhodnutími, návyky a způsobem, jakým se díváme na každodenní realitu.

V německém jazyce, ze kterého Nanni Glück pochází, má slovo „štěstí" dvojí význam: může označovat jak „mít kliku", tak „cítit se šťastný". Tato jazyková dvojznačnost snadno vede k přesvědčení, že nad vlastní spokojeností nemáme příliš velký vliv, protože závisí na náhodě.

Psychologie to vidí jinak. Odborníci hovoří o „subjektivním pocitu životní spokojenosti". To je něco podstatně stabilnějšího než přechodná euforie po povýšení, novém vztahu nebo povedené dovolené.

Pocit životní spokojenosti není jednorázový emoční vrchol, ale klidný, dlouhodobý stav „jsem v zásadě v pořádku".

Trvale být v euforii prostě nejde. Lze ale mít obecný pocit: „Můj život má smysl, většinu dní je to v pořádku, i když to někdy bývá těžké." A právě tohle – podle psycholožky – můžeme z velké části sami ovlivňovat.

Past „až tehdy budu šťastný"

Mnoho lidí spojuje svoji spokojenost především s vnějšími událostmi. Typické myšlení zní: „Až změním práci, až najdu partnera, až konečně odejdu do důchodu – teprve pak si oddychnu a budu šťastný."

Nanni Glück tomu říká „past kdyby–pak". V důsledku posouváme štěstí do nekonečna. Vždy se musí stát ještě něco dalšího, ještě jeden krok, než si vůbec dovolíme cítit se dobře tam, kde právě jsme.

Výsledek je snadno předvídatelný: neustálé čekání, život v režimu „někdy jindy" a pocit, že současná realita je jen chodbou k lepšímu životu, který nepřichází.

Jaké podmínky musí být splněny, aby bylo možné mluvit o spokojenosti

Psycholožka realitu nijak neidealizuje. Zdůrazňuje, že pocit štěstí neexistuje ve vzduchoprázdnu. Existují určité základy, bez nichž je o vnitřní pohodě těžké mluvit.

Teprve když tyto základy fungují alespoň přijatelně, vyvstane otázka: co ještě mohu udělat, abych žil více po svém, využíval své silné stránky a nacházel smysl v tom, co dělám.

Změna perspektivy: od „chybí mi" k „co už mám"

Jedním z klíčových bodů, o nichž psycholožka mluví, je přesunutí pozornosti. Místo neustálého soustředění na nedostatky doporučuje položit si dvě jednoduché otázky:

• Za co jsem dnes skutečně vděčný?
• Co v mém životě je již dostatečně dobré – i když třeba není dokonalé?

Nejde o naivní přesvědčování sebe sama, že je všechno skvělé. Jde o vyváženější obraz. Když se záměrně zaměříme na to, co funguje, obvykle zjistíme, že zdaleka nezačínáme od nuly – máme vztahy, dovednosti, zkušenosti a malé zdroje radosti.

Přesun pohledu od nedostatků ke zdrojům snižuje napětí a dává pocit, že už teď v sobě máme mnoho z toho, co je potřeba ke klidnějšímu životu.

Někomu takovýto „trénink vděčnosti" může znít banálně. Výzkumy však ukazují, že pravidelné všímání si i drobných pozitivních prvků dne snižuje hladinu stresu a podporuje laskavější přístup k sobě samému.

Jednoduché experimenty, které každodenně posilují radost

Nanni Glück nabádá, abychom práci na vlastním štěstí nevnímali jako náročný projekt, ale jako sérii malých pokusů, které lze snadno zapojit do běžného dne.

Vraťte se ke svému tělu a smyslům

Psycholožka zdůrazňuje, že v okamžicích, kdy jsme skutečně tady a teď – a ne v telefonu nebo ve svých myšlenkách – je snazší pocítit živou energii, a ne jen únavu.

• krátká, chladná koupel nebo rychlá studená sprcha ráno
• procházka naboso po trávě, písku nebo koberci doma
• několik minut vědomého pohybu: protažení, klus, tanec při jedné písničce

Silnější smyslový podnět, i ten velmi jednoduchý, pomáhá přerušit automatický režim fungování a znovu pocítit vlastní tělo, dech a přítomný okamžik.

Prolamujte rutinu drobnými změnami

Pocit vitality roste také tehdy, když děláme věci alespoň trochu jinak než obvykle. Nejde hned o vyhazování práce, ale o malé odchylky od zavedeného schématu:

• zvolte jinou cestu do práce nebo do obchodu
• změňte pořadí ranních činností
• věnujte jeden večer principu „dvakrát doleva, jednou doprava" a podívejte se, kam vás to při procházce po městě zavede

Mozek má rád novost. Když děláme věci trochu jinak, aktivuje se zvědavost, dostavují se malé dávky pozitivních emocí a mizí pocit „dalšího totožného dne".

Dopřejte si trochu zábavy

Dalším prvkem je prostá radost z toho, že jsme chvíli trochu neserióznější. Psycholožka připomíná, že v momentech hry se náš mozek snáze učí a vytváří nová propojení. Jde o čistou neuroplasticitu v praxi.

Nemusíte mít děti, abyste si to dovolili. Stačí:

• kreslit bez cíle, čmárat po papíru jako školák při hodině
• zahrát si jednoduchou deskovku nebo karetní hru
• vymyslet si s někým blízkým mini-výzvu, například „5 minut mluvíme jen otázkami"

Takovéto drobnosti uvolňují napětí a zároveň učí pružněji reagovat na každodenní stres.

Lze být spokojený, když se ve světě tolik děje

Mnoho lidí má dnes v hlavě pocit, že žijeme v době „mnoha krizí": ozbrojené konflikty, klimatické změny, hospodářská nejistota. Vynořuje se vnitřní otázka: „Mám vůbec právo cítit se dobře, když se v pozadí dějí tak těžké věci?"

Nanni Glück to popisuje jako výzvu spojenou s tolerancí protikladů. Dvě věci mohou existovat vedle sebe: vědomí utrpení, obavy z budoucnosti – a zároveň malé, osobní chvíle radosti či úlevy.

Vzdání se vlastní spokojenosti nezmenšuje rozsah světových problémů, ale zbavuje nás energie potřebné k tomu, abychom skutečně jednali tam, kde máme vliv.

Když jsme chronicky vystresovaní, přehlcení informacemi a neustálými obavami, vstupujeme do režimu slepého reagování. Kreativní nápady, empatie ani obyčejná trpělivost vůči ostatním pak přicházejí jen těžko.

Péče o sebe z vás nedělá egoistu

Psycholožka zdůrazňuje, že starost o vlastní zdroje není v rozporu s citlivostí na problémy okolí. Právě naopak – chceme-li podporovat druhé, smysluplně reagovat na krize a hledat řešení, potřebujeme psychickou i fyzickou sílu.

To může znamenat velmi konkrétní kroky: omezení času tráveného ve zpravodajských médiích, zavedení pravidelné doby spánku, postarání se alespoň o jeden blízký vztah, v němž lze upřímně mluvit o obavách i snech.

Potlačování vlastního emočního života z pocitu viny svět lepším nečiní. Spíše rozšiřuje řady vyhořelých a rezignovaných lidí, jimž je těžké se pohnout z místa i v malých, lokálních záležitostech.

Štěstí jako přátelský vztah k vlastnímu životu

Nanni Glück upozorňuje, že cílem není věčné nadšení ani předstírání, že je všechno v pořádku. Jde spíše o jistý druh přátelství s vlastním životem: přijetí skutečnosti, že přijdou krize, nuda i ztráty – a přesto se lze celkově cítit dobře ve vlastní kůži.

Tento přístup ponechává prostor pro ambice a rozvoj, ale nespojuje smysl života s každým dalším úspěchem. Také nás učí, že mnohé nástroje máme již po ruce: způsob, jakým vykládáme události, drobné rituály během dne, způsob, jakým k sobě v myšlenkách mluvíme.

Pro ty, kdo chtějí začít něčím jednoduchým, může být dobrým začátkem týdenní experiment: každý večer si zapsat tři věci, které se alespoň minimálně podařily nebo přinesly záblesk spokojenosti. Po několika dnech bývá obvykle zřetelnější, že vedle starostí existují také části dne, které nesou tichou radost.

Postupem času se takové drobné praktiky skládají v nové návyky. A právě ty – podle psychologů – rozhodují o tom, zda bude naše každodennost připomínat nekonečný závod, nebo cestu, na níž i přes zatáčky dokážeme čas od času říci: „Ano, s tímto životem jsem na správné cestě."