Obrovská databáze místo příběhů ze psího parku
Rozsáhlá analýza chování více než 48 000 psů ukazuje, že naše představy o „snadno vychovatelných plemenech" se příliš neshodují s realitou. Nová vědecká data naznačují, že způsob, jakým se pes učí a spolupracuje s člověkem, má jen slabou souvislost se samotným plemenem.
Za průlomovým výzkumem stojí projekt Darwin's Ark, v jehož rámci byly shromážděny informace o přibližně 48 500 psech různého původu a typů. U několika tisíc z nich vědci navíc analyzovali genetický materiál, aby zjistili, jak silně se geny spojené s plemenem skutečně promítají do chování.
Výsledky překvapily i samotné vědce
Závěry výzkumu byly nečekané i pro odborníky. Ukázalo se, že plemeno vysvětluje jen nepatrný zlomek rozdílů v chování jednotlivých zvířat. V číslech je to ještě výmluvnější:
Pouhých přibližně 9 procent pozorovaných rozdílů v chování bylo možné předvídat na základě genetického původu psa.
Rodokmen tedy, přestože zní seriózně a často zdražuje štěně, říká jen velmi málo o tom, jak se konkrétní pes bude učit, spolupracovat a reagovat na okolní svět.
Jak naše očekávání mění způsob, jakým psa vnímáme
Vědci upozorňují na jeden velmi lidský aspekt celé věci. Když si někdo pořídí psa plemene proslaveného „poslušností" a „snadným výcvikem", dívá se na jeho chování jinak už od prvního dne.
Nadšení štěněte vykládá jako chuť do práce, vysokou energii jako motivaci a skákání po lidech jako projev přátelskosti — ne jako výchovný problém. Totéž chování u psa s nálepkou „nezávislý" bývá vnímáno jako tvrdohlavost, obtížnost nebo neposlušnost.
Psychologie tento jev dobře zná pod pojmem konfirmační zkreslení: lidé instinktivně registrují především to, co odpovídá jejich dosavadním přesvědčením, a přehlížejí signály, které jim odporují. Výsledkem je, že pověsti o plemenech kolují léta, i když se příliš neshodují s tím, co říkají spolehlivá data.
Plemeno často ovlivňuje více to, co si o psovi myslíme, než to, co pes skutečně dělá.
Mýtus o „nejsnáze vychovatelných plemenech"
Média, blogy a komerční materiály rádi zveřejňují žebříčky plemen „ideálních pro začátečníky" nebo „nejlépe trénovatelných". V takových přehledech se obvykle opakují tytéž názvy: zlatý retrívr, labrador, border kolie, německý ovčák a několik dalších dobře známých typů.
Nelze popřít, že mnohá z těchto plemen vznikla jako lovečtí, pracovní nebo pastevečtí psi — tedy od základu určení k úzké spolupráci s člověkem. To vyvolává dojem téměř zaručené chuti k učení. Výzkum na desítkách tisíc psů ale ukazuje, že obraz je podstatně složitější.
V rámci jednoho plemene lze najít psy diametrálně odlišné:
- jedni rychle zachytí nové povely a radostně se vrací k člověku,
- jiní ze stejného plemene dávají přednost samostatnosti a nenacházejí smysl v opakování cviků,
- další reagují strachem a stažením se do sebe při nových situacích, což výcvik výrazně komplikuje.
Vědci také zjistili, že kříženci s příměsí populárních „snadno trénovatelných" plemen se nijak zvlášť nevyznačovali mimořádnou chutí ke spolupráci. Vyskytovali se jedinci velmi orientovaní na člověka, ale stejně tak psi s úplně jinými prioritami než plnění úkolů.
Rozdíly mezi dvěma psy stejného plemene mohou být větší než průměrné rozdíly mezi plemeny navzájem.
Proč plemeno chování vysvětluje jen málo
Dnešní plemena se ve většině případů formovala v 19. století. Chov se zaměřoval především na vzhled: barvu srsti, délku čumáku, velikost, tvar uší. Složité chování, jako způsob učení, míra úzkostlivosti nebo schopnost soustředění, pramení ze součinnosti mnoha genů a jejich reakce na prostředí.
Nelze je tedy jednoduše přiřadit k názvu plemene. Vědci uznávají, že určité tendence skutečně existují — například psi pasteveckého typu častěji vykazují silnou potřebu aktivity a reagování na pohyb. Je to ale jen výchozí bod, nikoli hotový scénář.
To, co se se psem děje od prvních týdnů života, dokáže tyto vrozené sklony výrazně posílit, nebo je naopak úplně potlačit.
Jak vzniká „snadno vychovatelný" pes
Na praktické rovině záleží především na kombinaci několika klíčových faktorů:
- Raná socializace — seznámení s různými lidmi, zvuky a místy snižuje úzkost a usnadňuje soustředění na majitele.
- Stabilní domácí prostředí — předvídatelnost a klidná atmosféra napomáhají učení a upevňování návyků.
- Způsob výcviku — metody založené na odměňování posilují chuť ke spolupráci, metody založené na strachu ji naopak oslabují.
- Individuální temperament — míra zvídavosti, odvahy, reaktivity a schopnosti koncentrace se liší u každého psa, a to i u sourozenců ze stejného vrhu.
Dvě štěňata z jednoho chovu, vychovávaná posléze ve dvou zcela odlišných domácnostech, mohou po roce vypadat jako úplně jiní psi — jeden klidný a soustředěný, druhý rozrušený a plný napětí.
Jak chytře vybrat psa, když vám záleží na výcviku
Výzkum na desítkách tisíc psů netvrdí, že plemeno nehraje žádnou roli. Spíše naznačuje, že brát ho jako hlavní kritérium výběru je špatná strategie, pokud vám záleží na snadnosti učení a souladu se životním stylem.
Mnohem lepším přístupem je soustředit se na konkrétního jedince. Co stojí za to prověřit před rozhodnutím:
- Reakce na člověka — vyhledává pes ochotně kontakt, nebo se naopak vyhýbá doteku a pohledu?
- Schopnost soustředění — dokáže se aspoň na několik vteřin zaměřit na jednu věc, třeba na hračku nebo pamlsek?
- Zvídavost — zkoumá nové podněty, nebo se okamžitě stahuje?
- Motivace ke spolupráci — je vidět, že ho krátká „společná práce", například jednoduchý cvik za odměnu, baví?
Lidé, kteří chtějí psa dobře reagujícího na výcvik, často využívají pomoci behavioristy při výběru. Takový odborník dokáže v krátkém testu zachytit signály, které laikovi snadno uniknou.
Místo otázky „které plemeno je nejsnazší" je lepší se ptát „který konkrétní pes nejlépe pasuje do mého domova a mého způsobu života".
Co tato zjištění mění pro současné i budoucí majitele psů
Pro ty, kdo už vlastní psa populárního plemene spojeného se „snadnou výchovou", mohou závěry výzkumu působit přímo osvobodivě. Pokud se pes učí pomaleji, než by podle internetových popisů „měl", neznamená to, že někdo výchovu zpackal, ani že se psem „je něco špatně". Pravděpodobnější vysvětlení je prostě to, že takový je jeho individuální profil.
Na druhé straně majitelé kříženců dostávají silné potvrzení, že absence rodokmenu nijak nepředurčuje psa k horším výsledkům. Mnoho zvířat z útulků, která se dostala do trpělivých a důsledných domácností, se v učení vyrovná rasovým jedincům, a někdy je i předčí.
Tato znalost také pomáhá lépe plánovat výcvik. Místo hledání „magických povelů pro konkrétní plemeno" se vyplatí soustředit na univerzální zásady: krátká sezení, jasné signály, zřetelné odměňování žádoucího chování a vyhýbání se trestům, které jen zvyšují napětí a strach.
Plemeno může být vodítkem, pokud jde o velikost, pohybové potřeby nebo typické zdravotní problémy. Jakmile ale přijde řeč na chování a snadnost učení, první housle hraje individuální povaha psa a to, co s ní člověk udělá v prvních měsících a letech společného života.
