Starý disk, který změnil vědecké poznání
Staré, zaprášené nahrávky z konce čtyřicátých let se nečekaně staly senzací mezi vědci zabývajícími se komunikací velryb. Málokdo tušil, že zapomenutý plastový kotouč skrývá něco tak výjimečného.
Na plastovém disku z roku 1949 se dochoval zpěv keporkaka z doby, kdy byly oceány mnohem tišší než dnes. Pro výzkumníky jde o skutečnou cestu časem — mohou si poslechnout, jak zněla akustická krajina oceánu ještě před érou masivního lodního hluku, a porovnat ji s tím, co zachycují moderní hydrofony.
Jak náhodná nahrávka přerostla v vědecký poklad
Vědci z americké instituce Woods Hole Oceanographic Institution narazili na tento záznam zcela náhodně při procházení archivních materiálů z testů námořních sonarů. V březnu roku 1949 skupina vědců plula u pobřeží Bermud a ověřovala funkčnost nového podvodního vybavení. Jejich cílem byla vojenská technologie, nikoli mořská zvířata.
V určitém okamžiku někdo z týmu vypnul motor, aby lépe zachytil signály z hlubin. V nastalém tichu se začaly linout dlouhé, vlnivé zvuky. V té době je málokdo spojoval s keporkaky — zpěv velryb tehdy veřejnost ještě nezajímal a věda se tímto tématem teprve začínala zabývat.
Plastový disk z roku 1949 obsahuje jeden z nejstarších známých záznamů zpěvu keporkaka — vznikl plné dvě dekády před průkopnickým výzkumem Rogera Paynea.
Místo běžné magnetofonové pásky byl použit upravený diktafon s plastovým nosičem. Tento technický detail se ukázal jako zásadní. Pásky z tohoto období se totiž často rozpadají nebo ztrácejí kvalitu, zatímco pevný disk přežil v archivu v překvapivě dobrém stavu.
Oceán před érou hluku: tišší pozadí, čistší zpěv
Čtyřicátá léta dvacátého století představovala pro mořskou akustiku úplně jinou epochu. Lodní provoz byl mnohem řidší, obří kontejnerové lodě ještě neexistovaly a obchodní flotila se teprve vzpamatovávala z válečných let. Bermudská nahrávka umožňuje slyšet, jak zněl zpěv keporkaka v téměř „analogovém" oceánu — s minimálním hlukem lodních šroubů, turbín a sonarů.
Moderní záznamy ze stejných vod vykreslují úplně jiný obraz. Zvukové pozadí dnes tvoří zejména:
- nepřetržitý, hluboký hukot motorů velkých plavidel,
- vysokofrekvenční rušení způsobené průmyslovými aktivitami na moři,
- akustické signály z vojenských a komerčních sonarů.
Srovnání historické a současné nahrávky tak vědcům poskytuje jedinečnou možnost sledovat, jak se komunikace velryb vyvíjela — a možná i přizpůsobovala — v reakci na stále hlučnější lidskou přítomnost v oceánech.
