Když mor pohltil celou Evropu
Nový výzkum přináší překvapivé zjištění: spolu s kolapsem lidské populace se zhroutilo i bohatství rostlinných druhů. Vědci analyzovali stovky vzorků pylu z jezer a rašelinišť po celé Evropě a výsledky nabourávají zjednodušenou představu, že méně lidí automaticky znamená lepší podmínky pro přírodu.
Mezi lety 1347 a 1353 zachvátila kontinent pandémie, které se později začalo říkat černá smrt. Odhaduje se, že zahynula třetina až polovina všech obyvatel Evropy. V některých městech zemřelo až 80 procent lidí. Na venkově chyběly ruce k práci, celé vesnice se vylidňovaly a zemědělství v mnoha oblastech se prostě zhroutilo.
Pole, která nikdo neobdělával, začala zarůstat. Přicházely mladé lesy, keře, byliny, vracela se divoká zvěř. Na první pohled to vypadá jako učebnicový příklad „návratu přírody" po ústupu člověka. Data z pylu ale ukazují pravý opak.
Jak pyl prozrazuje historii rostlin
Každá rostlina produkuje pyl, který se usazuje na dně jezer nebo v rašelinných vrstvách. Postupně ho překrývají další sedimenty a vzniká přirozený archiv. Paleoekologové dokážou z takzvaných jádrových vzorků vyčíst, jaké druhy rostly na daném místě před stovkami či tisíci lety.
Výzkumný tým shromáždil data z více než 100 lokalit po celé Evropě. Prozkoumali vzorky pokrývající období od počátku našeho letopočtu až po dobu po černé smrti. To jim umožnilo sledovat, jak se měnil počet rostlinných druhů před pandemií, během ní i po ní.
Více než tisíc let rostoucí rozmanitosti
Analýzy odhalily zřetelný trend: od roku 0 přibližně do roku 1300 rostlinná rozmanitost postupně narůstala. Zvyšovala se v době rozkvětu i pádu Římské říše, udržovala se na vysoké úrovni v raném středověku a vrcholu dosáhla ve vrcholném středověku.
Lidé v té době intenzivně přetvářeli krajinu. Káceli lesy, zakládali pole, pastviny, sady, zahrady a budovali cesty. Z dnešního pohledu to spíše spojujeme s ničením přírody. Pylová data ale naznačují složitější obraz: v mnoha oblastech tato přeměna vytvářela mozaiku stanovišť, ve které se daří velkému počtu rostlinných druhů.
Sto padesát let rostlinného úpadku
Zlom nastal s příchodem moru do Evropy v polovině 14. století. Přibližně od roku 1348 začínají křivky rostlinné rozmanitosti klesat. Tento pokles trvá zhruba 150 let. Teprve když se populace začala obnovu a zemědělství se vracelo na opuštěné pozemky, počet rostlinných druhů se opět vydal vzhůru.
Nejsilnější úbytek rozmanitosti byl patrný tam, kde se opustily kultury a pozemkům se nechalo „zdivočet". Tam, kde zemědělství přetrvalo nebo se rozvinulo, rostlinné bohatství naopak často rostlo.
Proč opuštěná pole nebyla rájem pro přírodu
Moderní představivost nabízí jednoduchou úvahu: čím méně člověka, tím více divoké přírody. Data z doby černé smrti to ale nepotvrzují. Klíč spočívá ve struktuře krajiny.
Během prvních 1300 let našeho letopočtu bylo v Evropě typické zemědělství založené na smíšených systémech. V jedné oblasti vedle sebe fungovaly:
- malá orná pole s různými druhy obilovin a luštěnin,
- louky a pastviny pro hospodářská zvířata,
- kousky lesa využívaného selektivně,
- meze, křoviny a úhory plné planých rostlin.
To vytvářelo krajinu rozčleněnou do mnoha drobných, různorodých fragmentů. Každý fragment nabízel jiné podmínky: větší oslunění, stín, vlhkost, suchou půdu, intenzivní pastvu nebo klid. Rostliny nacházely v tomto změti nik místo pro sebe a celé regiony se vyznačovaly značným druhovým bohatstvím.
Když po černé smrti chyběli lidé, mnoho z těchto malých prvků zmizelo. Pole rychle zarůstala nejprve vysokými travami a keři, pak jednotným mladým lesem. Krajina se stala jednotvárnější a méně členitou. Ubývalo okrajů lesa, mezí a úhorů — a právě tam se soustřeďuje obzvláště mnoho druhů.
Člověk jako spojenec rozmanitosti
Závěry výzkumu jsou odvážné: nárůst rostlinné rozmanitosti v Evropě po téměř dvě tisíciletí z velké části pramenil z přítomnosti lidí a jejich tradičních hospodářských praktik. Nejde o intenzivní průmyslové zemědělství dnešního střihu, ale o rozmanité a rozptýlené využívání půdy.
Lidé nemusí z krajiny zmizet, aby se rostlinám dařilo. Právě jejich rozumná přítomnost často vytváří druhově nejbohatší ekosystémy.
Moderní programy ochrany přírody se často zaměřují na omezení lidského vlivu, ústup od zemědělství a návrat k „divokému" stavu. Na některých místech to dává smysl, ale v Evropě, kde krajinu po tisíce let formovaly kultury a pastva, může tato strategie přinášet nečekané napětí.
Výzkum ukazuje, že v mnoha oblastech jsou přírodně nejbohatší ta území, která prošla dlouhou historií nízko-intenzivního smíšeného zemědělství. Jejich úplné „zdivočení" by mohlo nečekaně snížit počet druhů, jež si zvykly žít na hranici polí, luk a lesů.
Příklady z jiných kontinentů
Podobné jevy lze pozorovat i mimo Evropu. Vědci popisují takzvané kulturní ekosystémy — místa, kde dlouhodobé tradiční hospodaření lidí vytvořilo stanoviště mimořádně bohatá na druhy.
| Oblast | Typ kulturní krajiny | Charakteristika |
|---|---|---|
| Severozápadní pobřeží Severní Ameriky | Zahradní lesy | Les utvářený domorodými komunitami, kde byly záměrně sázeny a pěstovány užitkové rostliny |
| Japonsko | Tradiční mozaiky polí a lesů v podhorských pásmech | Kombinace malých rýžových políček, porostů a pastvin tvořící jemně členitou krajinu |
| Havaj | Systémy kultur na svazích | Pásy podél svahů, kde společně rostou užitkové i planě rostoucí rostliny |
Ve všech těchto případech to byla právě přítomnost člověka — nikoli jeho absence — která vybudovala složitá, druhově bohatá prostředí. Tam, kde tradiční zemědělské praktiky zanikají, ubývá i charakteristických rostlin a živočichů.
Co nás černá smrt učí v době průmyslového zemědělství
Dnešní zemědělství v mnoha oblastech vypadá zcela jinak než ve středověku. Dominuje monokultura: stovky hektarů jednoho druhu, minimum mezí, velmi intenzivní hnojení a chemická ochrana rostlin. Takový model skutečně výrazně ochuzuje přírodu.
Výsledky výzkumu černé smrti nicméně ukazují, že ne každá zemědělská činnost působí na přírodu stejně. Krajina utvářená malými rozptýlenými hospodářstvími, četnými úhory, stromořadími a živými ploty může být plná života. Problémem se stává až krajní koncentrace a sjednocení.
Zemědělská politika, jak v Česku, tak v celé Evropské unii, se stále častěji snaží k tomuto pohledu vracet. Vznikají programy dotací za výsadbu stromů, nárazníkové zóny podél vodních toků, zachovávání mezí a osévání kvetoucích pásů. Jsou to drobné prvky, ale dohromady vytvářejí prostor pro stovky druhů rostlin a opylovačů.
Co z toho plyne pro dnešní ochranu přírody
Závěry analýz z období černé smrti naznačují, že strategie ochrany by bylo vhodné volit přesněji. Na některých místech bude nejrozumnějším krokem obnovení přirozených procesů a omezení lidské činnosti. Jinde se lepším řešením stane podpora tradičního, málo intenzivního využívání půdy.
Důležitou roli mohou sehrát místní venkovské komunity. Jejich vědomosti o tom, jak se po generace kosily louky, pásla zvířata nebo pěstovaly sady, jsou často nedocenitelné. Mnohé staré praktiky, které byly léta považovány za „zastaralé", se dnes vracejí do popředí jako spojenci biologické rozmanitosti.
Historie černé smrti také ukazuje, že příroda ne vždy „odskočí zpět" tak, jak předpokládáme. Snížení tlaku člověka může vést k jednotvárnější krajině a úbytku druhů, pokud mizí cenné mozaiky stanovišť. Pro politiky ochrany přírody není důležité jen heslo „více divoké přírody", ale vědomé navrhování krajiny — tak, aby bylo místo jak pro přirozené procesy, tak pro zemědělství, které neničí, ale spoluvytváří bohaté ekosystémy.
