Jak boj s klimatem může zároveň nakrmit i vyhladovět svět

Zastavit oteplování, urychlit hlad? Nepříjemný paradox

Nejnovější analýzy ukazují, že strategie omezování oteplování planety nemění jen emisní bilance — mění také to, kolik jídla skutečně přistane na talířích. Rozšiřování bioenergetiky a masové zalesňování zmenšují plochu zemědělské půdy, zatímco vyšší uhlíkové daně zdražují celý potravinový řetězec. Na druhé straně čistší vzduch znamená méně přízemního ozonu, a tedy vyšší sklizně obilí. V sázce jsou desítky milionů lidských žaludků.

Globální klimatická politika má jasný cíl: udržet nárůst průměrné teploty přibližně na úrovni 1,5 °C. V praxi to znamená rychlé snižování emisí, rozsáhlé využívání bioenergie a intenzivní zalesňování. Tato opatření sice vypadají skvěle v emisních zprávách, ale začínají soupeřit se zemědělstvím o tentýž omezený zdroj — půdu.

Mezinárodní výzkumný tým analyzoval šest globálních agroekonomických modelů, tedy složitých simulací propojujících klima, ekonomiku a zemědělství. Z jejich výpočtů vyplývá, že pokud svět zůstane na trajektorii odpovídající limitu 1,5 °C, může do roku 2050 počet lidí ohrožených hladem vzrůst o dalších 56 milionů oproti základnímu scénáři. To představuje nárůst přibližně o 17 procent.

Klimatické scénáře v souladu s cílem 1,5 °C bez doplňkových opatření v zemědělství znamenají desítky milionů dalších lidí vystavených podvýživě.

Důležité je, že referenční scénář — bez tak ambiciózních klimatických opatření — sám o sobě předpokládá výrazné zlepšení. Počet lidí ohrožených hladem by měl klesnout z dnešních přibližně 720 milionů na zhruba 330 milionů v polovině století. Zavedení přísných klimatických politik tento pozitivní trend brzdí a v některých regionech jej dokonce obrací.

Proč zelená transformace zdražuje potraviny

Klíčové jsou dva mechanismy: konkurence o půdu a rostoucí výrobní náklady.

• Bioenergie a zalesňování — zemědělská pole se přeměňují na plantáže energetických plodin nebo lesy určené k pohlcování oxidu uhličitého. Produkce potravin klesá, protože jednoduše chybí místo pro pěstování obilí nebo olejnin.
• Uhlíkové daně — vyšší ceny energie zasahují celý potravinový řetězec. Zdražují hnojiva, elektřina, pohonné hmoty pro stroje i doprava. Vyšší náklady se přenášejí na spotřebitele, což nejvíce dopadá na nejchudší vrstvy obyvatelstva.

V zemích s nízkými příjmy může i malý nárůst cen základních potravin znamenat vynechání části jídel. V rozvinutých zemích to pocítíme spíše jako dražší nákupní košík, v nejméně rozvinutých zemích jako reálné riziko hladomoru.

Skrytý spojenec: čistší vzduch a vyšší sklizně

Výzkumníci upozornili na prvek, který byl v podobných analýzách dříve prakticky přehlížen: vliv kvality ovzduší na úrodu. Klíčovou roli zde hraje troposférický ozon — ten, který vzniká při zemském povrchu ze směsi různých znečišťujících látek a slunečního záření.

Nejde o „dobrou ozonovou vrstvu" vysoko v atmosféře. Při zemském povrchu se ozon chová jako jed pro rostliny. Proniká do listů, poškozuje tkáně a narušuje fotosyntézu. Rostlina plýtvá energií na opravu škod místo tvorby zrn nebo plodů. Nejvíce trpí obiloviny jako pšenice, ale také rýže a kukuřice.

Pokud omezujeme emise skleníkových plynů, zpravidla zároveň snižujeme emise látek, které tvoří přízemní ozon — včetně metanu a oxidů dusíku. Vedlejší účinek klimatické politiky je tedy pozitivní: méně ozonu, zdravější rostliny, vyšší sklizně.

Snížení znečištění ovzduší může přinést miliardy dodatečných bochníků chleba, ještě než vůbec započítáme samotný efekt oteplování.

Podle sledovaných simulací by tento efekt „ozonové úlevy" dokázal neutralizovat přibližně 15 procent dodatečného rizika hladu plynoucího z klimatických politik. V přepočtu na lidi jde o zhruba 8,4 milionu osob, které do roku 2050 nevstoupí do statistik podvýživy.

Proč se dřívější analýzy výrazně mýlily

Mnoho starších studií se soustředilo výhradně na konkurenci o půdu, růst nákladů a vliv samotné teploty na sklizně. Kvalita ovzduší byla zanedbávána nebo zcela opomíjena. Výsledkem byly přehnaně pesimistické odhady dopadu klimatických politik na potravinovou bezpečnost.

Teprve propojení klimatických modelů, kvality ovzduší a zemědělské ekonomiky poskytuje ucelenější obrázek. Čistší vzduch riziko hladu zcela neodstraní, ale částečně jej tlumí. Je to signál, že při navrhování energetické transformace je třeba dívat se dál než jen na snižování tun oxidu uhličitého.

Afrika a Indie: regiony, kde jde o miliony talířů

Přínosy čistějšího vzduchu se nerozloží rovnoměrně. Nejvíce získají regiony, kde je dnes hlad nejrozšířenější a kde se pěstují plodiny zvláště citlivé na ozon.

Analýza ukazuje, že subsaharská Afrika a Indie se společně podílejí přibližně na 56 procentech celkového poklesu rizika hladu spojeného se snížením koncentrace ozonu a zlepšením sklizní. V obou případech hovoříme o stovkách milionů obyvatel závislých na místní zemědělské produkci.

Indie těží obzvláště výrazně, protože pšenice velmi špatně snáší vysoké koncentrace ozonu a zároveň tvoří základ místní stravy. V Africe je situace složitější: dominuje kukuřice a jiné druhy, které jsou na tuto formu znečištění méně citlivé, takže zlepšení kvality ovzduší přináší menší bonus.

Samotné snižování emisí nestačí, zemědělství musí projít změnou

Ve většině analyzovaných modelů, i po zohlednění efektu čistějšího vzduchu, ambiciózní klimatická politika stále zvyšuje riziko hladu oproti základnímu scénáři. To je silný signál, že strategie „snižujeme emise a doufáme, že se zbytek vyřeší sám" nestačí.

Klimatická politika bez zohlednění potravin funguje jako lék se silnými vedlejšími účinky. Je třeba ji předepsat spolu s podpůrnou terapií pro zemědělství.

Výzkumníci poukazují na několik klíčových oblastí, na které by se vlády a organizace měly souběžně se snižováním emisí zaměřit:

• Zvyšování výnosů plodin — investice do semen odolnějších vůči suchu, vysokým teplotám a znečištění; lepší zavlažovací systémy; podpora moderních, ale udržitelných zemědělských postupů.
• Chytřejší využívání půdy — plánování toho, kde se vyplatí sázet lesy a kde je za každou cenu třeba zachovat pole; ochrana nejúrodnějších půd před nadměrným tlakem bioenergetiky.
• Omezování plýtvání jídlem — kratší dodavatelské řetězce, lepší skladování, boj se ztrátami po sklizni v chudších zemích a s marnotratstvím v bohatých zemích.

Co z toho plyne pro běžného spotřebitele

Přestože sledovaná čísla se týkají globálních scénářů, jejich důsledky dříve či později zasáhnou i českého spotřebitele. Ceny obilovin, olejů nebo masa jsou stále silněji propojeny s mezinárodním trhem. Pokud klimatická politika zdraží výrobní náklady v mnoha regionech, pocítíme to na ceně chleba a masa v místním obchodě.

Na druhé straně investice do čistého ovzduší a moderního zemědělství nepřinesou jen nižší výdaje za léky na astma, ale také větší stabilitu cen potravin. Méně přízemního ozonu znamená nejen zdravější plíce, ale také zdravější pole.

Proč se téma potravinové bezpečnosti bude stále vracet

V klimatické debatě zaznívá stále častěji pojem „spravedlivá transformace". Obvykle jím rozumíme ochranu pracovních míst, ceny energie nebo dostupnost dopravy. Čím dál jasněji však vidíme, že do této skládačky je třeba přidat ještě jeden díl — plný talíř.

V nadcházejících letech budou zprávy o klimatické politice stále častěji propojovat emisní prognózy s analýzami zemědělství, kvality ovzduší a úrovně hladu. To donutí vlády uvažovat šířeji: nejen o tom, kolik oxidu uhličitého se podaří „seříznout", ale také o tom, zda přitom nezůstanou bez chleba, rýže nebo kukuřice ti nejchudší.

Pro čtenáře to může znít abstraktně, ale v praxi se to promítá do reálných rozhodnutí: které produkty podporují dotační programy, jaké technologie míří na pole, zda jídlem plýtváme nebo se učíme si ho vážit. Na těchto volbách závisí, zda se boj s klimatickou krizí stane zároveň šancí na stabilnější a spravedlivější výživu světa, nebo naopak dalším zdrojem napětí a humanitárních krizí.