Finská studie, která mění pohled na odhad rizika
Nová data z dlouhodobého finského výzkumu přinášejí překvapivá zjištění. Lidé s výrazně vyjádřenými psychopatickými rysy osobnosti jsou hospitalizováni s diagnózou schizofrenie podstatně častěji než ostatní. Vědci hovoří o několikanásobném nárůstu rizika — a zároveň zdůrazňují, že takový osobnostní profil se nerovná duševní nemoci ani nikoho automaticky nečiní nebezpečným.
O čem studie vlastně vypovídá?
Analýza publikovaná v roce 2025 v časopise Acta Psychiatrica Scandinavica sledovala 341 osob, které prošly forenzně-psychiatrickým vyšetřením v nemocnici Niuvanniemi ve Finsku na přelomu 80. a 90. let. Na začátku výzkumu nikdo z účastníků neměl diagnózu schizofrenie ani jiné závažné psychózy.
Každý účastník byl hodnocen pomocí škály Psychopathy Checklist-Revised (PCL-R), která měří míru psychopatických rysů osobnosti. Jejich osudy pak vědci sledovali až 40 let prostřednictvím celostátního registru zdravotní péče. Klíčovou otázkou bylo, kdo a kdy skončil v nemocnici s novou diagnózou schizofrenie.
Silné nebo středně silné psychopatické rysy se pojily s přibližně 5 až 9násobně vyšším rizikem pozdější hospitalizace kvůli schizofrenii.
V praxi to znamená, že v této specifické skupině — lidí posílaných na psychiatrické pozorování — se určitý osobnostní podtyp ukázal jako výrazně spjatý s pozdějším rozvojem těžké duševní nemoci.
Pět rysů, které vědce zaujaly nejvíce
Psychiatři nemluvili o jednom konkrétním „typu člověka", nýbrž o souboru opakujících se vlastností. V odborné literatuře se jim říká psychopatické rysy, protože se běžně vyskytují u lidí s diagnózou psychopatie — ale v praxi se s nimi setkáme i u lidí, kteří nikdy neměli žádné problémy se zákonem.
Nejčastěji zmiňované psychopatické rysy
- Emoční chladnost a absence empatie — obtížné vnímání a sdílení pocitů druhých, malá citlivost k utrpení okolí.
- Slabý pocit viny — i po způsobení skutečné újmy člověk nepociťuje výčitky svědomí, nebo je velmi rychle bagatelizuje.
- Sklon k manipulaci — využívání lží, svádění či vydírání k dosažení vlastních cílů, bez ohledu na důsledky pro ostatní.
- Impulzivita a porušování pravidel — unáhlená rozhodnutí, život „na hraně", opakované konflikty se společenskými normami nebo zákonem.
- Trvalá nezodpovědnost — potíže s udržením zaměstnání, chaos ve finančních a rodinných záležitostech, neplnění závazků.
Odborníci zdůrazňují, že tyto rysy tvoří plynulé spektrum — od nepatrných, v každodenním životě téměř neviditelných, až po krajně vystupňované. Neexistuje ostrá hranice mezi „normálností" a „psychopatickým charakterem". Ani vysoké skóre v PCL-R neznamená automaticky, že je dotyčný násilný nebo kriminální.
Psychopatické rysy jsou spektrum — mnoho lidí je má v mírné podobě a funguje ve společnosti zcela bezproblémově.
Jak se míra psychopatických rysů měřila?
Klíčovou roli ve finské studii sehrála škála PCL-R, běžně používaná ve forenzní psychiatrii. Každý účastník obdržel bodové ohodnocení a byl zařazen do jedné ze tří skupin:
| Úroveň rysů | Skóre PCL-R | Stručný popis |
|---|---|---|
| Nízká | 10 bodů nebo méně | Sporadické psychopatické rysy, spíše epizodické problémové chování. |
| Střední | 11–24 bodů | Patrná emoční chladnost a impulzivita, avšak ne v extrémní podobě. |
| Vysoká | 25 bodů a více | Obraz blízký klasické psychopatii, s četnými rysy z hlavní pětice. |
Osoby z nejvyšší skupiny vědci označovali jako „psychopatické". Při srovnání s účastníky s nižším skóre bylo jejich riziko rozvoje schizofrenie přibližně 2,4krát vyšší. Zajímavé přitom je, že schizofrenie se skutečně rozvinula zhruba u pětiny těchto lidí — u zbývajících čtyř pětin nikoli.
Co vlastně spojuje schizofrenii s psychopatickými rysy?
Schizofrenie je závažná duševní porucha projevující se mimo jiné bludy, halucinacemi, výraznými poruchami myšlení a sociálním stažením. Psychopatické rysy se naproti tomu týkají způsobu, jakým člověk prožívá emoce a jak přistupuje k druhým lidem. Nejsou totéž a rozhodně by se neměly házet do jednoho pytle.
Autoři finské studie se spíše snaží ukázat, že určité společné faktory — například genetické predispozice, odlišná stavba některých mozkových oblastí, těžké zážitky z dětství nebo závislosti — mohou současně zvyšovat jak sklon k psychopatickým rysům, tak náchylnost ke schizofrenii.
Vyšší míra psychopatických rysů schizofrenii „nezpůsobuje" — ale za určitých okolností se s ní vyskytuje častěji.
Vědci při analýze zohlednili celou řadu proměnných: věk, pohlaví, trestní odpovědnost i poruchy spojené s užíváním psychoaktivních látek. I po těchto korekcích přetrvávala závislost mezi mírou psychopatických rysů a rizikem schizofrenie, což naznačuje, že nejde pouze o důsledek závislostí nebo kriminální minulosti.
Jak nepleást psychopatii se schizofrenií?
V mediálně sledovaných trestních procesech musejí lékaři a psychologové veřejnosti pravidelně vysvětlovat rozdíly mezi schizofrenií, psychopatickou osobností a dalšími poruchami. U člověka s chronickou schizofrenií bývají přítomny dlouhodobé bludy, narušený kontakt s realitou a hlasy — a příznaky nemizí ze dne na den.
Osobnost s výraznými psychopatickými rysy může navenek fungovat zdánlivě zcela normálně: udržovat povrchní vztahy, pracovat — a přitom projevovat chladnost, bezohlednost a manipulativní chování. To vše se může prolínat s jinými obtížemi, například s takzvanou schizotypní osobností — zvláštním způsobem myšlení a vyjadřování, podivnými přesvědčeními, avšak bez plně rozvinuté psychózy.
Odborníci upozorňují, že tyto profily se často pojí s těžkými zážitky z dětství: násilím, zanedbáváním, absencí bezpečné vazby. To zase podporuje přesvědčení, že „druzí jsou ohrožující", a zároveň vyvolává silnou, někdy zoufalou potřebu blízkosti — která při nedostatku emocionálních dovedností vede k ještě většímu chaosu ve vztazích.
Co z těchto výsledků plyne v praxi?
Finská studie není populačním výzkumem, takže její závěry nelze přímočaře přenést na běžnou populaci. Týká se lidí, kteří již dříve prošli forenzně-psychiatrickým hodnocením — tedy skupiny zatížené výrazně více problémy než průměrný člověk. I přesto přináší několik praktických poučení.
- Větší diagnostická ostražitost — u osob se silnými psychopatickými rysy stojí za to pečlivěji sledovat příznaky, které mohou předznamenávat schizofrenii, zejména při souběžných závislostech.
- Cílená podpora — terapie zaměřená na regulaci emocí, snižování impulzivity a rozvoj empatie může potenciálně omezit část rizikového chování.
- Vyhýbání se stigmatizaci — při informování o těchto výsledcích je nezbytné jasně říkat, že většina lidí s vysokou mírou psychopatických rysů schizofrenii nikdy nerozvine.
V sledované skupině plných 80 procent osob se silně psychopatickým profilem schizofrenií neonemocnělo — navzdory zvýšenému riziku.
Dá se něco udělat preventivně?
Psychiatři a psychologové poukazují na to, že mnohé z popsaných rysů začínají být patrné již v dospívání. Projevují se tehdy potíže s kontrolou impulzů, agresivita, problémy s návykovými látkami, konflikty s vrstevníky a školou. Včasná intervence — kontakt s psychologem, rodinná terapie, případně farmakologická léčba — může zmírnit závažnost problému dříve, než se stihne zakořenit jako trvalý osobnostní vzorec.
Při prvních, ještě nenápadných signálech možné psychotické poruchy — podivných přesvědčeních, pocitu sledování, narůstajícím uzavírání se do sebe, zhoršeném fungování v práci nebo škole — je důležité co nejdříve vyhledat pomoc v psychiatrické poradně. Čím dříve léčba začne, tím větší je šance zastavit rozvoj plně rozvinuté schizofrenie.
Proč se nám tyto psychické kategorie tak těžko přijímají?
Debata o psychopatii a schizofrenii velmi snadno sklouzne z vědeckého diskurzu do jazyka senzace: titulky o „monstrech", „démonech" a „šílencích" prodávají lépe než nuance. Finská studie však ukazuje něco podstatně méně efektního — a o to znepokojivějšího.
Nejde o zcela oddělené „typy lidí", nýbrž o složité konfigurace rysů, zranitelností a životních zkušeností. Tentýž člověk může mít chladný a manipulativní způsob chování, v dětství zažít násilí, propadnout závislostem — a po letech rozvinout schizofrenii. Nebo — s trochou štěstí, podpory a terapie — psychózu nikdy nezažít, přestože bylo přítomno mnoho rizikových faktorů. Pochopit tyto nuance je náročnější než jednoduché černobílé škatulkování, ale právě to nám umožňuje lépe navrhovat pomoc a méně unáhleně soudit lidi, kteří s takovými kombinacemi rysů zápasí.
