Když mor zachvátil celou Evropu
Nový výzkum přináší překvapivé zjištění: souběžně s kolapsem lidské populace se zhroutilo i bohatství rostlinných druhů. Vědci analyzovali stovky vzorků pylu z jezer a rašelinišť po celé Evropě a výsledky nabourávají zjednodušenou představu o tom, co je dobré pro přírodu.
Mezi lety 1347 a 1353 zachvátila kontinent pandemie, které se později začalo říkat černá smrt. Odhaduje se, že zahynula třetina až polovina všech obyvatel Evropy. V některých městech umíralo až 80 procent lidí. Na venkově chyběly ruce k práci, celé vesnice se vylidňovaly a zemědělská ekonomika se v mnoha oblastech prostě zhroutila.
Pole, která nikdo neobdělával, začala zarůstat. Přicházely mladé lesy, keře a byliny, vracela se divoká zvěř. Na první pohled to vypadá jako učebnicový příklad „návratu přírody" po ústupu člověka. Výzkum publikovaný v odborném časopise však ukázal pravý opak.
Jak pyl prozrazuje historii rostlin
Každá rostlina produkuje pyl, který se usazuje na dně jezer nebo ve vrstvách rašeliny. Postupně ho překrývají další sedimenty a vzniká přirozený archiv. Paleoekologové dokážou z takových „jader" vyčíst, jaké druhy rostly na daném místě před stovkami či tisíci lety.
Výzkumný tým shromáždil data z více než 100 lokalit po celé Evropě. Prostudoval vzorky zahrnující období od počátku našeho letopočtu až po dobu po černé smrti. To jim umožnilo sledovat, jak se měnil počet rostlinných druhů před pandemií, během ní i po ní.
Po dobu více než tisíce let druhů přibývalo
Analýzy odhalily zřetelný trend: od roku 0 přibližně do roku 1300 rostlinná rozmanitost postupně narůstala. Zvyšovala se v období rozmachu i pádu Římské říše, udržovala se na vysoké úrovni v raném středověku a v období vrcholného středověku dosáhla maxima.
V té době lidé intenzivně přetvářeli krajinu. Kácely se lesy, zakládala se pole, pastviny, sady, zahrady, stavěly se cesty. Z dnešního pohledu to spíše spojujeme s ničením přírody. Pylová data však naznačují něco složitějšího: v mnoha oblastech tyto přeměny vytvářely mozaiku stanovišť, ve které se dobře dařilo velkému množství rostlinných druhů.
Sto padesát let rostlinného úpadku
Zlom nastal s příchodem moru do Evropy v polovině 14. století. Přibližně od roku 1348 začaly křivky rostlinné rozmanitosti klesat. Tento pokles trval zhruba 150 let. Teprve když se populace začala obnovovat a zemědělství se vracelo na opuštěné pozemky, počet rostlinných druhů opět stoupl.
Nejsilnější úbytek rozmanitosti byl zaznamenán tam, kde se opustily zemědělské plochy a kde se územím nechalo „zdivočet". Naopak tam, kde zemědělství přetrvalo nebo se dále rozvíjelo, rostlinné bohatství často rostlo.
Proč opuštěná pole nebyla rájem pro přírodu
Současná představivost nabízí jednoduchý příběh: čím méně člověka, tím více divoké přírody. Data z období černé smrti to však nepotvrzují. Klíč spočívá ve struktuře krajiny.
Po prvních 1300 let našeho letopočtu bylo pro Evropu typické zemědělství založené na smíšených systémech. V jednom regionu vedle sebe fungovaly:
- malá orná pole s různými druhy obilovin a luskovin,
- louky a pastviny pro hospodářská zvířata,
- kousky lesa využívané výběrově,
- meze, křoviny a ladem ležící plochy plné planých rostlin.
To vytvářelo krajinu rozčleněnou na mnoho malých, navzájem odlišných útvarů. Každý útvar nabízel jiné podmínky: více slunce, stín, vlhko, suchou půdu, intenzivní pastvu nebo klid. Rostliny si v tom spleti nik nacházely své místo. Celé regiony tak vykazovaly bohatou druhovou pestrost.
Když po černé smrti lidé zmizeli, mnoho z těchto malých prvků zaniklo. Pole rychle zarůstala nejprve vysokými travami a keři, pak jednolitým mladým lesem. Krajina se stala jednotvárnější, méně „rozčleněnou". Ubylo lesních okrajů, mezí a úhorů — a právě tam se soustřeďuje obzvláště velké množství druhů.
Člověk jako spojenec rozmanitosti
Závěry výzkumu jsou odvážné: nárůst rostlinné rozmanitosti v Evropě po téměř dvě tisíciletí z velké části vyplýval z přítomnosti lidí a jejich tradičních hospodářských praktik. Nejde o intenzivní průmyslové zemědělství dnešního střihu, nýbrž o rozmanité a rozptýlené využívání půdy.
Lidé nemusí z krajiny mizet, aby se rostlinám dařilo. Právě jejich rozumná přítomnost často vytváří druhově nejbohatší ekosystémy.
Současné programy ochrany přírody se často zaměřují na omezení lidského vlivu, stažení se ze zemědělství a návrat k „divokému" stavu. V některých místech to dává smysl, ale v Evropě, kde krajinu po tisíce let formovaly zemědělské a pastevní aktivity, může taková strategie vyvolávat napětí.
Výzkum ukazuje, že v mnoha oblastech jsou přírodně nejbohatší území ta, která prošla dlouhou historií nízko-intenzivního smíšeného zemědělství. Jejich úplné „zdivočení" by mohlo nečekaně snížit počet druhů, jež si zvykly žít na pomezí polí, luk a lesů.
Příklady z jiných kontinentů
Podobné jevy lze pozorovat i mimo Evropu. Vědci popisují tzv. kulturní ekosystémy — místa, kde dlouhodobé tradiční hospodaření lidí vytvořilo stanoviště mimořádně bohatá na druhy.
| Region | Typ kulturní krajiny | Charakteristika |
|---|---|---|
| Severozápadní pobřeží Severní Ameriky | Zahradní lesy | Les formovaný domorodými komunitami, kde byly záměrně pěstovány a pečovány užitkové rostliny |
| Japonsko | Tradiční mozaiky polí a lesů v podhorských oblastech | Kombinace malých rýžových políček, stromových porostů a pastvin tvořící jemně členěnou krajinu |
| Havaj | Systémy plodin na svazích | Pásy podél svahů, kde vedle sebe existuje mnoho užitkových a planých rostlin |
Ve všech těchto případech právě přítomnost člověka — nikoli jeho absence — vybudovala složitá, druhově bohatá prostředí. Tam, kde tradiční zemědělské praktiky zanikají, ubývá také charakteristických rostlin a živočichů.
Co nás černá smrt učí v době průmyslového zemědělství
Dnešní zemědělství v mnoha oblastech vypadá úplně jinak než ve středověku. Dominuje monokultura: stovky hektarů jednoho druhu, minimum mezí, velmi intenzivní hnojení a chemická ochrana rostlin. Takový model skutečně výrazně ochuzuje přírodu.
Výsledky výzkumu černé smrti však ukazují, že ne každá zemědělská činnost působí na přírodu stejně. Krajina utvářená malými, rozptýlenými hospodářstvími, četnými úhory, stromořadími v polích a živými ploty může být plná života. Problémem se stává teprve krajní koncentrace a zjednodušení.
Zemědělská politika, jak v Česku, tak v celé Evropské unii, se stále častěji snaží k této intuici vrátit. Vznikají programy dotací za výsadbu stromů, nárazníkové zóny podél vodních toků, udržování mezí a výsevy kvetoucích pásů. Jsou to drobné prvky, ale dohromady vytvářejí prostor pro stovky druhů rostlin a opylovačů.
Co z toho plyne pro dnešní ochranu přírody
Závěry z analýz období černé smrti naznačují, že strategie ochrany je třeba volit pečlivěji. Na některých místech bude nejrozumnějším krokem obnova přirozených procesů a omezení lidské činnosti. Jinde bude lepším řešením podpora tradičního, málo intenzivního využívání půdy.
Velkou roli zde mohou sehrát místní venkovské komunity. Jejich znalost toho, jak se po generace kosily louky, pásl dobytek nebo pečovalo o sady, je nezastupitelná. Mnoho starých praktik, které byly léta považovány za „zastaralé", se dnes vrací jako spojenec biologické rozmanitosti.
Historie černé smrti také ukazuje, že příroda se ne vždy „vzpamatuje" tak, jak předpokládáme. Snížení lidského tlaku může vést k jednotvárnější krajině a úbytku druhů, pokud zanikají cenné mozaiky stanovišť. Pro ochranné politiky je důležité nikoli pouhé heslo „více divoké přírody", ale vědomé projektování krajiny — tak, aby bylo místo jak pro přirozené procesy, tak pro zemědělství, které neničí, ale spoluvytváří bohaté ekosystémy.
