Děti s vysokým intelektovým potenciálem ve škole
Do běžných tříd přichází stále více dětí s nadprůměrnými rozumovými schopnostmi. Jejich reakce na školní prostředí však vypadá úplně jinak, než bychom čekali od typických žáků.
Psychologové popisují velmi charakteristické chování těchto dětí během výuky. Nemá téměř nic společného s leností nebo „obtížnou povahou" — naopak, úzce souvisí s tím, jak mimořádně rychle pracuje jejich mozek a jak silně potřebují samostatnost.
Kdo jsou děti s vysokým intelektovým potenciálem
Děti označované jako vysoce intelektově nadané dosahují zpravidla hodnoty IQ nejméně 130. Často se o nich mluví jako o „malých géniích", jenže tento obraz bývá zavádějící. Nejde prostě jen o děti, které rychleji počítají nebo píší lepší slohové práce.
Psycholog Michael M. Piechowski již v 80. letech prokázal svým výzkumem, že jejich výjimečnost zasahuje hned několik oblastí současně: myšlení, emoce i představivost. Takovéto děti jsou zkrátka jiné ve více směrech najednou.
Čím se tito žáci liší od svých vrstevníků
Rozdíly nejsou jen ve školním výkonu. Projevují se i v každodenním chování, v přístupu k okolnímu světu a ve způsobu, jakým zpracovávají nové informace.
Mezi nejčastěji pozorované rysy patří:
- Kladou výrazně více abstraktních otázek než jejich vrstevníci — zajímají je témata, která ostatní děti jejich věku ještě vůbec nezaujala.
- Mají bohatší a intenzivnější emoční prožívání, které může okolí snadno splést s přecitlivělostí nebo impulzivitou.
- Jejich představivost pracuje na výrazně vyšší obrátky, což se ve třídě někdy projevuje jako roztržitost nebo nezájem.
Proč jim klasická výuka nestačí
Mozek nadaného dítěte zpracovává informace rychleji, než je průměrná hodina schopná nabídnout. Nuda je proto pro tyto žáky skutečným problémem — nikoli výmluva, ale konkrétní každodenní realita.
Když látku pochopí dříve, než učitel dopřednáší výklad, začínají hledat podněty jinde. Právě to okolí často mylně interpretuje jako nevhodné chování nebo nedostatek snahy.
Co tito žáci ve třídě skutečně nesnášejí
Odborníci se shodují na jedné věci: děti s vysokým potenciálem mají velmi nízkou toleranci vůči opakování toho, co již dávno ovládají. Neustálé procvičování zvládnuté látky je pro ně frustrující zážitek, který může postupně vyústit v odpor ke škole jako takové.
Potřebují prostor pro vlastní uvažování, složitější úkoly a možnost klást otázky bez omezení. Když jim tato možnost chybí, jejich potenciál se nevytrácí — jen se začne projevovat jinak, než si učitelé přejí.
