Nový superkontinent: návrat k jediné pevnině
Geologové předpovídají, že dnešní rozmístění kontinentů představuje pouhou krátkou epizodu v dějinách naší planety. Tektonické desky se nepřetržitě pohybují a míří k dalšímu obrovskému střetu, který současné kontinenty sloučí v jednu gigantickou pevninu. V tomto novém uspořádání by Francie mohla zaujmout mimořádně strategickou polohu – jak geografickou, tak klimatickou.
Přibližně před 200 miliony let existovala jediná rozlehlá pevnina obklopená oceánem. Postupem času se rozlomila na menší celky, které se dodnes vzdalují i srážejí. Tento pohyb nikdy nepřestane, i když je tak pomalý, že z pohledu jednoho lidského života zůstává zcela nepostřehnutelný.
Podle projekcí geologa Christophera Scotese se za přibližně 250 milionů let všechny dnešní kontinenty opět spojí. Na vědeckých mapách pak vyvstane jeden kolosální kontinent označovaný jako nová Pangia Ultima – superkontinent, který nahradí současné roztroušené pevninské masy.
Tektonické desky neznají pojem „stabilní mapa". Z geologického hlediska je dnešní tvar kontinentů jen jediný záběr z velmi dlouhého filmu.
V tomto scénáři Atlantský oceán jednoduše zmizí. Ameriky se postupně posunou směrem k Evropě a Africe, až nakonec dojde k jejich kolizi. Indický oceán se promění v rozlehlé, avšak uzavřené vnitrozemské moře obklopené územími, která dnes spojujeme s naprosto odlišnými klimatickými pásmy a kulturami.
Změní se prakticky vše, co dnes na mapách vidíme. Ostrovy a státy oddělené tisíci kilometry oceánu se stanou přímými sousedy. Podle geologických modelů:
- Kuba se spojí s územím dnešních Spojených států,
- korejský poloostrov bude stlačen mezi Čínou a oblastmi dnešního Japonska,
- Grónsko se přisune a „přilepí" ke Kanadě.
Pro budoucí obyvatele této planety by dnešní mapa mohla působit jako fantastická vize, stejně vzdálená od reality, jako nám připadají smyšlené světy ze sci-fi filmů.
Francie mezi Arktidou a severní Afrikou
V tomto budoucím uspořádání Země zaujme Francie zvláště pozoruhodné místo. Simulace pohybu tektonických desek naznačují, že oblast dnešního francouzského státu se posune výrazně na sever, do blízkosti dnešního polárního kruhu.
Středomořská pánev zároveň přestane existovat. Kolize tektonických desek způsobí stlačení a uzavření někdejšího prostoru mezi Evropou a Afrikou. To, co dnes známe jako oblíbené turistické moře a pobřeží, se promění v horské pásmo a pevniny s vzájemnými hranicemi.
Ve výsledku by území dnešní Francie mohlo sousedit nejen se Španělskem, Portugalskem či Itálií, ale také se zeměmi severní Afriky – mimo jiné s oblastmi odpovídajícími dnešnímu Maroku, Alžírsku a Tunisku. Takové sousedství zcela převrátí představu o „Evropě" a „Africe", které ztratí svůj současný geografický smysl.
V modelech Pangii Ultima se Francie ocitá v zóně, kde se střetává Evropa, dnešní severní Afrika a oblasti přesunuté z Atlantiku. Z geopolitického pohledu by šlo o křižovatku tří dávných kontinentů.
Extrémní klima superkontinentu
Takové uspořádání pevnin nepředstavuje jen proměnu politické mapy, ale také radikální klimatickou změnu. Výzkumy publikované v časopise Nature naznačují, že vznik jediné obrovské pevniny prudce zvýší vulkanickou aktivitu. Do atmosféry se tehdy uvolní obrovské množství oxidu uhličitého, což posílí skleníkový efekt.
Klimatické simulace jsou neúprosné:
| Parametr | Současnost | Za 250 mil. let (odhady) |
|---|---|---|
| Průměrné teploty na většině pevnin | 20–30 °C v obydlených pásmech | přes 40 °C na velké části superkontinentu |
| Vulkanická aktivita | rozptýlená na okrajích desek | výrazně zesílená, dlouhodobé emise CO₂ |
| Intenzita záření Slunce | 100 % dnešní hodnoty | přibližně 102,5 % dnešní intenzity |
| Vlhkost a srážky | různorodá pásma, četné mírné oblasti | rozšířené sucho a pustnutí vnitrozemí |
Superkontinent znamená, že obrovské oblasti leží daleko od oceánů. Vzduch je tam suchý, srážek je poskrovnu a extrémní vedra se stávají normou. K tomu přibývá Slunce svítící znatelně silněji než dnes, což teploty ještě dále vyžene vzhůru.
Podle vědců by takový souhrn faktorů mohl vést k vyhynutí většiny dnešních savců. Organismus zvyklý na určité teplotní rozmezí a přístup k vodě má jen omezené možnosti přizpůsobit se tak drasticky nepřátelskému prostředí.
Francie jako potenciální „klimatický azyl"
Ne všechny oblasti nového superkontinentu však budou stejně nehostinné. Simulace ukazují, že pásma ležící blíže severu, v sousedství dnešního polárního kruhu, by si mohla zachovat umírněnější klima. Bylo by tam chladněji, srážek by padalo více a šance na stabilní zásoby vody by byla větší.
Mezi tato privilegovaná místa by patřilo i území odpovídající dnešní Francii. Posunuté do vysokých zeměpisných šířek by nabízelo podmínky méně extrémní než středové oblasti superkontinentu.
Prognózy naznačují, že budoucí území Francie by mohlo patřit k hrstce míst vhodných pro relativně snesitelný život, vedle oblastí odpovídajících dnešnímu Portugalsku, částem Britských ostrovů a vybraným regionům severní Afriky.
Takový „klimatický azyl" by potenciálně znamenal:
- nižší průměrné teploty než ve zbytku superkontinentu,
- větší dostupnost sladké vody díky srážkám a sezónnímu ledu,
- podmínky umožňující produkci potravin a zachování složitých ekosystémů,
- šanci na přežití části druhů, které v extrémních zónách neobstojí.
Z pohledu velmi vzdálené budoucnosti tak Francie získává výjimečné postavení mezi hrstkou oblastí stále vhodných k životu. Pochopitelně hovoříme o tak obrovském časovém horizontu, že dnešní státy a hranice mohou dávno přestat existovat – avšak samotné geografické území zůstává pro osud života na planetě zásadní.
Proč jsou vědci schopni předpovídat pohyb kontinentů?
Možná vyvstává otázka: jak vůbec lze s určitou jistotou hovořit o tak vzdálených scénářích? Klíčem je pochopení toho, že tektonické desky se pohybují podle určitých zákonitostí, které lze měřit a modelovat.
Geologové čerpají z několika hlavních zdrojů dat:
- Satelitní měření – pomocí GPS navigačních systémů lze zjistit, že kontinenty se posouvají o několik centimetrů ročně.
- Záznamy v horninách – dřívější polohu pevnin prozrazují mimo jiné zkameněliny a směr zmagnetizování minerálů zachovaný při tuhnutí lávy.
- Numerické modely – počítače simulují chování tektonických desek na základě známých fyzikálních zákonů a struktury nitra planety.
Čím dále do budoucnosti, tím více nejistot – místní detaily budou jistě jiné. Přesto celkový trend sbližování kontinentů a vzniku superkontinentu je považován za velmi pravděpodobný v měřítku stovek milionů let.
Co nám tyto prognózy říkají o naší přítomnosti?
Ačkoli se scénář Pangii Ultima týká doby tak vzdálené, že ji lze jen stěží pojmout, nabízí zajímavý pohled na současné klimatické a environmentální změny. Ukazuje především, jak dynamická je naše planeta v geologickém měřítku a jak nepatrný zlomek tohoto procesu lidstvo vůbec pozoruje.
Je přitom důležité rozlišovat dvě časové škály. Na jedné straně stojí nesmírně pomalé pohyby tektonických desek a přirozené klimatické změny trvající desítky milionů let. Na straně druhé stojí prudké změny způsobené lidskou činností v průběhu pouhých několika desítek let. Ty druhé probíhají nesrovnatelně rychleji než kdykoli dříve v dějinách civilizace a právě s nimi se musíme vypořádat tady a teď.
Znalost budoucího superkontinentu pomáhá lépe pochopit, že Země nikdy nebyla „nastavena natrvalo". Mapy a hranice, na které jsme zvyklí, se v delším horizontu posouvají, mizí, vznikají nová horská pásma a moře. Co se jedné generaci jeví jako neměnné, je pro geologii pouhou chvilkou.
