Konkrétní číslo: v tomto věku se většina lidí cítí opravdu staří
Nejdřív přijdou první šedivé vlasy, pak lehké bolesti kolen a nakonec ta otázka: od kdy vlastně začíná stáří? Nejnovější průzkum ukazuje, že odpověď závisí hodně na tom, kolik vám je let – a čím starší jsme, tím víc tuto hranici posouváme dál od sebe.
Průzkum zahrnoval tisíc dospělých ve věku od 18 do 75 let. Cílem bylo zjistit, kdy lidé považují někoho za starého a kdy se sami začínají cítit „věkově". Výsledek je přitom docela jasný.
Průměrně až ve věku 69 let lidé připouštějí, že se mohou cítit staří.
To je výrazně později, než nastupuje běžný důchodový věk. V praxi to znamená, že odchod do důchodu v očích většiny lidí automaticky neznamená přechod do kategorie „starý člověk".
Zajímavé je i druhé číslo z jiného průzkumu, který zahrnoval 2 000 respondentů. Podle něj první fyzické a psychické příznaky stárnutí začíná většina lidí pociťovat zhruba kolem 49. roku života. Tělo tehdy vysílá varovné signály, ale myšlenka na to, být seniorem, je stále vzdálená.
Čím starší jsme, tím dál odsouváme začátek stáří
Průzkum velmi zřetelně potvrzuje jev dobře známý z každodenního života: hranice stáří se posouvá vpřed právě tehdy, když se k ní sami přibližujeme. Mladší lidé ji vidí mnohem dříve, starší ji naopak umísťují dál.
| Věk respondentů | Jak vnímají začátek stáří |
|---|---|
| 18–34 let | část se domnívá, že stáří začíná již okolo 50. roku života |
| 55–75 let | většina vidí stáří až od 71 let nebo ještě později |
| všichni respondenti | průměrně uváděný věk je 69 let |
U mladých dospělých je zřetelně patrný strach z překročení padesátky. Někteří z nich si myslí, že po tomto věku nastupuje „úpadek". Tento pohled ostře kontrastuje s odpověďmi lidí po padesátce, kteří své vlastní stáří situují mnohem později – často až po sedmdesátce.
Mozek funguje jako posuvník: s každým dalším rokem trochu posune hranici stáří dál, aby ji nemusel připínat sám na sebe.
Tento efekt je psychologicky pochopitelný. Málokdo chce přes noc přejít z kategorie „středního věku" do kategorie „starý". Často proto říkáme, že staří jsou ti, kteří jsou ještě starší než my – rodiče, sousedé, někdo ve věku našich prarodičů.
Bojí se lidé stárnout?
Slovo „stáří" nevyvolává jen myšlenky na vrásky. V odpovědích respondentů se opakovaně vracely dvě hlavní oblasti: způsob, jakým společnost nahlíží na starší lidi, a obava o zdraví.
Podle průzkumu se většina účastníků domnívá, že lidé ve vyšším věku jsou svým okolím nedostatečně oceňováni. Přestože trend body positive sílí, v médiích stále dominují mladší, vitální tváře bez viditelných známek věku. Senioři se v nich objevují převážně v kontextu nemocí, péče nebo finančních problémů.
Téměř 6 z 10 respondentů má pocit, že starší lidé nejsou respektováni tak, jak by si zasloužili, a že jsou do značné míry neviditelní.
Zdraví – největší zdroj obav
Když byli respondenti dotázáni, čeho se v souvislosti s věkem nejvíce obávají, opakovaně se objevovaly tři hlavní témata:
- ztráta soběstačnosti v každodenních činnostech,
- problémy s pohybem, například bolesti kloubů a omezená mobilita,
- potíže s pamětí a kognitivními funkcemi.
Zarážející je, jak málo respondentů věří ve vlastní zdravé „pozdní roky": pouze přibližně jedna pětina si myslí, že si ve vyšším věku udrží dobrou kondici. Taková nedůvěra v sebe samého výrazně ovlivňuje postoj ke stárnutí – pokud předem počítáme s nejhorším scénářem, je těžší vidět v přibývajících letech jakoukoli šanci.
Proč stáří v čase posouváme?
Část odpovědi má obranný charakter: nikdo nechce patřit do skupiny, kterou sám označuje za tu, která „opouští životní scénu". Existují však i konkrétnější důvody, proč mentální stáří přestává odpovídat věku v občanském průkazu.
Stále více lidí ve věku 60 a více let:
- cestuje místo toho, aby seděli doma,
- sportuje rekreačně – od nordic walkingu po posilovnu,
- učí se ovládat nové technologie a aktivně využívá internet,
- podporuje dospělé děti a vnoučata a plní v rodině důležitou roli.
To vše způsobuje, že obraz života po šedesátce přestává být spojován výhradně s nemocí a osamělostí. Pokud někdo pravidelně chodí do hor, má plány na příští roky, schází se s přáteli a cítí se potřebný, jen těžko se vejde do stereotypu „dědečka na lavičce".
Radost z věku: svoboda od práce a nové priority
Navzdory obavám spojeným s věkem vidí respondenti i světlou stránku dospívání. Značná část lidí přiznává, že se na další narozeniny těší z jednoho prostého důvodu – blíží se konec pracovní kariéry.
Přibližně 42 procent respondentů připouští, že ve stárnutí nacházejí pozitiva, protože ho spojují s okamžikem, kdy přestanou pracovat.
Bez každodenního shonu se častěji otevírá prostor pro koníčky, cestování a vztahy. Mnoho lidí tohoto věku si může poprvé po dlouhé době skutečně položit otázku, na co chtějí věnovat den, týden nebo rok – aniž by se museli přizpůsobovat firemnímu harmonogramu nebo školnímu rozvrhu dětí.
Jak naše přesvědčení zkracuje nebo prodlužuje „mládí"
Na to, kdy se začneme cítit staří, nemá vliv jen zdravotní stav, ale také přesvědčení opakovaná od útlého dětství. Pokud se v rodině často říká, že „po čtyřicítce je to už z kopce", je snazší do tohoto vzorce vstoupit. Na druhou stranu sportovní a aktivní babička dokáže zcela změnit představu teenagera o tom, jak vypadá člověk po sedmdesátce.
Psychologové upozorňují, že negativní stereotypy o seniorech fungují jako sebenaplňující proroctví. Člověk, který si opakuje „jsem už starý, nic se mi nechce", s větší pravděpodobností přestane sportovat, scházet se s lidmi nebo se učit nové věci. Výsledkem je rychlejší ztráta fyzické i mentální kondice, která jeho obavy jen potvrdí.
Naopak pozitivní přístup – spojený s reálnou péčí o zdraví – dokáže prodloužit období, kdy se cítíme relativně mladí, i když nám to kalendář nepotvrzuje. Pro mnoho lidí nakonec není nejdůležitější to, kolik let formálně mají, ale zda stále mohou samostatně rozhodovat o svém dni a zachovat si základní fyzickou zdatnost.
Změna pohledu na stáří může začít mnohem dříve, než naznačuje datum narození. Už ve třiceti nebo čtyřiceti letech stojí za to položit si několik jednoduchých otázek: jak chci fungovat po šedesátce, dělám dnes něco, co mi v tom pomůže, nebo téma pouze odkládám na neurčité „někdy". Z pohledu výsledků průzkumu je jedno jisté: to, kdy se budeme cítit staří, závisí ve velké míře nejen na datu v dokladu, ale také na našich volbách a postoji po celý dospělý život.
