Rodina nad tím často kroutí hlavou, pracovní kolegové považují herní konzoli za dětinství. Výzkumy ale ukazují něco jiného – dospělí hráči mají lepší duševní odolnost a zvládají stres efektivněji než většina jejich vrstevníků.
Generace dnešních čtyřicátníků vyrůstala s konzolemi Nintendo Entertainment System, Sega Mega Drive a prvními generacemi PlayStation. Pro mnoho z nich se ovladač v ruce stal stejně přirozeným nástrojem jako kniha nebo dálkový ovladač k televizi. Teď mají práci, děti, hypotéku a neustálý nedostatek času, přesto si každý večer najdou hodinu na oblíbenou hru.
Okolí bývá nemilosrdné: „Věnuj se něčemu pořádnému“, „hry jsou pro děti“. Přitom řada vědeckých studií naznačuje, že dospělí hráči jsou často psychicky lépe vybaveni k fungování v nejisté realitě. Nejde ani tak o zábavu samotnou, ale spíš o to, jaké psychické potřeby dokáže hra uspokojit. Moderní výzkumy ukazují, že klíčové není, jestli hraješ, ale proč hraješ a jak se při tom cítíš.
Co říkají vědecké studie o dospělých hráčích
Jednu z nejdůležitějších studií provedl Oxford Internet Institute. Vědci analyzovali reálná data ze serverů výrobců her, ne pouze dotazníkové odpovědi. Sebrali informace od několika tisíc dospělých hráčů titulů jako Plants vs Zombies: Battle for Neighborville nebo Animal Crossing: New Horizons. Průměrný věk účastníků se pohyboval kolem třiceti let, ve skupině však byli i starší hráči.
Výsledek byl dost překvapivý pro všechny, kdo ve hrách vidí především nebezpečí. S každou další deseti hodinovou porcí hraní během dvou týdnů zaznamenali malý, ale patrný nárůst duševní pohody. Jednodušeji řečeno: lidé, kteří hráli o něco víc, deklarovali průměrně lepší pocit. Jiné práce, ve kterých sledovali téměř čtyřicet tisíc dospělých několik týdnů, ukazují ještě něco dalšího. Samotný čas strávený před obrazovkou nemá magickou moc, ani destruktivní, ani spásnou.
Výrazné negativní důsledky se objevovaly až při extrémním hraní – téměř deset hodin denně. To se ale u lidí plně zapojených do práce a rodinného života stává jen zřídka. Psycholog Richard Ryan a jeho tým analyzují videohry v kontextu teorie sebeurčení. Tato koncepce předpokládá, že pro duševní zdraví jsou klíčové tři potřeby: kompetence, autonomie a vztahy.
Jak videohry naplňují základní psychické potřeby
Když je hra dobře navržená, dokáže tyto tři oblasti velmi silně stimulovat. Učíme se nové mechaniky, úroveň po úrovni se zlepšujeme, sami rozhodujeme, jakou cestou půjdeme, a v online režimech budujeme stálé týmy a známosti. Ryanovy studie ukazují, že právě míra uspokojení těchto potřeb nejlépe předvídá, jestli se daný člověk bude ke hře vracet a jak se při tom bude cítit.
Tři základní psychické potřeby, které hry naplňují:
- kompetence – pocit, že nám něco vychází a děláme pokroky
- autonomie – přesvědčení, že máme skutečný vliv na jednání a volby
- vztahy – zážitek sounáležitosti a součásti skupiny
- okamžitá zpětná vazba – ihned vidíš výsledek svého rozhodnutí
- jasně definované cíle – vždy víš, co máš udělat
- možnost opakování – můžeš to zkusit znovu jinak
- sociální interakce – spojení s přáteli i novými lidmi
- progrese – viditelný růst dovedností a schopností
Pokud během hraní cítíš uspokojení, schopnost jednat a spojení s ostatními, tvoje psychické baterie se spíš nabíjejí, než vybíjejí. Pro mnoho čtyřicátníků je krátká herní session jako mentální trénink po dni plném emailů, porad a stresu. Důležitý je také společenský rozměr. Hry s online režimy umožňují udržovat vztahy, které by se za normálních okolností dávno rozpadly.
Proč právě generace osmdesátých a devadesátých let má výhodu
Pro dnešní čtyřicátníky byla obzvlášť důležitá zkušenost s hrami starších generací. Málokdo si pamatuje, jak nemilosrdné dokázaly být starší tituly. Žádné automatické ukládání, omezený počet životů, hlášení game over po jediné chybě – to byla tvrdá škola odolnosti. Tento typ hraní naučil několik věcí, které se hodí daleko za hranicemi obrazovky.
Vědci z University of Oxford upozorňují na jeden klíčový faktor: míru. Když se hry stávají únikem před každým obtížným rozhovorem, povinností nebo zdravotním problémem, situace přestává vypadat dobře. Znepokojení by měly vzbudit třeba tyto signály: notorické odkládání práce nebo péče o děti kvůli jednomu dalšímu kolu, lhaní o čase stráveném u konzole, silná iritace když něco přeruší hraní nebo zanedbávání spánku, jídla a fyzické aktivity.
Většina dospělých hráčů ale zůstává daleko od takových extrémů. Berou hry stejně jako jiní kino, knihy nebo běhání – jako způsob odreagování a udržení duševní rovnováhy. Lidé po třicítce nebo čtyřicítce mají jen zřídka čas na mnohahodinové maratony u konzole. Častěji je to jedna, dvě hodiny večer, když děti už spí a emaily z práce na chvíli umlknou.
Kdy hraní pomáhá a kdy začíná škodit
Psychologie popisuje takový okamžik jako aktivní odpočinek. Mozek tehdy neleží ladem jako při bezmyšlenkovitém scrollování telefonu. Soustředí se na úkol, zkouší různé možnosti, reaguje na rychlé podněty. Z perspektivy nervové soustavy to trochu připomína trénink: vysoká koncentrace, jasný cíl, okamžitá zpětná vazba. Přátelé ze střední školy, bývalí spolubydlící, kolegové z předchozího zaměstnání – všichni se mohou pravidelně scházet na společných hraních, i když bydlí v různých městech nebo zemích.
Psychologové zdůrazňují, že vědomý přístup k hraní ho dokáže změnit v hodnotnou součást každodenní rutiny. Několik jednoduchých pravidel pomáhá využít hry ve svůj prospěch. Zavedení takových jednoduchých návyků dělá z hraní po čtyřicítce něco podobného jako pravidelné cvičení v posilovně, jen pro hlavu. Dává pocit schopnosti jednat, umožňuje odříznout se od záplavě povinností a při tom zkrátka dělá radost.
Jak hry pomáhají fungovat v nejisté době
Svět dospělých po čtyřicítce je plný proměnných: pracovní situace, rostoucí účty, zdraví rodičů, nároky kladené na děti. Hry dávají dnes vzácný pocit předvídatelnosti. Pravidla jsou jasná, cíle dobře určené a informace, jestli se něco povedlo, přichází okamžitě. Psychologové si všímají, že díky tomu je snazší přenést do běžného života návyk myslet v kategoriích zkusím to ještě jinak, místo jsem k ničemu.
Pro mnoho lidí jsou hry nejen odpočinek, ale také praktický kurz zvládání neúspěchu a stresu. Zajímavé je také to, že rodiče hrajíci po práci často lépe chápou, co u počítače dělají jejich teenageři. Snadněji stanovují pravidla, navrhují společné session a hraní se stává jednou z oblastí kontaktu místo důvodu ke hádkám. Čtyřicátník s ovladačem v ruce rozhodně nemusí být nezralý. Často je to někdo, kdo našel vlastní, docela účinný způsob nabíjení psychických akumulátorů, pěstování vztahů a tréninku vytrvalosti v časech, kdy nic není do konce jisté.
Stojí tedy za to vzít konzoli PlayStation, Xbox nebo Nintendo Switch jako něco víc než jen hračku. Pro generaci vychovanou na těchto zařízeních představují videohry legitimní způsob péče o duševní zdraví. Možná by stálo za úvahu dát této formě odpočinku prostor – alespoň dokud ti dělá dobře a nenarušuje ostatní oblasti života?
