Anglický kokršpaněl platí za rodinného a veselého psa, ale mnoho lidí se obává jedné věci: nebude tento pes neustále štěkat? Při výběru plemene bývá hlučnost stejně důležitá jako velikost nebo úroveň energie.
V případě kokršpaněla nejde jen o to, zda štěká, ale proč to dělá, v jakých situacích a zda se tento projev dá reálně zvládnout v normálním domě či bytě.
Anglický kokršpaněl patří k plemenům, která používají hlas ke komunikaci, ale obvykle ne k tomu, aby nepřetržitě „pořádali koncert“. Jde o citlivé psy, silně zaměřené na člověka, které štěkáním informují o emocích, změnách v okolí nebo o tom, že je něco znepokojilo.
Většina kokršpanělů spadá do kategorie „středně hovorných“ psů. Nejsou to mlčkové jako některá pohovková plemena, ale daleko jim je i k extrémně hlučným hlídacím psům. Problémy začínají v situaci, kdy majitel špatně čte jejich signály, nereaguje na ně nebo zcela nevědomě odměňuje štěkání pozorností či pohlazením.
Je anglický kokršpaněl hlučný pes?
Anglický kokršpaněl obvykle štěká z nějakého důvodu: z rozrušení, z potřeby varovat nebo z pocitu nejistoty, málokdy „jen tak pro zábavu“. Tato rasa velmi intenzivně prožívá setkání s lidmi. Návrat domácích, příchod hostů, pozvání ke hře – v těchto situacích mnoho kokršpanělů prostě nedokáže odolat několika hlasitým komentářům.
U štěňat je to obzvlášť viditelné. Malí pejsci často štěkají, když zkoumají nové prostory, reagují na každý zvuk a teprve se učí, kde probíhá hranice tolerovaného chování. S věkem tento nadbytek vokalizace obvykle slábne, pokud má pes zajištěnou odpovídající dávku pohybu, tréninku a aktivit zapojujících mozek. Přebytek energie bez ventilu se velmi snadno promění ve štěkání z frustrace.
Kokršpaněl jako „signalizátor“ – reakce na zvuky a pohyb
Anglický kokršpaněl má v genech bdělost vycházející z minulosti loveckého psa. Odtud přirozená sklonnost reagovat na tyto podněty:
- zvonek u dveří nebo domácí videotelefon
- zvuky na schodišti nebo za plotem
- zvířata na dvorku či v zahradě
- projíždějící auta nebo chodce za oknem
- cizí lidi u vchodu do domu
- holuby na balkoně nebo v okapech
Pro mnoho majitelů je to dokonce výhoda, protože pes včas „hlásí“, že se někdo blíží. Potíž nastává, když každý, i známý podnět, končí dlouhým, vyburcovaným štěkáním. Pokud majitel nereaguje, pes se rychle naučí, že to on „kontroluje situaci“, a samotné štěkání se pro něj stává odměnou – vybíjí emoce a dává mu pocit vlivu.
Pro citlivého psa, jakým kokršpaněl je, nedostatek porozumění a kárání za štěkání při cizích lidech rychle budují úzkost, a úzkost téměř vždy generuje ještě více hluku. To znamená, že špatná reakce majitele může problém jen zhoršit místo jeho řešení.
Vliv prostředí a způsobu života na štěkání
Na to, jak hlasitý bude konkrétní kokršpaněl, silně působí prostředí. V bytě u rušné ulice, v paneláku s tenkými stěnami a častými zvuky na chodbě bude mít pes výrazně více příležitostí reagovat hlasem. V klidném domě s předvídatelnou rutinou, dobře nastavenými procházkami a stálými pravidly bývá štěkání zpravidla znatelně méně.
Stručně řečeno: nejsou to jen geny plemene, ale i každodenní podmínky, množství podnětů, úroveň stresu a způsob výchovy rozhodují, zda se kokršpaněl stane „komentátorem“ každé situace, nebo spíše taktním pozorovatelem. Nadměrná energie bez ventilu se velmi snadno promění ve štěkání z frustrace.
Značnou roli hraje také správná socializace. Mladý kokršpaněl, který od štěněte má dobré zkušenosti s různými lidmi, místy a zvuky, reaguje štěkáním ze strachu nebo napětí mnohem méně. Pes, který většinu času tráví v jednom monotónním prostředí, může naopak hlasitěji protestovat proti každému „divnému“ podnětu.
Štěká anglický kokršpaněl v noci?
Noční štěkání nepatří k typickým rysům tohoto plemene, i když se stává, zvláště když pes:
- má málo pohybu a zaměstnání během dne
- je ponechán sám příliš dlouho a špatně snáší samotu
- má náhlou změnu rutiny – stěhování, nový člen domácnosti, rekonstrukce
- slyší neobvyklé zvuky, kterých si majitel nevšimne
- trpí úzkostí z odloučení nebo separační úzkostí
U starších kokršpanělů může mít náhlé noční štěkání zdravotní podklad, například poruchy mozkových funkcí spojené s věkem nebo problémy se smysly. Pokud pes, který dosud klidně prospal noci, náhle začne hlasitě reagovat bez zřejmého důvodu, stojí za to poradit se s veterinářem, než to odsoudíme jako čirou neposlušnost.
Většina případů nočního štěkání u kokršpanělů má však behaviorální příčinu. Nedostatek fyzické aktivity, nedostatečná mentální stimulace během dne nebo příliš mnoho spánku odpoledne mohou vést k tomu, že pes v noci prostě není unavený a vybíjí přebytečnou energii hlasem.
Dá se naučit kokršpaněla, aby štěkal méně?
Není možné vychovat psa úplně němého. Štěkání je pro něj přirozený způsob „řeči“. Lze však velmi výrazně omezit situace, kdy se dělá hlučno, a naučit psa uklidňovat se na signál majitele.
Účinné školicí metody se soustředí na otázku: z jakého důvodu pes právě teď štěká? Typické příčiny zahrnují explozi radosti při návratu a pozdravech a nadměrnou bdělost při zvucích a pohybu za dveřmi nebo oknem.
Práce majitele spočívá v kombinaci několika prvků: naučení příkazů typu „ticho“ nebo „klid“ v kontrolovaných podmínkách, odměňování psa za chvíle, kdy sám mlčí a uklidňuje se, změně rutiny tak, aby pes měl více fyzické a mentální aktivity, omezení situací, kdy se štěkání „vyplácí“ – například neotevíráme dveře ve chvíli, kdy pes štěká na plné obrátky.
Přísnépotrestání za štěkání, zvyšování hlasu nebo averzní obojky obvykle jen eskalují problém. Kokršpaněl je silně emocionální plemeno – stres zvyšuje napětí a napětí zase vyvolává ještě více vokalizace. Mnohem lepší je pozitivní posílení klidného chování a postupné vytváření nových asociací s podněty, které dříve vyvolávaly štěkání.
Co by měl vědět budoucí majitel kokršpaněla o jeho hlasu?
Kdo zvažuje kokršpaněla, měl by přijmout jednu věc: je to emocionální pes, který bude mít co „říct“. Několik zaštěkání při pozdravu, reakce na zvonek, komentář ve frontě u veterináře – to je spíš norma než výjimka.
Zároveň tatáž citlivost, která způsobuje, že se kokršpaněl snadno rozčílí, mu pomáhá rychle se učit. Správně vedený, dobře socializovaný a denně vyběhaný pes tohoto plemene opravdu dokáže fungovat v bytě v paneláku, aniž by se proměnil v poplašnou sirénu. Hranice mezi příjemně „povídavým“ čtyřnožcem a obtížným hlučným psem závisí především na důslednosti a uvědomělosti majitele.
Pro mnoho lidí se přirozená expresivita kokršpaněla časem stává jeho největším kouzlem. Díky ní lze snadno „číst“ náladu psa: je vidět, kdy se raduje, kdy se něčeho bojí a kdy se snaží upoutat pozornost. Porozumění těmto signálům a reakce na ně ve správný okamžik pomáhá nejen omezit hluk, ale také vybudovat s psem vztah založený na důvěře, a ne na neustálém utišování.
