Večer v samoobslužné pokladně u Lidlu na sídlišti probíhá dobře známé divadlo. Někdo hledá levnější šunku, jiný počítá v duchu, jestli mu stačí na prací prášek a mléko, zatímco mladý pár vytahuje z peněženky poslední bankovky. Z reproduktoru v pozadí zní reklama banky o „budoucnosti, kterou si zasloužíš“.
Někdo si povzdechne: „Jaká budoucnost, člověče, když musím přežít do první…“ Nikdo nemluví o doplňkovém penzijním spoření ani o doplňkovém důchodovém spoření. Málokdo vůbec tuší, jaký je letos limit příspěvků. Když se zeptáš kamarádů u piva, většina mávne rukou: „To je pro ty, co mají z čeho odkládat.“ A pak najednou všichni zmlknou, když padne jedna nepříjemná otázka: „A co bude, až státní důchod vystačí jen na nájem?“
Proč limity DPS a DZP zůstávají jen na papíře
Většina Čechů se nikdy ani nepřiblíží k hornímu limitu příspěvků na doplňkové penzijní spoření a doplňkové důchodové spoření, přestože z finančního hlediska je to skoro jako nevyzvednutá výplata. Nejde jen o výši příjmů, i když ta samozřejmě hraje svou roli. Jde o něco hlubšího: o návyky, emocional a to, jak přemýšlíme o budoucnosti. Pro mnoho z nás je perspektiva důchodu tak abstraktní, že prohrává se slevou na pizzu tady a teď. Všichni známe ten moment, kdy si slíbíme „od příštího měsíce odkládám“, a pak se vrátí inflace, účty a běžný život.
Podle údajů České národní banky jen malá část lidí s penzijním připojištěním nebo doplňkovým důchodovým spořením se fakticky blíží k plnému ročnímu limitu. Zbytek odvádí pár stovek korun, někdy tisíc, pak má pauzu na rok nebo dva. Vezměme si příklad třicetiletého Tomáše z Prahy: pracuje v IT, vydělává slušně, má penzijní připojištění několik let. V teorii by mohl bez problémů naplňovat limit, ale odvádí dvě tři stovky měsíčně „aby tam něco bylo“. Zbytek spolknou dovolené v Chorvatsku, výměna telefonu, nájem bytu. Ne proto, že by byl lehkomyslný. Spíš proto, že mu nikdy nikdo jednoduchým způsobem neukázal, kolik reálně ztrácí na daních tím, že nevyužívá plný limit.
V pozadí působí mechanismus, který není vidět pouhým okem. Výše ročního limitu – několik nebo deset tisíc korun – zní jako něco obrovského, hned se spojuje s odříkáním. Mozek vidí celek, nevidí měsíční kousky po třech pěti stovkách. K tomu přistupuje nedůvěra k důchodovému systému po historii transformovaných fondů. Mnoho lidí hází penzijní připojištění, doplňkové spoření, zaměstnanecké fondy a českou správu sociálního zabezpečení do jednoho pytle s nápisem „stejně to seberou“. Řekněme si upřímně: málokdo čte smlouvy fondů a zákony o daních při nedělní kávě. Snazší je kliknout na meme o „důchodu dvanáct korun“ než v klidu spočítat, jaký smysl mají tyto limity.
Nevyužíváme je, protože nás nikdo nenaučil myslet v limitech
Nejjednodušší metoda, která reálně pomáhá přiblížit se k limitu DPS či DZP, začíná ne v bankovní aplikaci, ale v hlavě. Místo toho, abys koukal na roční limit, vyplatí se ho rozdělit na malé, předvídatelné kroky. Když limit činí deset patnáct tisíc ročně, najednou zjistíš, že mluvíme asi o čtyřech šesti stovkách měsíčně. Pořád hodně, ale už spíš z kategorie „možná to jde upchat“ než „nereálný sen“. Pak přichází druhý krok: automatizace. Nastavíš trvalý příkaz v den výplaty a vnímáš ho jako pojistné, účet, něco, o čem se nediskutuje.
Nejčastější chyba je uvažování: „Až budu mít přebytek, pošlu něco na penzijko.“ Takový přebytek samozřejmě nepřichází. Sežere ho život, spontánní výdaje, inflace, nové boty pro dítě. Lidé se kvůli tomu cítí provinile, takže odkládání se spojuje s neúspěchem, ne s něčím, co dává klid. Proto řada lidí rezignuje hned na startu. A přitom lze přistoupit mírněji: začít se stovkou dvěma, pocítit, že je to reálné, a teprve pak šroubovat částku nahoru. Taková malá výhra najednou otevírá hlavu: „Hele, to vůbec nebolelo.“
Jak mi kdysi řekl poradce, který sám odkládal přes penzijní připojištění od studií: „Lidé si myslí, že musíš být bohatý, abys využíval limit. A často je to naopak – to využívání limitu po letech z tebe udělá někoho bohatšího.“ V pozadí jsou ještě tři tiché překážky, o kterých málokdo mluví přímo:
- chybí jazyk – termíny jako „daňový štít“ zní chladně a úředně
- chybí vzor – rodiče nás obvykle neučili, jak funguje penzijní připojištění, protože to sami neměli
- únava z každodennosti – po celém dni práce nemá nikdo sílu přemýšlet o pětašedesátém roce života
- zahlcení informacemi – agresivní reklamy slibující rychlé zisky přebíjejí klidné, dlouhodobé limity
Pokud k tomu přidáme šum informací a reklamy agresivně prodávající rychlé zisky, není divu, že klidné, dlouhodobé limity prohrávají boj o naši pozornost.
DPS a DZP jako předplatné na budoucnost, ne matematika pro experty
Nejsnáze začneš využívat limit, když na něj přestaneš koukat jako na úřední paragraf a začneš na něj jako na něco v rodu soukromého předplatného na klid. Funguje prostý systém: vyber si, který účet budeš upřednostňovat – pro jedny bude doplňkové důchodové spoření s daňovou úlevou, pro jiné flexibilnější penzijní připojištění – stanovíš reálnou měsíční částku a zapíšeš ji do rozpočtu hned vedle účtů. Ne jako „snad se povede“, ale jako pevnou položku. To je ten nenápadný okamžik, kdy začíná skutečné zvykání si na budoucí důchod. Limit hned nenaplníš, ale krok za krokem se k němu můžeš přiblížit.
Stojí za to také přijmout, že budou horší měsíce: nemoc, nečekaný výdaj, ztráta práce. Tehdy řada lidí spadne do pasti „zmrazení“ účtu na roky: když jsem letos neodvedl tolik, kolik jsem chtěl, tak „už po tématu“. Tohle není závod, kde prohrané kolo škrtá výsledek. Víc to připomína mnoholetý seriál, ve kterém máš právo na slabší díly, jen když celek drží směr. Jedna z osvobozujících myšlenek zní: můžeš se k odkládání vrátit kdykoli, bez studu, bez vysvětlování komukoli.
Pět věcí, které by ti měly být jasné už dnes
„Nemusíš být finanční ninja, abys měl penzijní připojištění nebo důchodové spoření“ – stačí prostý plán a vytrvalost, ne doktorát z ekonomie. „Lepší odkládat málo a dlouho než hodně po jedno období“ – pravidelnost odvede víc práce než ideální načasování trhu. „Limit je strop, ne povinnost“ – to je orientační cíl, ne klacek na mlácení po hlavě, že se to nepovedlo. „Každý příspěvek kupuje kousek budoucího klidu“ – částka na obrazovce znamená především méně strachu za dvacet třicet let. „Systém to za tebe neudělá“ – i ta nejlepší daňová úleva nic neznamená, když účet stojí prázdný.
Když se díváš na limit takhle, přestává být suchou cifrou z vyhlášky ministerstva a stává se něčím, co v praxi mění tvou pocitovou jistotu. Někdy stačí jeden rozhovor s někým, kdo vytrvalě odvádí už deset let, abys viděl rozdíl mezi „každý rok tam něco hodím“ a „každý rok mám plán“. Nejedná se o matematiku pro odborníky. Jsou to rozhodnutí, která může udělat každý – zaměstnanec továrny v Olomouci, zdravotní sestra v Brně nebo projektový manažer v Praze.
Co s touto znalostí uděláme za pět, deset, dvacet let
Když mluvíš s lidmi po padesátce, čím dál častěji zazní tatáž věta: „Kdybych před dvaceti lety věděl to, co vím dnes…“ A vůbec nejde o velkolepé investice do bitcoinu nebo zlata. Nejčastěji jde o obyčejné, nudné penzijní připojištění a doplňkové spoření, které bylo možné trpělivě živit malými částkami. Při pohledu na statistiky je snadné mávnout rukou: „Většina stejně nikdy nevyužije limit.“ Možná právě tady se skrývá otázka, kterou by si každý z nás měl položit v tichosti: chci být v té většině?
Nemusíš hned měnit celý život. Někdy stačí jedna velmi konkrétní akce: zjistit, jestli vůbec máš založené penzijní připojištění nebo doplňkové spoření, podívat se, kolik činí letošní limit, rozdělit ho dvanácti a zeptat se: „Je to částka, kterou jsem schopen vnímat jako účet za budoucnost?“ Pokud odpověď zní „ne“, možná stojí za to slíznout z ideálu a zkusit to s polovinou té sumy. Nebo s jednou čtvrtinou. Nikdo ti nevěnčí medaili za plný limit. Místo medaile je něco jiného: rostoucí pocit, že v této velmi nejisté realitě máš alespoň v jedné oblasti plán.
Nevíme, jak bude vypadat důchodový systém za dvacet, třicet let. Víme jedno: každý rok, ve kterém limit DPS a DZP zůstává nevyužitý, je rokem, kdy část tvých peněz pracuje hůř, než by mohla. Pro jedny to bude maličkost, pro jiné rozdíl mezi stářím počítaným „od návštěvy do návštěvy v lékárně“ a klidným výběrem: chci dnes být s vnuky, nebo chci ještě poznávat svět. Otázka tedy nezní „mám na odkládání“. Spíš: „na co vlastně chci pracovat po všechny ty roky?“
