Archeologové po celá léta věřili, že extrémní formy pokání v raně křesťanských klášterech praktikovali výhradně muži. Nová analýza bílkovin ze zubní skloviny prokázala opak.
Byzantský klášter z 5. století nabízel dostatek prostoru pro duchovní život, ale jedno pohřebiště vynikalo nad ostatní. Izraelští archeologové na místě zvaném Khirbat el-Masani, pár kilometrů od Jeruzaléma, odkryli v roce 2012 pozůstatky rozsáhlého klášterního komplexu. Kromě základů kostela a obytných budov našli několik hrobů, z nichž jeden ihned přitáhl pozornost.
V kamenné hrobce spočívala kostra ovinutá těžkými železnými řetězy. Kovové obručí obepínaly krk a předloktí, celá konstrukce vážila desítky kilogramů. Stopy na kostech naznačovaly, že osoba je nosila za života, dlouhodobě a bez přestávky. Jednalo se o klasickou, extrémní formu askeze známou z popisů křesťanských autorů pozdní antiky. Výzkumníci okamžitě předpokládali, že jde o mnicha, neboť v byzantské literatuře se objevují popisy mužů úmyslně přikovaných ke skalám nebo zatížených železem, kteří měsíce či roky setrvávali v modlitbě.
Pokud jste zvyklí na archeologické zprávy o řeholnících, tento nález vás nejspíš nepřekvapí. Až dosud. Kostra z Khirbat el-Masani je totiž prvním známým případem, kdy materiál skeletu s tak drastickými známkami umrtvování patřil ženě, nikoli mnichovi. A stačil k tomu jediný zub.
Proč všichni po celá léta věřili, že jde o muže
Stanovení pohlaví skeletu běžně vychází z tvaru pánve a lebky, případně z analýzy DNA. V případě pohřbu pod Jeruzalémem vědci narazili na problém. Kosti byly silně poškozené vápnitým podložím, což znemožnilo spolehlivé posouzení morfologie. Pokus o analýzu DNA skončil nezdarem, genetický materiál byl příliš degradovaný.
Po více než deset let tak tento hrob v odborných publikacích figuroval jako příklad radikální zbožnosti mnicha, ačkoli v kolonce „pohlaví“ zůstalo opatrné „neurčeno“. Teprve rozvoj nových vyšetřovacích metod umožnil vrátit se k záhadě a najít odpověď.
Výzkumníci dlouho neměli k dispozici techniku, která by dokázala přesně určit pohlaví i u silně poškozených koster. Klasické anatomické metody selhávaly, molekulární genetika nebyla použitelná. Proto převládalo přesvědčení založené spíše na předpokladech a historických textech než na důkazech.
Jeden zub odhalil pravdu o ženě v řetězech
Mezinárodní tým badatelů se rozhodl použít metodu, která se do standardu archeologie dostává teprve v posledních letech. Jde o analýzu bílkovin přítomných ve sklovině zubů, konkrétně takzvaného amelogeninu, spojeného s pohlavními chromozomy.
U jedinců s chromozomy XY vznikají dvě varianty amelogeninu, kódované chromozomem X a chromozomem Y. U osob s chromozomy XX sklovina obsahuje pouze variantu svázanou s chromozomem X. Důležité je, že tyto bílkoviny vydrží tisíce let, i tam, kde DNA již dávno podlehla rozpadu.
Vědci izolovali bílkoviny ze skloviny a zkoumali je pomocí hmotnostní spektrometrie. Výsledek byl jednoznačný: ve vzorcích se objevoval pouze profil odpovídající osobě se dvěma chromozomy X. Pochybnosti o interpretaci prakticky zmizely, protože metoda popsaná podrobněji v literatuře kolem roku 2017 poskytuje srovnatelnou jistotu jako testování DNA, je-li to možné.
Analýza jediného zubu prokázala přítomnost výlučně ženské varianty amelogeninu, což znamená, že těžké řetězy nosila žena ve věku přibližně dvacet až čtyřicet let. Pro archeologii to znamená revoluci v pohledu na roli žen v byzantských klášterech.
Co kosti vypovídají o životě ženy z Khirbat el-Masani
Ačkoli kostní soustava byla poškozená, badatelům se podařilo zjistit několik důležitých detailů. Žena zemřela mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Na kostech nebyly zjištěny výrazné stopy nemocí, které by ji mohly usmrtit. Zato byly zřetelně vidět následky dlouhodobého zatížení krční páteře a předloktí.
Jemné deformace a mikrotraumata na těchto úsecích skeletu odpovídají scénáři, kdy těžké železo spočívá na těle měsíce, možná roky. Nešlo o krátkodobý trest ani dočasné pokání, ale stálou součást životního stylu, radikální formu zbožnosti praktikovanou každý den.
Místo pohřbení v rámci klášterního areálu naznačuje vysoký duchovní status. Kdyby šlo o trest za prohřešek nebo o výjimečnou sankci, tělo by pravděpodobně spočinulo mimo posvátný prostor. Řetězy zde zjevně nevyjadřovaly vinu, ale naopak extrémní oddanost.
- Místo: Khirbat el-Masani, několik kilometrů od Jeruzaléma
- Období: 5. století, doba byzantské nadvlády
- Pohlaví zemřelé: žena, určeno díky bílkovinám zubní skloviny
- Věk v okamžiku smrti: zhruba dvacet až čtyřicet let
- Výjimečný rys hrobu: masivní železné řetězy na krku a předloktí
- Stav kostí: poškozené vápenatým podložím, ale s viditelnými stopami zatížení
- Metoda analýzy: hmotnostní spektrometrie amelogeninu
- Výsledek: přítomnost pouze ženské varianty bílkoviny
Byzantské askeze žen existovaly dosud jen v životopisech světic
Písemné prameny z té doby zmiňují ženy, které si zvolily radikální duchovní cestu. V životopisech svatých se objevují postavy jako Marie Egyptská nebo Pelagie z Antiochie, extrémně přísné k sobě samým, žijící v ústraní, někdy dokonce vydávající se za muže, aby se mohly připojit ke klášterní komunitě.
Tyto příběhy badatelé často chápali jako texty s moralizujícím charakterem, plné nadsázky a postrádající pevné zázemí v archeologickém materiálu. Chyběly fyzické stopy toho, že ženy skutečně praktikovaly tytéž formy sebeumučení jako mniši: víceleté posty, izolaci nebo právě nošení železných řetězů.
Hrob ze strany Jeruzaléma představuje chybějící článek mezi literárními popisy svatých žen a skutečným životem klášterních komunit. Nález z Khirbat el-Masani přímo ukazuje, že také žena mohla plnit roli radikální asketky, akceptované a pravděpodobně ctěné v řeholní společnosti.
Samotná skutečnost, že byla pohřbena v areálu náboženského komplexu, svědčí o úctě, kterou k ní měli současníci. Výzkumníci z Izraele a mezinárodních institucí se shodují, že takový způsob pohřbu nebyl běžný a vyžadoval souhlas komunity.
Jak nové metody mohou změnit obraz role žen v historii
V mnoha byzantských nekropolích archeologové narážejí na skelety s příznaky trpělivě snášeného utrpení: stopy po řetězech, deformace vyplývající z dlouhého klečení, známky extrémního podvýživy. V praxi naprostou většinu takových pohřbů přisuzovali mužům „ze zvyku“, protože texty a tradiční představy se soustředily na mnichy.
Metoda analýzy bílkovin skloviny dnes umožňuje ověřit tyto předpoklady. V případě pozůstatků se silně poškozenou DNA nebo nejednoznačnou stavbou skeletu mohou badatelé přesně stanovit pohlaví s využitím fragmentu jediného zubu. To otevírá cestu k opětovnému popisu mnoha hrobů z dřívějších výzkumů.
Univerzity v Izraeli, Spojených státech a Evropě dnes disponují laboratořemi schopnými provést tyto rozbory rutinně. Odborníci na byzantskou historii doufají, že se podaří revidovat desítky starších nálezů a odhalit další ženy, které hrály výraznější roli v duchovním životě, než se dosud myslelo.
Co znamená objev pro pochopení byzantské zbožnosti
Historie této řeholnice – neboť ji dnes nejrozumněji tak označit – nutí historiky ke korekci představ o duchovním životě v pozdní antice. Vypadá to, že ženy nejen podporovaly kláštery jako fundátorky či sestry vedoucí domácí práce, ale také přijímaly krajní formy odříkání údajně vyhrazené mužům.
Těžké řetězy nošené celá léta musely znamenat projev krajního oddání. V klášterním prostředí taková postoj pravděpodobně vzbuzoval respekt a možná přitahoval poutníky, kteří doufali v modlitbu „svaté za živa“. Hrob pod Jeruzalémem nejspíš není výjimkou, ale prvním rozpoznaným případem většího, dosud špatně viditelného jevu.
Pro současné čtenáře může praxe umírňování připadat nesrozumitelná, dokonce šokující. V reáliích té epochy však představovala jeden z dostupných způsobů vyjádření radikální duchovní svobody, a to i pro ženy, které v jiných oblastech života měly omezené možnosti působení. Vědci ze světových institucí zdůrazňují, že byzantská společnost byla složitější, než naznačují klasické učebnice.
Z pohledu vědy tento příběh dobře ukazuje, jak nové laboratorní techniky dokážou změnit staré vyprávění. Jeden zub z malého kláštera u Jeruzaléma nejen vrátil jméno bezejmenné asketce, ale také umožnil lépe pochopit míru zapojení žen do náboženského života v byzantské éře. Je to signál pro archeology, aby se vraceli k dřívějším nálezům s novými nástroji a otevřenější myslí.
