Lidstvo se nedělí jen na ty s penězi a bez nich. Podstatně větší rozdíl existuje mezi těmi, kdo se od dětství učili přizpůsobovat systému, a těmi, kterým rodiče ukázali, že systém se může přizpůsobit jim.
Ve společnosti vznikly dva tábory, které nejsou definované výší účtu v bance. První skupinu tvoří lidé, jimž okolí od malička nahrazovalo problémy a povzbuzovalo je, aby hlasitě říkali své potřeby. Druhou skupinou jsou ti, kteří přežití vděčí tiché poslušnosti, poddajnosti a schopnosti prostě vyčkat. Obě skupiny mají své důvody – obě totiž dostaly v dětství naprosto reálný obraz toho, jak fungují instituce, škola nebo zaměstnání.
V mnoha rodinách děti od mala slyší věty jako „když ti něco nevyhovuje, řekni to“, „ozvi se učiteli“, „máš právo se ptát“. Rodiče volají třídní učitelce, vyjednávají termíny, podávají reklamace, domlouvají návštěvy u lékařů a očekávají, že systém se jim přizpůsobí. Dítě to vstřebává jako vzduch – začína předpokládat, že když otevře ústa, něco se stane. V jiných domácnostech platí úplně odlišný návod na život: „nevystrkuj hlavu“, „neznervózňuj šéfa“, „buď vděčný, že tě vůbec vzali“. Tam student nezpochybňuje rozhodnutí učitele, pacient nediskutuje s lékařem a zaměstnanec bere přesčasy bez jediného slova. Dítě se učí, že bezpečí spočívá v přizpůsobení, ne v kladení podmínek.
Největší propast nevede po ose příjmů, ale po ose očekávání: má se realita ohýbat podle mě, nebo já podle ní? Nejde o inteligenci ani o „charakter“. Jde o to, jaký psychický software byl nahrán do hlavy a těla v prvních letech života.
Jak výchova programuje pocit, že máš vliv na své okolí
Sociologové už roky popisují dva styly výchovy, které jsou obzvlášť dobře viditelné ve vyspělých zemích, ale najdeme je bez problémů i v Česku. První styl lze nazvat „trénink na instituce“ – dítě chodí na kroužky, má diář, rodič mluví s učiteli jako s partnery, povzbuzuje k kladení otázek, vysvětluje, jak psát emaily, jak podávat odvolání, jak vyjednávat známky nebo termíny. Druhý styl zní „hlavně ať roste“ – je tam láska, jídlo, střecha nad hlavou, jasná pravidla doma, ale škola, úřady nebo doktoři jsou svatí. Do institucí se nevstupuje s výhradami, ale s čepicí v ruce.
Výsledek? Dvě naprosto odlišné dospělé osoby. Jedna v ordinaci lékaře řekne: „chci si promluvit o jiné léčbě“. Druhá přijme první recept a odejde, i když uvnitř cítí, že tady něco nesedí. Výzkumy sociální mobility ukazují, že výš se šplhají obvykle ti, kdo věří, že změna je možná a že se o ni vyplatí přihlásit. Jenže tahle víra nespadne z nebe. Rodiče jedněch je nastavují na úspěch: „zkus to, maximálně ti odmítnou“. Rodiče druhých dobře vědí, jak končí konflikt s úřadem, a proto dítě učí opatrnosti. Obě strategie dávají smysl, když se podíváme na jejich zkušenosti.
Badatelé zjistili, že tento rozdíl ve výchově má dlouhodobý dopad na schopnost orientovat se v byrokratických strukturách, zdravotnictví i na pracovním trhu. Lidé vychovaní k asertivitě přirozeně očekávají, že jejich hlas bude vyslyšen. Naopak ti druzí vstupují do každé instituce s předpokladem, že musí být vděční za jakoukoliv pozornost.
Tělo si pamatuje společenskou třídu
Psychologické rozdělení rychle přechází do biologie. Dlouhodobý stres, finanční nejistota a neustálé přizpůsobování zanechávají stopy v organismu. Studie ukazují souvislost mezi těžkým dětstvím v nižší společenské třídě a změnami na srdci v dospělosti. Nejde o metaforu zlomeného srdce, ale o naměřený rozdíl ve stavbě a práci svalu. Stálý boj o přežití znamená vyšší hladinu kortizolu, zánětlivých stavů, poruch spánku. Organismus se učí žít v režimu „poplach“.
Děti, které od mala vnímají napjatou atmosféru, nepředvídatelné účty, obavy rodičů před šéfem či úředníkem, často vstupují do dospělosti s tělem nastaveným na trvalou bdělost. To jsou právě ti, kdo se naučili „nepřekážet“, „neobtěžovat“. Nakonec za to platí zdravím. Rozdíl v energii mezi postojem „svět je pro mě“ a „musím se ohýbat“ není jen motivační. Je to rozdíl v míře vyčerpání organismu.
Osoby vychované v větším pocitu bezpečí mají obvykle nižší základní stres. Snadněji riskují, mění práci, požadují lepší podmínky. Prostě na to mají sílu. Lékaři z kardiologických klinik pozorují, že pacienti z méně privilegovaných rodin přicházejí s komplikacemi dříve a častěji – ne kvůli genetice, ale kvůli desetiletím akumulovaného stresu.
Proč se na vrchol častěji dostávají ti, kdo se „cítí jako doma“
Ve firmách, na úřadech a v organizacích je velmi výrazně vidět, kdo se od dětství cítil jako doma v institucích. Jsou to ti, kteří bez zaváhání se ujmou slova na poradě, nebojí se říct „myslím si, že…“, ptají se na zvýšení platu, vstupují do otevřených sporů a přitom vypadají klidně a jistě. Nábory a povýšení zvýhodňují takové postoje, protože se snadno zaměňují s „přirozeným leadershipem“.
Kandidát vychovaný v rodině, která nakládala se školami, lékaři a úřady jako s partnery, vypadá na pohovoru jako někdo odvážný, kompetentní, prostě „stvořený k vedení“. Někdo, kdo celý život trénoval přizpůsobení a nezpochybňování, vedle něj často působí nejistě, málo angažovaně, i když může mít větší znalosti a dovednosti. Systém odměňuje to, co zná: sebevědomí, expresi, asertivitu. A jelikož tyto vlastnosti častěji vyrůstají v domácnostech s vyšším statusem, třídní výhoda se mění na „osobnost“ a posléze na vedoucí pozice. Nikdo neřekne: „povýšili jsme ho, protože vyrostl v privilegovaném prostředí“. Spíš: „on má to něco“.
- Jistý hlas a přímý pohled na pohovorech
- Schopnost bez ostychu požádat o zpětnou vazbu
- Používání odborného žargonu jako přirozeného jazyka
- Navazování neformálních kontaktů s nadřízenými
- Veřejné prezentování vlastních úspěchů
- Otázky na kariérní růst hned při nástupu
- Vyjednávání benefitů před podpisem smlouvy
- Vstup do diskusí se staršími kolegy bez pocitu podřízenosti
Jak technologie tento předěl ještě posilují
Do hry navíc vstupují algoritmy a digitální platformy. Automatizované nábory se učí z toho, koho zaměstnávali dříve. Pokud dosud přijímali hlavně absolventy určitých vysokých škol s konkrétním stylem psaní životopisů a motivačních dopisů, systém začne tyto rysy považovat za ukazatel „dobrého kandidáta“. Nevidí, že to jsou také signály společenské třídy.
Sociální média zvýhodňují postoje typické pro osoby vychované v přesvědčení, že jejich hlas je důležitý. Algoritmy posilují sebevědomý obsah, silná stanoviska, sebepropagaci. Kdo se od dětství učil, že nestojí za to „dělat povyk“, bude méně publikovat, častěji mazat napsané příspěvky, přidávat výhrady ve stylu „možná se pletu, ale…“. Stroji to vypadá jako málo atraktivní obsah – a jde ke dnu.
K tomu přistupuje gig economy: aplikace pro přepravu osob, rozvoz jídla, mikrozakázky. Vytvářejí je hlavně ti, kdo se naučili, že systém lze projektovat podle sebe. Využívají je z velké části ti, kdo se naučili přizpůsobovat se cizím pravidlům. Jedni jsou tvůrci pravidel, druzí vykonavateli s omezeným prostorem pro vyjednávání. Vývojáři z technologických firem v Praze nebo Brně málokdy zažili situaci, kdy museli celý den čekat na zakázku v aplikaci a doufat, že algoritmus bude příznivý.
Když někdo „přejde na druhou stranu“
Společenský vzestup často vypadá zvenčí jako úspěšný příběh. Dítě dělníka se stane advokátem, dcera uklízečky pracuje v korporaci, první student v rodině se dostane na prestižní univerzitu. Zřídka se mluví o psychické ceně takového skoku. Osoba, která vyrůstala v režimu neustálého přizpůsobování, najednou musí hrát roli někoho, kdo se cítí jako doma v konferenční místnosti nebo v relacích s nadřízeným.
Nejde jen o nové pracovní kompetence, ale i o nový způsob bytí v prostoru: jistější hlas, větší volnost v říkání „ne“, odvaha upozornit šéfa na chybu nebo navrhnout změnu směru projektu. Je to druh neustálého přepínání mezi dvěma verzemi sebe. V rodičovském domě stále funguje schéma: „nestěžuj si, raduj se, že máš stálou práci“. V novém prostředí se říká: „musíš se prodat“, „vezmi odpovědnost za svou kariéru“. Mezi jedním a druhým se člověk napíná jako guma.
Vyhoření, pocit „podvodníka“, chronická únava – to není jen důsledek počtu odpracovaných hodin, ale také úsilí spojeného s tímto psychickým přeprogramováním. Mnoho vlastností chválených jako „profesionalita“ – okamžité odpovídání na emaily, souhlasení se vším, předvídání potřeb druhých – bývá ve skutečnosti reflexem přežití, ne rysem charakteru. Psychologové z Univerzity Karlovy upozorňují, že lidé po sociálním vzestupu často trpí chronickým napětím mezi dvěma identitami.
Co s tím můžeme v praxi dělat
Nedá se jediným tahem smazat rozdíly mezi těmi, kdo se naučili očekávat přizpůsobení, a těmi, kdo se celý život řadili do druhé řady. Lze ale začít od jednoduchých kroků, které snižují cenu tohoto rozdělení. Ve firmách a institucích reálnou změnu přinese například vědomé ptaní se na názor těch, kdo na schůzkách zřídka promluví, místo odměňování výhradně nejhlasitějších. Oceňování práce „v pozadí“ – té, kterou vykonávají osoby zvyklé být „milé a bezproblémové“ – také pomáhá.
Jasné procedury odvolání, zvýšení platů, změn pozic, které nevyžadují neformální „umění si doprosit“, vyrovnávají šance. Školení komunikace vedená tak, aby neprosazovala jeden „správný“ styl bytí založený na maximální expresi, dávají prostor různým typům lidí. V soukromém životě stojí za to podívat se na vlastní návyky. Osoba, která se celý život přizpůsobovala, může začít od mikrokroků: položení další otázky lékaři, vyjednání malé věci v práci, sepsání svých očekávání před rozhovorem se šéfem. Naopak někdo s privilegovaným pocitem, že „mu to patří“, může záměrně dělat místo pro druhé – nastavit se na poslouchání, ne jen mluvení, nepřerušovat, když někdo hledá slova.
Klíčové je pochopit, že se všichni nedíváme na stejné instituce stejným způsobem. Pro jedny jsou úřad, univerzita nebo korporace něčím, co lze formovat. Pro druhé zdí, o kterou se raději neoprášit. Dokud v navrhování pravidel, algoritmů, náborů a každodenních praktik bude dominovat ten první obraz, stávající výhody se budou reprodukovat. Vědomé rozpoznání druhého způsobu fungování sice šance zcela nevyrovná, ale může změnit to, jak najímáme, jak řídíme a jak vykládáme cizí „ostych“ nebo „nedostatek ambicí“. Pro mnoho osob vychovaných v režimu přizpůsobování už samotné vědomí, že jejich opatrnost a poddajnost jsou výsledkem racionálního učení z dětství, působí osvobozivě. Není to chyba charakteru, jen starý program spuštěný v novém kontextu – a každý program se dá postupně přepsat, pokud ho pojmenujeme pravým jménem.
