Odkládáš úkoly na poslední chvíli a připadáš si divně? Nové psychologické výzkumy ukazují, že tvrdošíjné oddalování povinností nemusí pramenit z lenosti, ale může signalizovat vzácnou kombinaci vlastností.
Léta se prokrastinace považovala za nepřítele produktivity číslo jedna. Ve firmách se jí bojuje školeními, v příručkách seznamy motivačních triků. Přitom výzkumný tým vedený psycholožkou Lauren Saling, jehož výsledky publikoval časopis New Ideas in Psychology, ukazuje mnohem méně černobílý obraz.
U mnoha lidí se prokrastinace pojí s výjimečnou odolností vůči frustraci, flexibilnějším myšlením a vyšší kreativitou při řešení problémů. Účastníci výzkumu, kteří častěji odkládali úkoly, dosahovali lepších výsledků v testech vyžadujících takzvané divergentní myšlení. Jde o typ mentální práce, při které nehledáme jednu správnou odpověď, ale mnoho možných řešení.
Takové testy jsou dobrým ukazatelem kreativního potenciálu a schopnosti nestandardního pohledu na problém. Prokrastinující účastníci výzkumů častěji nacházeli netypická, účinná řešení situací a lépe snášeli frustraci spojenou s omezeními úkolu. Ve srovnání s lidmi, kteří se do všeho pouštěli okamžitě, vykazovali větší toleranci k diskomfortu – dokázali déle „posedět“ s nevyřešeným problémem, aniž by impulzivně sáhli po první možnosti.
Není každý, kdo čeká, automaticky líný
Vědci upozorňují, že část osob, které otálejí, vůbec neuniká před činností. Naopak – jejich mysl pracuje velmi intenzivně, jen ne nutně způsobem viditelným navenek. Místo aby se do úkolu pustily hned, skenují možné scénáře, porovnávají je mezi sebou, budují v hlavě několik variant.
Tento styl reagování trochu připomíná děti, které než si vyberou hračku, nejprve postupně prozkoumají všechny police. Dospělí tzv. rychlí vykonavatelé nejčastěji chytnou první věc, která se naskytne. Statisticky se pak častěji mýlí, i když působí organizovaněji.
Okamžité jednání může vyvolávat dojem zvládnutí situace, ale stává se, že vede k unáhleným rozhodnutím a vyššímu počtu chyb. Výzkumníci z univerzit v Melbourne a Adelaide zjistili, že lidé s tendencí k oddalování úkolů vykazují v průměru o osmnáct procent vyšší skóre v testech kreativního myšlení.
Dva typy prokrastinace: aktivní a pasivní
Psychologie dnes rozlišuje minimálně dva typy oddalování úkolů. Rozdíl mezi nimi je klíčový, protože jen jeden z nich skutečně souvisí s cennými zdroji, o kterých hovoří výzkumy.
Pasivní prokrastinace znamená, že tě blokuje strach. Člověk s tímto stylem odkládá, protože se cítí zahlcený. Často si myslí dokola: „Nezvládnu to“, „zase to pokazím“. Úkol v hlavě narůstá do rozměrů netvora. Objevuje se stud, napětí, stažené hrdlo a organismus přechází do režimu zamrznutí – žádná činnost, rostoucí pocit viny.
Typické signály pasivní prokrastinace zahrnují:
- rozhodovací paralýza – těžko uděláš i první drobný krok
- neustálé opakování vlastních selhání v mysli
- útěk do seriálů, úklidu, scrollování místo konfrontace s úkolem
- silné výčitky svědomí a snížené sebehodnocení
- fyzické příznaky úzkosti jako bušení srdce nebo pocení
- vyhýbání se telefonátům a mailům souvisejícím s úkolem
- chronické podceňování času potřebného k dokončení
- přesvědčení, že bez perfektního výsledku nemá smysl začínat
V takovém případě se oddalování stává příznakem jiných obtíží: strachu z hodnocení, perfekcionismu, přetížení. Tady jsou potřeba strategie zlepšující emoční zázemí, někdy i pomoc odborníka.
Aktivní prokrastinace jako vědomá hra s časem
Druhý typ tvoří lidé, kteří záměrně nechávají úkol na později, protože vědí, že tak pracují lépe. Nejde o útěk, ale o strategické využití času před startem.
V jejich případě není období bez viditelné činnosti vůbec prázdné. V hlavě probíhá tiché plánování: vznikají asociace, nové nápady, propojení mezi zdánlivě vzdálenými tématy. Teprve když materiál „dozraje“, tito lidé přistupují k realizaci – často ve velmi soustředěném režimu, s efektem wow na konci.
Aktivní prokrastinátor neuniká před úkolem, ale vyjednává s časem, aby ze svého mozku vyždímal co nejvíc kvality. Psycholožka Susan Krauss Whitbourne z University of Massachusetts zdůrazňuje, že oddalování může působit v náš prospěch, pokud ho začneme vědomě řídit.
Klíčové je vybudování struktury, která umožní zachovat prostor pro zrání nápadů, ale nedovede k selhání termínů. Výzkumníci z Stanford University zjistili, že aktivní prokrastinátoři dosahují v kreativních profesích srovnatelných nebo lepších výsledků než jejich kolegové pracující průběžně.
Trik s falešným termínem a dvojí deadline
Jedna z jednodušších technik spočívá v zavedení dvou termínů. První – interní, dřívější – slouží k tomu, aby sis dal čas na volné myšlení, poznámky, náčrty. Druhý – konečný – už jen k provedení naplánovaných kroků.
Termín číslo jedna představuje fázi sbírání dat, inspirace, klidného zvažování možností. Termín číslo dva znamená fázi produkce – dopracování, sepsání, zavedení rozhodnutí. Díky tomu využíváš výhod oddalování jako větší kreativitu a více variant, a zároveň omezuješ riziko práce na pokraji katastrofy.
Mozek má prostor k manévrování, ale nemá už plné svolení k chaosu. Výzkumníci z MIT Media Lab doporučují nastavit si první termín zhruba v polovině dostupného času, druhý pak tři až pět dní před skutečným deadlinem.
Odborníci radí, abys prokrastinaci neposuzoval výhradně jako povahovou vadu. Přesnější může být přístup, v němž každé oddalování představuje zpětnou vazbu o úkolu nebo o tvých zdrojích. Neurovědci z University College London zjistili, že mozek prokrastinátorů vykazuje odlišnou aktivitu v prefrontálním kortexu – oblasti zodpovědné za plánování a kontrolu impulzů.
Co ve skutečnosti signalizuje tvoje otálení
Časté příčiny, které se skrývají za saháním po „udělám to později“, jsou rozmanité. Úkol pro tebe nemá smysl – nevidíš souvislost s pro tebe důležitými cíli. Bojíš se hodnocení, odmítnutí, ztráty reputace.
Pokyn je mlhavý, nevíš přesně, co se od tebe očekává. Máš už příliš málo energie a mozek se brání dalšímu zatížení. Chybí ti konkrétní nástroje nebo znalosti k provedení. Úkol je příliš monotónní a tvůj mozek hledá stimulaci jinde.
Pokud si všimneš, co přesně způsobuje tvůj útěk do oddalování, můžeš ho proměnit v nástroj: signál, že je třeba upřesnit cíl, požádat o podporu nebo jinak uspořádat úkol. Psychologové z Harvard Medical School doporučují vést si týden záznamy o okamžicích prokrastinace – často se v nich objeví jasný vzorec.
Jak využít talent prokrastinátora v každodenním životě
Lidé s tendencí k oddalování mohou hodně získat, když se na sebe podívají ne jako na věčně zpoždělé, ale jako na osoby s určitým profilem duševní práce. Takový profil, dobře zkrocený, bývá velmi cenný v kreativních, projektových či strategických prostředích.
V praxi to znamená několik kroků: vědomě plánuj úkoly s rezervou času na chození s nápadem. Zaznamenávej volné asociace a osvícení, která se objevují mezi jinými aktivitami. Rozděl velké projekty na krátké etapy, aby ses snížil úzkostnou složku otálení.
Komunikuj ostatním svůj styl práce – snadněji se vyhneš nálepce nezodpovědné osoby. Výzkumníci z Carnegie Mellon University zjistili, že transparentní komunikace o pracovním stylu snižuje konflikty v týmech o čtyřicet dva procent.
Stojí za to také pozorovat, při jakých úkolech se tvoje oddalování mění v blokádu a při jakých přináší efekt v podobě lepších, zajímavějších řešení. Tato mapa ti umožní rozlišit situace, kdy potřebuješ disciplínu, od těch, kde je rozumnější dát si ještě trochu času na přemýšlení.
Prokrastinace sama o sobě není ani ctnost, ani hřích. Někdy signalizuje přetížení, jindy funguje jako mechanismus, díky kterému mozek v klidu testuje různé scénáře, než vybere ten nejlepší. Rozdíl spočívá v tom, zda ty využíváš otálení jako nástroj, nebo ono využívá tebe. Když začneš vědomě nastavovat časové hranice a naslouchat tomu, co ti oddalování chce sdělit, snáze proměníš tuto domnělou vadu v docela užitečnou přednost. Možná stojí za to položit si otázku: co kdybys se místo boje s prokrastinací naučil spolupracovat se způsobem, jakým tvůj mozek přirozeně funguje?
