Archeolog vytáhl z hrobu u Jeruzaléma skelet omotaný těžkými železnými řetězy. Celá léta si myslel, že jde o mnicha. Analýza bílkovin ze skloviny jediného zubu ale ukázala, že řetězy po celý život nosila žena.
V roce 2012 odkryli izraelští archeologové na lokalitě Khirbat el-Masani, několik kilometrů od Jeruzaléma, pozůstatky rozsáhlého klášterního komplexu z byzantské éry. Mezi základy kostela a budovami společenství našli i řadu hrobů. Jedna z krypt se od začátku vymykala všemu, co vědci znali.
V kamenné komoře spočívala kostra ovinutá těžkými železnými řetězy. Kovové obručě svíraly krk a předloktí, celková váha dosahovala desítek kilogramů. Stopy na kostech naznačovaly, že člověk je nosil za života dlouhodobě a bez sundávání. Klasická, extrémní forma askeze známá z popisů křesťanských autorů pozdní antiky. Protože v byzantské literatuře se objevují jen muži dobrovolně připoutaní ke skalám nebo zatížení železem, vědecký tým automaticky předpokládal, že jde o mnicha v hábitě. Jenže moderní laboratorní metody odhalily pravdu, která mění pohled na roli žen v raně křesťanských klášterech.
Proč vědci celá léta věřili, že jde o muže
První potíž nastala, když se badatelé pokusili určit pohlaví klasickým způsobem. Kosti byly silně narušené vápencovým podložím, což ztěžovalo posouzení tvaru pánve a lebky. Pokus o analýzu DNA skončil nezdarem, protože genetický materiál byl příliš poškozený. Víc než deset let proto v odborných publikacích hrob fungoval jako příklad radikální zbožnosti mnicha, i když v rubrice „pohlaví“ opatrně zůstávalo „neurčeno“.
V byzantských pramenech se píše o mužích, kteří měsíce či roky trvali v modlitbě s železnými okovy, ale o ženách s podobnou praxí skoro mlčí. Výzkumníci nevěřili, že by žena podstoupila tak drastické umrtvování. Společenský obraz askety přitom odpovídal výhradně mužské postavě v mnišském rouchu. Teprve rozvoj nových analytických technik umožnil vrátit se k záhadě s mnohem přesnějšími nástroji.
Co prozradily bílkoviny ze skloviny jednoho zubu
Mezinárodní tým vědců se rozhodl použít metodu, která teprve nedávno vstupuje do standardu v archeologii. Jde o analýzu bílkovin přítomných ve skloovině zubů, konkrétně takzvaných amelogeninů spojených s pohlavními chromozomy. U osob s chromozomy XY vznikají dva varianty amelogeninu, kódované chromozomy X a Y. U osob s chromozomy XX sklovina obsahuje pouze variantu vázanou na chromozom X. Zásadní je, že tyto bílkoviny dokážou přežít tisíce let, i tam, kde DNA už dávno podlehla rozpadu.
Vědci izolovali bílkoviny ze skloviny a vyšetřili je pomocí hmotnostní spektrometrie. Výsledek byl jednoznačný: ve vzorcích se objevoval pouze profil odpovídající osobě se dvěma chromozomy X. Pochybnosti o interpretaci prakticky zmizely, protože metoda popsaná podrobněji v literatuře kolem roku 2017 poskytuje srovnatelnou jistotu jako vyšetření DNA, pokud je to možné. Analýza jediného zubu tak prokázala přítomnost výhradně ženské varianty amelogeninu, což znamená, že těžké řetězy nosila žena ve věku zhruba 20 až 40 let.
Badatelé z univerzit v Izraeli a Spojených státech publikovali své zjištění v odborném časopise a upozornili, že jde o první známý případ, kdy materiál z kostry s tak drastickými známkami umrtvování patřil ženě, nikoli mnichovi. Tento průlom mění pohled na zapojení žen do náboženského života v období Byzance.
Co kosti prozradily o životě ženy z Khirbat el-Masani
Ačkoli kostní soustava byla poškozená, výzkumníkům se podařilo zjistit několik důležitých detailů. Žena zemřela mezi dvacátým a čtyřicátým rokem života. Na kostech neodhalili zřetelné stopy nemocí, které by ji mohly zabít. Zato jasně viditelné byly následky dlouhodobého zatížení krčních obratlů a předloktí. Jemné deformace a mikrotraumata na těchto úsecích skeletu odpovídají scénáři, kdy těžké železo leží na těle měsíce, možná roky. Nešlo o krátkodobý trest ani nárazovou pokání, ale o trvalý prvek životního stylu, radikální formy zbožnosti.
Místo pohřbu uvnitř klášterního areálu naznačuje vysoký duchovní status. Společenství ji zjevně uznávalo jako ascetku hodnou úcty. Vědci se domnívají, že žena mohla přitahovat poutníky počítající s modlitbou „svaté za života“. V prostředí pozdní antiky takové postoje budily respekt a úžas.
- Lokalita: Khirbat el-Masani poblíž Jeruzaléma
- Období: páté století, doba vlády Byzance
- Pohlaví zemřelé: žena, určeno díky bílkovinám ze skloviny zubu
- Věk v okamžiku smrti: přibližně 20 až 40 let
- Výjimečný rys hrobu: masivní železné řetězy na krku a předloktí
- Metoda určení pohlaví: analýza amelogeninu pomocí hmotnostní spektrometrie
- Stav kostí: poškozené vápencovým podložím, DNA nepoužitelná
- Status v komunitě: pravděpodobně uznávaná asketa s vysokou úctou
Byzantské askeze žen existovaly jen v životopisech svatých
Písemné prameny z éry zmiňují ženy, které si zvolily radikální duchovní cestu. V životech svatých se objevují postavy jako Marie Egyptská nebo Pelagie z Antiochie, extrémně přísné k sobě samým, žijící v odloučení, někdy dokonce vydávající se za muže, aby mohly vstoupit do klášterní komunity. Tyto příběhy badatelé často chápali jako texty moralizujícího rázu, plné přehánění a bez pevné opory v archeologickém materiálu. Chyběly fyzické stopy, že ženy skutečně praktikovali ty samé formy sebeumučování jako mniši: víceleté posty, izolaci nebo nošení železných okovů.
Hrob u Jeruzaléma představuje chybějící článek mezi literárními popisy svatých žen a skutečným životem klášterních společenství. Nález z Khirbat el-Masani jako první přímo ukazuje, že i žena mohla plnit funkci radikální askety, akceptované a pravděpodobně respektované v klášterní společnosti. Samotný fakt pohřbení v areálu náboženského komplexu potvrzuje její duchovní postavení.
Historici nyní musí upravit své představy o životě žen v pozdní antice. Vypadá to, že ženy nejen podporovaly kláštery jako zakladatelky nebo sestry vedoucí domácí práce, ale také přijímaly krajní formy odříkání údajně vyhrazené mužům. Těžké řetězy nošené celá léta musely znamenat projev extrémního oddání a v klášterním prostředí takový postoj pravděpodobně vzbuzoval úctu.
Jak nové metody mohou změnit obraz role žen v klášterech
V mnoha byzantských pohřebištích archeologové narážejí na kostry se známkami trpělivě snášeného utrpení: stopy po řetězech, deformace vyplývající z dlouhého klečení, příznaky krajního podvýživy. V praxi naprostou většinu takových pohřbů přisuzovali mužům „ze zvyku“, protože texty a tradiční představy se soustředily na mnichy. Metoda analýzy bílkovin skloviny teď umožňuje ověřit tyto předpoklady.
V případě ostatků s výrazně poškozenou DNA nebo s nejednoznačnou stavbou skeletu mohou vědci přesně stanovit pohlaví pomocí fragmentu jediného zubu. To otevírá cestu k novému popisu mnoha hrobů ze starších výzkumů. Vědci z univerzit v Evropě a USA už začali revidovat katalogy nálezů a v několika případech objevili, že domnělí asketičtí mniši byli ve skutečnosti ženy.
Pro současné čtenáře může praxe umrtvování připadat nesrozumitelná, ba šokující. V realitě tehdejší doby však představovala jeden z dostupných způsobů vyjádření radikální duchovní svobody, a to i pro ženy, které v jiných oblastech života měly omezené možnosti působení. Badatelé z archeologických ústavů zdůrazňují, že podobné nálezy nejsou ojedinělé a že v příštích letech lze očekávat další revize pohřbů z raně křesťanské éry.
Co tento objev znamená pro dnešní archeologii a historii
Příběh jeptišky z Khirbat el-Masani ukazuje, jak nové laboratorní techniky dokážou změnit staré narativy. Jeden zub z malého kláštera u Jeruzaléma nejen vrátil jméno bezejmenné ascetce, ale také umožnil lépe porozumět rozsahu zapojení žen do náboženského života v éře Byzance. To je signál pro archeology, aby se vraceli k dřívějším nálezům s novými nástroji a otevřenější hlavou.
Vědci doporučují systematicky přezkoumat sbírky z nekropolí byzantského období pomocí analýzy amelogeninu. Řada institucí už získala granty na takové projekty a výsledky by mohly výrazně rozšířit povědomí o ženských komunitách v raném křesťanství. Možná zjistíme, že ženy tvořily větší část radikálních asketů, než se dosud myslelo, a že jejich přínos k duchovnímu životu byl systematicky podceňován. Nebylo by zajímavé vědět, kolik dalších zapomenutých příběhů čeká ve sbírkách muzeí na nové čtení?
